Digitus Impudicus - genderová technopolitika státu

26. 11. 2009 / Mirek Vodrážka

Kulturní fachidiotismus a tyranida mužské techné

Tuto dobu dával často do souvislosti s antickou formou tyranidy (všeuniformujícím systémem nekontrolovatelné moci) a pasivitu tehdejší „znormalizované“ společnosti nahlížel v kontextu s epikureismem, v kterém spatřoval oporu institucionalizované zvůle.

S velkým zaujetím přednášel i o osudových důsledcích řecké mužské „techné“, která na jedné straně jako druh specializované dovednosti sice umožnila prudký rozvoj západní civilizace, na druhé straně vytvořila dehumanizovaný typ společnosti jejíž specializace umožnila i tzv. vědecké konečné řešení například židovské otázky v podobě plynových komor.

Technicky založené společnosti svým důrazem na zvládání jednotlivých činností postupně vyprodukovaly i formu bezzásadového parazitního individualismu, jednostranně vychýleného ke konsumerismu, vyznačujícího se neschopností reflexe vlastní deformace a devastace lidských hodnot. Tato jednorozměrná „techné“ přinášela nejen atomizaci společnosti a fragmentarizaci bytí, ale navíc i „hybris“ - povýšené sebevědomí až zpupnost projevující se hlavně postoji muže-specialisty, byť uměleckého, nemluvě o muži-vládci nepřátelského vůči přírodě, ženám a celistvosti života.

Pro tento způsob „technizace“ lidských aktivit a života používal profesor Machovec výraz „fachidiotismus“, přičemž „fachidioty“ nemyslel jen státovládce, politiky, vědce nebo inženýry, ale i umělce, kteří byli sice vynikající ve svém oboru, ale postrádali schopnost vnímat svou vlastní „techné“ v širších souvislostech.

Podmínka pro svobodný život - parhasia

Anna Hogenová, fenomenoložka přednášející etiku a filosofii, s odkazem na M. Heideggera, J. Patočku, R. Guardiniho a M. Foucaulta, v souvislosti s „techné“, ve svých textech upozorňuje, že technika je především formou moci, a proto teprve její zpochybnění umožňuje tvorbu vlastního života jako uměleckého díla.

Proto připomíná starořeckého umělce z konce 5. stol. z.l. Parrhasia, který jako malíř dokázal netechnicky odkrýt něco, co je skryté a vyjádřit to například ve výrazu lidské tváře. Tato umělecká intence, kterou nazývá „parhasia“ je podmínkou pro život, který je vytvářen z naprosto svobodných, osobních rozhodnutích jako umělecké dílo – Lebenskunst. Bez svobodně vytvořené individuality se umění stává jen uměleckou „techné“, založenou na vykalkulovatelnosti života a díla.

Podmínkou umělecké svobody je tak nutnost projevit „svou vlastní vůli k moci ve světě s otevřenou koncepcí dějin, ve světě s mnoha diskursy, uskutečnit individualitu, mít k tomu odvahu, nebát se masky moci, tj. normativity, vyrazit svobodně ze sebe své touhy, svou chresis (chtivost), svou sexualitu, svůj nárok na zvláštnost, jedinečnost, neopakovatelnost. Vždyť i Heidegger tvrdí: Svoboda je svobodou k základu.“

Je příznačné, že jeden z posledních textů Jana Patočky, který napsal se vznikem Charty 77 a který se jmenuje “O povinnosti bránit se proti bezpráví“, byl založen právě na kritickém pojetí politiky jako „téchné“, slibující, že právě technické vymoženosti a možnosti instrumentálního rozumu přinesou definitivní řešení společenských problémů. Patočka naopak kriticky zdůrazňoval potřebu odvrátit se od technického myšlení a přiklonit se k tomu, co je založeno na niterném přesvědčení a úctě k tomu, co je v člověku vyššího. V myšlence lidských práv spatřoval něco, čemu se státy podřizují právě na základě něčeho „netechnického“ a „nepodmíněného“.

Dva měsíce po napsání tohoto textu, po jedenáctihodinovém výslechu Státní bezpečností, Patočka umírá a jeho filosofický odkaz se tak stal zároveň i odkazem svobody jako uměleckého díla.

