Nechme maličkých...

27. 11. 2009 / Ladislav Žák

Padaly i vzpomínky na bonmoty Miloše Zemana, že nejlepší podporou malých a středních podniků je dát podporu těm velkým. Jinak bylo patrné, že s malým a středním podnikáním je to jako se vším. Nikdo přesně neví, co to je, protože kritéria jsou různá. Evropská, národní i ta bankovní. Každý mluví o podpoře, protože to politicky letí a je to korektní, ale když přijde jasná otázka, tak už se mezi všemi těmi řečmi hledá reálná podpora těžko. Když jsem to tak poslouchal, nabyl jsem dojmu, že možná by bylo vůbec nejlepší, kdybychom nechali ty malé na pokoji a nesnažili se je "podporovat" až k bankrotu.

Když naši vyvolení nedokázali ani s hordou úředníků připravit odpovědně volby, slyšeli jsme mnohé moudro o jakémsi materiálním jádru ústavy. Někde je dokonce definované, ale jsou to jenom slova a popis. Dovolím si poznamenat, že jestli něco tvoří opravdu reálné materiální jádro svobodné, demokratické společnosti, která získává své statky na tržních principech, pak to je touha jednotlivce po svobodě, nezávislosti a vlastní odpovědnosti. Lidé, kteří tuto touhu ztělesňují, jsou právě drobní podnikatelé a živnostníci.

Oni na sebe berou odpovědnost za svůj osud a osudy svých blízkých i spolupracovníků a zaměstnanců. Bez nich by tato společnost ztratila to podstatné, co ji činí přes veškeré problémy přitažlivou. Nikdo se nemůže divit, že KSČ se přes své poválečné předvolební sliby a program VIII. sjezdu z roku 1946, vypořádala nekompromisně právě se živnostníky a drobnými podnikateli. Snad ničeho se KSČ tolik nebála jako svobodných a soběstačných lidí, kteří se nebáli o sebe ani jí. Možná snad jen tu větu z komunistického Manifestu, že po buržoasní společnosti nastoupí "sdružení, kde svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech" se komunistické partaje snažily zatlačit do pozadí podobně jako tyto lidi. Svobodnou iniciativu se snažili zoufale nahradit tou organizovanou, zvanou iniciativa pracujících nebo socialistická soutěž. Prostě iniciativa ano, ale "vocamcaď až pocamcaď."

Je mi to opravdu líto, ale když o tom přemýšlím, tak dnes se dnes jen obtížně hledají rozdíly. Nezávislost a vlastní odpovědnost je sice všude proklamovaná, ale v reálu je celkem systematicky potíraná. Jde nejen o naprosto nesmyslné předpisy, které dělají i z těch nejmenších papírové čerty a o neustálé vymýšlení nových nápadů, které jim mají usnadnit život a posunout je do Evropy, které ale musí drobní podnikatelé financovat z vlastní kapsy. Tato péče je tedy ruinuje. Obrovská je nestabilita pravidel a ještě větší je dobře živená zášť těch, kteří nechtějí podobnou odpovědnost nést. Drobný podnikatel dnes sice není mocensky zničen, tak jako po roce 1948, ale je systematicky štván. Je to prostě oblíbená lovná. Pro spořádaného občana, úředníka, zaměstnance a bohužel i politiky, kteří mají dobře spočítáno, odkud přichází většina volebních hlasů. Drobného podnikatele je přece tak snadné očernit, obvinit a exemplárně trestat. V právním státě nemá šanci, protože nemá čas na spory a peníze na právníky. Smutné a zároveň absurdní je to, jak často jsou proti nim i "hlídací psi demokracie", kteří jako kdyby nevěděli, že po nich přijdou na řadu oni.

Proto jsem přesvědčen, že to nejlepší, co bychom mohli pro drobné podnikatele udělat, je nechat je na pokoji a nevymýšlet neustále, jak jim pomáhat. Pomůžou si sami. Potřebují jen a jen stabilní a jednoduché podnikatelské prostředí. Pokud ho dostanou, tak už se neztratí a možná nebudou vytvářet velký finanční kapitál, ale v naší společnosti budou tvořit to, co jí chybí stále více a více, kapitál sociální. Navíc budou živým důkazem toho, že náš tak zoufale nevěrohodně proklamovaný společenský systém má i reálný zdravý základ. A toto přesvědčení je velmi potřebné, protože jinak by se někdo mohl začít ptát, jestli zase není celé bouda. Místo té staré rudé modrá, popřípadě narůžovo. Je spousta toho, co je pro drobné podnikatele možné udělat, ale základem je nechat je žít...

A poznámka nakonec. Malé a střední podnikání se počítá v EU do 250 osob. Je to jeden velký pytel a je z toho patrno, že z Bruselu je do života opravdu hodně daleko. Sice ne tak moc jako z naší dnešní Malé Strany nebo z dávné velké strany, ale i tak je to moc. Ostatně bylo by naivní očekávat, že naše elita, která neumí ani připravit volby pro sebe a ve vlastní režii, by mohla být něčím prospěšná lidem, kteří se umí sami uživit.

Nechme maličkých přijiti samých k sobě. Jim pro radost a nám všem k užitku.

Vytisknout