Patočka v té době samozřejmě nemohl tušit paradoxnost života, že jakmile se zhroutí komunistický režim ex-chartista V. Havel se stane globálním propagátorem mocenské technizace lidských práv, která z nich učiní nástroj vhodný i pro „humanitární bombardování“.

Slavoj Žižek právě v reakci na Havlovu obhajobu bombardování v článku „Kosovo a konec národního státu“ napsal, že konečné poučení z Havlovy tragedie je kruté, ale nevyhnutné: přímý etický základ politiky se dříve či později převrací ve svou vlastní komickou karikaturu tím, že přejímá právě cynismus (technopolitiky), proti němuž se původně stavěl.

Patočkově politické filosofii založené na víře v něco „netechnického“ se nejdříve veřejně vysmíval komunistický režim - dnes tiše a pokrytecky - i samotný Václav Havel.

Gottova mefistofelská smlouva a setkání s Velkým inkvizitorem

V souvislosti s dvacetiletým výročím pádu komunismu a udělením státního vyznamenání umělci Karlu Gottovi, kterému prezident Václav Klaus předal medaili Za zásluhy, se rozvinula zjednodušená společenská diskuze na téma „pro a proti“.

Stranou totiž zůstaly opominuty závažnější typy otázek: jaký typ umělecké „techné“ byl oceněn? Je to „parhasia“ odkrývající něco skrytého z naprosto svobodných okamžiků života? Byla oceněna tvorba vedená snahou o sebepřekročení? Nebo se dostalo uznání „techné“ jako grifu, který je ovládaný funkcí technické umělecké kalkulovanosti či dokonce manýrismu? Byla oceněna „svobodně vytvořená individualita“, nebo umělecký „technik“? A nevypovídá toto vyznamenání zároveň něco podstatného o charakteru politických změn po roce 1989?

Nebyla dvacetiletá oslava výročí pádu komunismu ve skutečnosti tichou oslavou technopolitiky a jejího například technokomunistického předávání moci?

Brněnský politolog Roman David napsal, že kontinuitní charakter změn probíhal řádnou ústavní cestou. Ústavní většina poslanců Federálního shromáždění ČSSR zrušila článek o vedoucí úloze strany a dne 28.12.1989 schválila ústavní zákon o kooptaci. Prezident Husák udělil dne 8.12.1989 podle ústavy amnestii, podle ústavy jmenoval novou vládu a podle ústavy abdikoval. Nelze tedy, a to i když bereme v úvahu i generální stávku, nalézt ani jeden neústavní "revoluční" krok. Nemožnost nalézt vhodné datum politické změny a ústavní kontinuita (tedy nejen kontinuita právní) starého a nového politického režimu opravňuje obohatit historický slovník moderních českých dějin o další politologický termín: namísto diskutovaných pojmů „revoluce“ nebo "převrat" používat slova "reforma".

Jestliže hlavním znakem každé revoluce je vyloučení technopolitiky v podobě právní kontinuity s minulým režimem, potom definitivním vítězstvím technokomunismu je integrovaná právní kultura a kontinuita totalitního režimu s novým politickým systémem.

Na líci dobové minci technopolitiky je vyražena tvář disidenta a na rubu podobizna komunistického právníka. Nejedná se jen o zašlou dobovou medaili, ale strukturálně živé dějinné „platidlo“, které se aktivně prosazuje a bude technopoliticky prosazovat nejen v právní, ale i v politické kultuře prostřednictvím existence KSČM.

Není i fenomén Karla Gotta více symbolem technopolitickým, než kulturním?

Vymanit se z technického pohledu na hudbu dělá problémy dokonce i hudebním kritikům jako Jan Rejžek, který tvrdí, že "pokud jde o pěvecké kvality, Gott na medaili je, ale aby dostal státní vyznamenání vedle politických vězňů a anglických letců, to je skutečně výsměch. Zvlášť pár dnů před dvacátým výročím listopadu 1989".

Lze ale čistě technicky oddělit „pěvecké kvality“ od „uměleckých kvalit“?

Lze oddělit dílčí percepci či spíše apercepci hudby od její celkové recepce? A pokud zbavíme umění vnitřního tkaniva a souvislostí, co nám zůstane ze samotné recepce?

Je známo, že například rockový posluchači a hudebníci Gottovu hudbu neposlouchali a ani v současnosti ji nevysílají rockově orientovaná rádia. To není jenom technický problém z hlediska „žánru“, ale ontologický problém, protože v jeho hudbě absentuje mimo jiné umělecká interpretační odvaha, hudební drive, proces narušující masky estetické normativity, umělecká svoboda atd., - jinými slovy - parhasia.

V každé době - tedy i v zglajšaltované normalizaci - je podmínkou umělecké svobody umělecké sebepřekročení. Umění Karla Gotta ale ztělesňuje dobový zákonitý rozpor. Na jedné straně mnohé lidi svými „pěveckými kvalitami“ oslovoval, na druhé straně, díky dobové cenzuře a autocenzuře svými bezobsažnými texty jim vlastně neměl co říct.

Normalizační umění Karla Gotta je podobného charakteru jako technopolitika: „oslovuje“, ale nemá co „říct“. Je to řeč v které absentuje logos – něco sjednocujícího – smysl.

Hlubinný klíč k tomuto paradoxu, stejně i odpověď na otázku, zda byla oceněna „svobodně vytvořená individualita“ nebo umělecký „technik“ se nachází v dokumentu Archivu bezpečnostních složek, který je součástí svazku č.  32041. Tento dokument není jen svědectvím o totalitní době, ale především kulturně dějinným svědectvím zachycujícím filosofii technopolitiky a proces smrti „umění života“.

Ze spisu vyplývá, že Karel Gott byl i přes svou „emigraci“ v roce 1971 z pohledu státní moci stále akceptován jako vlivný „známý kulturní a umělecký pracovník“ , a proto se ministerstvo vnitra ČSSR rozhodlo vůči němu zvolit zvláštní „postup“, v podobě „pohovoru“ s vybraným „osobně známým“ - náčelníkem hlavní správy vyšetřování StB FMV pplk. JUDr. Jiří Jansou. Tento zvláštní postup je třeba mít vždy na paměti v souvislosti s postupy StB například vůči J. Patočkovi a jiným disidentům.

Pohovor se uskutečnil přímo na Hlavní správě vyšetřování StB a zachycuje ho třístránkový písemný „Záznam“ v kterém je mimo jiné napsáno a Gottem osobně signováno, že „závazně prohlašuje, že ani v budoucnosti nechce v zahraničí zůstat trvale, protože chce žít v Československu, uvědomuje si, že není majitelem sám sebe, že patří do této vlasti, které se cítí zavázán a dlužníkem.“ (Pod textem jsou tři podpisy a jména: pplk. JUDr. Jiřího Jansy, Karla Gotta a E. Pučkové)

Filosofií technopolitiky je ontologické vyvlastnění, depersonalizace a reifikace. Člověk zbavený svých základních lidských práv, odosobněný od sebe sama a zvěcněný ve svém jednání a myšlení.

Klíč k technopolitické kultuře Karla Gott a odpověď na otázku jaký typ umělecké „techné“ byl v průběhu několika desetiletí několikrát oceněn státním vyznamenáním (v roce 1977 mu byl propůjčen titul Zasloužilý umělec, v roce 1985 získal titul Národní umělec ČSSR, v roce 2009 státní vyznamenání Za zásluhy 1. stupně), je obsažen právě v poslední větě, podle níž umělec vlastním podpisem vyjadřuje souhlas s tím, že je majetkem režimu a tudíž nemůže být sám sebou.

Literárně řečeno: zpěvákův pobyt na ministerstvu vnitra byť s osobně známým úředníkem je dobovým setkáním s Velkým inkvizitorem tvorby a Gottův podpis je signací mefistofelské umělecké smlouvy.

Proces smrti umění života - trojí nesvoboda

Gott s lehkostí svého epikurejského bytí podepisuje tuto mefistofelskou smlouvu, protože podobně jako v antické tyranidě, i on si myslí, že se mu vyplatí filosofie technopolitiky a společenský parasitismus, tj. ryze sobecký prospěch a bezzásadovost, kdy člověk v každém režimu líbá režimní medaile a ocenění a souhlasí s principem totalitarismu, podle něhož je i umělec „majetkem“ režimu.

Charakter Gottova uměleckého bytí nevystihuje jen jeho dopis Husákovi (in: Mirek Vodrážka - Dějiny jako velké zapomnění – otevřený dopis redakci Právo), kde píše, že si upřímně přál normalizaci, ale především „přátelský“ Záznam s osobním známým, pplk. JUDr. Jiří Jansou, podle něhož si umělec uvědomuje a zároveň písemně souhlasí, že „není majetkem sebe sama“.

Je-li umělec „majetkem“ režimu, potom se ale nabízí otázka, zda Václav Klaus a jeho předchůdci udělili Gottovi skutečně individuální vyznamenání nebo jen v rámci technopolitické inventarizace mu na jeho uměleckou hruď nepřipevnili pouze inventární kovovou nálepku jako na kulturní státní mobilář.

Umělecký epikurejec husákovské tyranidy byl ve skutečnosti vyznamenán za to, že se degradoval na technopolitický mobiliář totalitní kultury.

Filosoficky řečeno: masová popularita zpěváka, charakter jeho umění, ale i logika minulých i současných státních vyznamenáních je založena na ontologickém vyvlastnění, depersonalizaci a reifikaci – na zvěcnělém uměleckém bytí uchopeném jako „techné“, které není vytvářeno ze svobodných a osobních rozhodnutí. Státním vzorem vysokého politického umění je a-parhasia.

Produkce této společenské ontologické dehumanizace lidského bytí, má ale vnitřní logiku a konsekvenci, a to jak pro umění, tak i pro politiku. Ve sdílené masové estetické recepci posluchačů, stejně jako v politické akceptaci, se totiž snoubí tři odlišné druhy nesvobody:

• nesvoboda umělce, která ztělesňuje nesvobodu na tvůrčí úrovni (a-parhasia)
• estetizovaná nesvoboda v podobě posluchačské „rezonující interiorizaci“, která prostřednictvím prožitku a vžívání vytváří v lidské existenci internalizované struktury
• politická nesvoboda, v které každá bytost je předem považovaná za majetek státu

Nepoliticky chápané umění je tak ve skutečnosti manifestací politického bytí, jehož předpokladem je absence podmínky, že život je nezbytné vytvářet z naprosto svobodných, osobních rozhodnutí jako umělecké dílo – Lebenskunst.

Karel Gott jako dobově technopolitická reifikovaná značka umělecké nesvobody je nikoliv uměleckým, ale především strukturálně politickým fenoménem. Je plodem ontologické totality, v které vše co existuje je majetkem státu - tedy všech a nikoho.

Jednoduše tento rozpor a zároveň i hluboké odcizení se svobodě vyjádřil ve svých denících ve stejné době spisovatel Jaroslav Putík: „Aktivita našich zpěváků. Horlivě se přičiňují: Pilarová, Hála, Matuška. Ten zpívá v Ústí nad Orlicí nemožné sovětské písně. Žít se musí, ale musí se zpívat?“ (listopad 1971)

Hybris technopolitiky a nejednoznačnost vítězných symbolů

Po udělení státního vyznamenaní, prostřednictvím televize Prima populární zpěvák sdělil, že si ocenění velmi váží a přišpendlený řád na hrudi políbil, vzápětí kritikům kteří zpochybňují udělení vyznamenání ukázal desetinásobně zdvižený prostředník. Jak je známo, vztyčený prostředník - digitus impudicus - znamená vulgární falokratické gesto: "fuck you", "vykuř" nebo "jebu tě".

Stařecky erektivně vztyčený prostředník nesymbolizuje jen uměleckou „techné“, v které absentuje „parhasia“ jako zpochybnění vlastního uměleckého díla a života, ale ztělesňuje právě „techné“ jako „hybris“ - výraz domýšlivé falické mužské moci a zpupnosti. Symbolickým znakem technopolitiky je digitus impudicus.

Svým gestem Gott nechtěně vyzradil co dosud bylo nejen v jeho uměleckém bytí, ale i v státních ocenění skryté.

V každé jeho normalizační písni je obsaženo a svým způsobem i „slyšet“ „techné“ v podobě falokraticky zdviženého prostředníku, kdy po dlouhé normalizační období svým postojem a uměleckým bytím vzkazoval všem zakázaným zpěvákům a zpěvačkám, hercům a herečkám, výtvarníkům a výtvarnicím, rockerům, kněžím zbavených státního souhlasu, undergroundu, chartistům, politickým vězňům, aktivistům v Jazzové sekci atd. atd... „JEBU VÁS“.

A i mediální technopolitická „massage“ linoucí se z normalizačního rozhlasu a televize byla v podstatě mocensky zdviženým prostředníkem ukazujícím na jakoukoliv snahu svobodně „žít“, protože znakem fachidiotské „techné“ je jen snaha jak „přežít“.

Vyznamenáním Gotta byl oceněn nejen bezzásadový parazitní individualismus, jednostranně vychýlený ke konsumerismu, vyznačující se neschopností reflexe vlastní deformace a devastace lidských hodnot, ale především byla oceněna prohlubující se technopolitizace všelidských aktivit, kterou Machovec nazýval „fachidiotismem“.

V důsledku této technopolitiky, nejen známý umělci, ale především politici oddaní moci instrumentálního rozumu, ukazují nepřímo všem lidem, kteří věřící v něco „netechnického“, co je založeno na niterném přesvědčení a úctě k tomu, co je v člověku vyššího erektivně vztyčený prostředník.

Lidé nevidí, že stejné technopolitické gesto používá často i Václav Havel, Václav Klaus, stejně jako většina politiků. Právní kontinuita s komunistickým řádem, privatizace mimo právní řád, humanitární bombardování atd., ukazuje lidem nepodléhajícím moci instrumentálního rozumu - digitus impudicus.

Lidé si neuvědomují, že zdánlivě jednoznačná historická gesta jsou ve skutečnosti často víceznačná. Dva sametové prsty vztyčené do tvaru „V“ na znamení vítězství a míru, mohou být ve skutečnosti gestem jednoho vztyčeného prostředníku - vítězné korumpující technopolitiky, jejímž „kontinuálním“ důsledkem je pokračující válka proti občanské společnosti v podobě nejen současné kauzy justiční mafie, katarského prince nebo právnické fakulty v Plzni nebo včetně finančního odškodnění nuceně sterilizovaných žen, ale především v nemožnosti najít a odsoudit viníky zločinného komunistického režimu a nemožnosti najít symbolický „revoluční“ bod obratu pro možné vyrovnání se s minulostí.

Martin Fendrych, politický komentátor časopisu Týden napsal, že populární zpěvák je jakýmsi "národním majetkem", kterého si kde kdo přivlastňuje (náš Goťák, Goťáček, Gotík) a že prezident V. Klaus se neliší v chápaní tohoto majetnictví. Gott se prezidentovi hodí, protože jako obhájce tzv. šedé zóny, vždy tvrdil, (viz MF Dnes 15. 11. 2003), že to byli právě obyčejní lidé, kteří byť s totalitním režimem kolaborovali, nebouřili se, nedemonstrovali a nezakládali různé opoziční skupiny (jako to udělala skupina intelektuálů), svou rezistencí, nevýkonností a náhradními individuálními aktivitami v kulisách propagandy vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989.

Podle Fendrycha, vzhledem k tomu, že jednou z "kulis propagandy" byl Gott jeho vyznamenáním jsme přesně dvacet let po pádu komunismu vpluli do normalizace 2009, neboť Klaus tak nepřímo ocenil prostřednictvím Gotta celou „šedou zónu“.

Vyznamenání má ale důležitějšího příjemce. Stát de facto ocenil sám sebe! Prostřednictvím druhých si udělil vyznamenaní i za úspěšné šíření TECHNOPOLITIKY ve světě, protože je to on, kdo má dlouhodobé zásluhy na vyvlastňování, depersonalizaci a reifikaci lidských bytostí. Je to stát, kdo z občanů a občanek dělá mobiliář svých zájmů a vytváří „fachidiotické“ životní podmínky, aby lidé nemohli být sami sebou a stali se státním mobiliářem. Včera otevřeně a programově - dnes skrytě a pokrytecky.

Autoreferenci státní vyznamenání a celkovou politickou kulturu pochopil výtvarník ze skupiny Ztohoven vystupující pod uměleckým jménem Roman Týc, když na konci oslav týdne věnovaného dvacátému výročí pádu komunismu, doplnil originální pamětní desku v Praze na Národní třídě s datem 17. listopadu 1989 a rukami s prsty zdviženými do vítězného znaku „V“ o nápis s datem 17. listopadu 1939 s hajlujícími rukami a nápis s datem 17. listopadu 2009 s rukama se symbolickým gestem vztyčenými prostředníky.

Umělecké dílo, které zkoumali i kriminalisté zabývající se extremismem sám výstižně charakterizoval slovy: „Není od věci uvědomit si to, co se tady dělo a děje v kontextu. Češi hajlovali tenkrát, koneckonců dělají to i dnes, vítězná viktorka po letech možná zase až tak vítězná není. Prostředníček neváhal vztyčit premiér Mirek Topolánek a zaštítil se jím veřejně i Karel Gott. To taky o něčem vypovídá," upozornil umělec. Na komunitním webu Facebooku, Tomáš Hečko, prohlásil, že je to "trefné pojmenování reality“.

Dlouhodobou „realitou“ se stala politika státu, který ve své hybris ukazuje občanům vztyčený prostředník prostřednictvím technopolitiky moci.

Političtí starci ale nevidí, že mnozí mladí lidé už dekódovali, že halasné oslavy pádu totalitního režimu byly zároveň i skrytou oslavou vítězství demokratického „fachidiotství“ v národním státě „jednoduché moderny“ (Ulrich Beck), kde platí stará genderová pravidla jako mužský souboj o koryta a páky moci.

Privatizace demokracie a komodifikace politiky a občanů

V každé době má digitus impudicus vlastní podobu. Má ji i po roce 1989.

Již několik let zdůrazňuje politolog Jiří Pehe, že se politické strany chovají jako firmy, neboť neusilují o veřejný zájem, ale obchodují s vlivem a s mocí a že tak vlastně „privatizují demokracii“.

Podobný trend sleduje i mediální teoretik Jan Jirát v chování českých médií, které se snaží o „komodifikaci občanů a kolonizace politiky médii“. Proces polistopadové symbolické zbožní směny se netýká jenom politických stran, ale i samotných občanů.

Komodifikace politiky znamená, že jde především o ekonomickou směnu, kdy i občané se stávají předmětem obchodu s mocí. V politice už nejde například o sebeorganizace společnosti, programy utvářející společenské vztahy nebo seberealizace při procesu dělbě moci, ale především o získání politického raitingu – fetišizované bonity zaštítěné například populárními zpěváky a herci.

I volby se stávají bianko šekem, který občané podepisují a vhazují do volebních uren politickým stranám u kterých ale není nikdy jistý žádný společenský rabat, protože bonita každé strany z hlediska její programové solventnosti, tedy schopnosti dostát svým závazkům, je pouze fetišizovaná – tedy nulová.

Komodifikace politického systému je znamením, že dvacet let po pádu komunismu oslavujeme i vlastní politickou porážku, protože společnost po roce 1989 sice získala starou genderovou demokracii „jednoduché moderny“, ale přitom obchodně směnila i alternativní subpolitiku (kritický hlasu disentu, občanského hnutí, občanského fóra, undergroundu atd.), která je výrazem individualizované kultury a politiky vycházející z nulového stavu a z „vyspělého vědění a sebevědomí“, který není vázán ani na politické strany ani na stát.

Největší omyl polistopadové politiky spočívá ve ztotožnění politiky se státem a politickým systémem a symbolem této transformační komodifikace je ex-subpolitický hrdina Václav Havel.

Pouze filosof Ladislav Hejdánek, jeden z tvůrců Charty 77, dokázal už v březnu 1990 reflektovat Havlovu transformační „krkolomnou akrobacii“, která předčila i následné převlékání rudých stranických kabátů, kdy přešel od nezávislého kritického intelektuála k závislému technopolitikovi, který ani nepochopil Patočkovům sokratický smysl „života v pravdě“ a proto mu dal jen „buržoazně-moralistní nádech“.

17. listopadu 2009 jsme tak zároveň oslavili systém v němž se politické strany a vláda schová jako kdyby voliči, ženy a muži byli opět věcí, předmětem - „majetkem“ podléhajícím mechanismu fetišizované moci.

Největším politickým problémem tak zůstává strukturální technopolitizace politického systému v kterém veřejně a napříč všech stran vládne universální „mužský“ politický fachidiotismus se stařeckým erektivním znakem - digitus impudicus.

Proto je třeba každodenní individualizované kultury Západu s její vyspělým věděním a sebevědomým, a to nikoliv jen ve formě genderové politiky, ale především feministické subpolitiky.

Vytisknout