Je globální změna klimatu podfuk, nebo je naopak nezastavitelná?

25. 11. 2009 / Karel Dolejší

"Zdá se nepravděpodobné, že by se v krátké době objevil nějaký významný odklon od dosud pozorované akcelerace emisí oxidu uhličitého," říká nová studie Tima Garretta, mimořádného profesora atmosférických věd.

Garrettovu studii napadli někteří ekonomové a odmítlo ji několik vědeckých časopisů, než byl článek přijat časopisem Climatic Change, jenž vydává Stephen Schneider ze Stanfordu. Text by měl být dostupný online již během tohoto týdne.

Studie založená na koncepci, podle níž lze civilizační vývoj charakterizovat pomocí fyzikálních údajů, tvrdí že:

• Šetření energií nebo zvyšování energetické účinnosti ve skutečnosti energii nešetří, ale místo toho pohání ekonomický růst a akceleruje spotřebu energie.
• V průběhu historie odpovídal poměr spotřebované energie k akumulované světové ekonomické produktivitě opravené o inflaci prosté fyzikální "konstantě". Proto při predikci budoucí energetické spotřeby a výsledných emisí oxidu uhličitého není třeba uvažovat růst populace a životního standardu.

"Stabilizace emisí oxidu uhličitého na současné úrovni (podle prognóz IPCC by to k zastavení klimatických změn nepostačovalo - KD) by vyžadovalo přibližně 300 gigawattů nové produkční energetické kapacity neemitující oxid uhličitý za rok," říká Garrett. "Bez likvidace ekonomiky z fyzikálního hlediska jiné možnosti neexistují."

Garrett tvrdí, že kolegové obecně jeho teorii podporují, zatímco někteří ekonomové jsou kritičtí. Jeden z ekonomů posuzujících Garrettovu studii dokonce napsal: "Obávám se, že autor bude muset více studovat, než bude moci psát příspěvky."

"Nejsem ekonom a přistupuji k ekonomice jako k fyzikálnímu problému," říká Garrett. "Dospěl jsem k jinému modelu globálního ekonomického růstu, než s jakým pracují ekonomové."

Garrett chápe civilizaci jako "tepelný stroj", jenž "spotřebovává energii a mění ji v 'práci' ve formě ekonomické produkce, která následně vede ke zvýšené spotřebě energie".

"Pokud by společnost nespotřebovávala žádnou energii, civilizace by byla bezcenná," dodává Garrett.

Klíčovým závěrem jeho studie je podle autora zjištění, že "akumulovaná ekonomická produkce byla během dějin na globální úrovni propojena se spotřebou energie konstantním faktorem".

Tato konstanta se rovná přibližně 9,7 (plus minus 0,3) miliwattu na dolar produkce (v hodnotě z roku 1990 a opravený o vliv inflace). To znamená, že každá ekonomická produkce v dějinách podle Garretta vyžadovala energetickou "investici" v podobě 9,7 miliwattu z primárních zdrojů.

Garrett svou teorii testoval na statistice OSN sledující vývoj globálního HDP, na datech amerického ministerstva energetiky o globální spotřebě energie v letech 1970-2005, a na předchozích studiích, které odhadovaly (kurzíva KD) globální ekonomickou produkci v minulých 2 000 letech. Poté zkoumal důsledky pro vývoj emisí oxidu uhličitého.

"Ekonomové se domnívají, že k odhadu produktivity potřebujete znát velikost populace a její životní standard," vysvětluje Garrett. "V mém modelu vše, co potřebujete znát, je to, jak rychle roste spotřeba energie. Důvodem je, že existuje vazba mezi ekonomikou a úrovní energetické spotřeby, a tento faktor je konstantní... Není třeba uvažovat růst populace a změny v životním standardu, protože ty sledují dostupnost dodávek energie."

Podle Garretta to znamená, že akcelerace emisí oxidu uhličitého se pravděpodobně brzy nezmění, protože současná spotřeba energie je spojena s minulou ekonomickou produktivitou.

"Nahlížena z této perspektivy, civilizace se rozvíjí na základě spontánní zpětnovazební smyčky udržované pouze spotřebou energie a inkorporací environmentální hmoty," říká Garret. Je tedy jako dítě, které díky jídlu roste, a když povyroste, sní toho ještě více, aby mohlo růst ještě rychleji.

Pravděpodobně nejprovokativnější implikací Garrettovy teorie je tvrzení, že úspory energie nevedou ke snižování spotřeby, ale k povzbuzení ekonomického růstu a větší spotřebě energie. Garrett se přitom odvolává na tzv. Jevonsův paradox objevený již v roce 1865 při zkoumání dynamiky spotřeby uhlí. Podle Garretta, který ovšem sám v soukromí energií šetří, to nicméně úspory v celkové perspektivě nedávají smysl, protože spotřeba je dána minulou ekonomickou produkcí - a tento faktor nelze změnit.

Garrett vysvětluje, že často diskutované strategie zpomalování růstu emisí oxidu uhličitého a globálních klimatických změn zmiňují zvýšenou energetickou účinnost, snižování růstu populace a přechod na zdroje neemitující oxid uhličitý.

Jiná strategie je zmiňována málokdy: Snižování životní úrovně, k němuž dojde, pokud energetické zdroje nebudou stačit a ekonomika se zhroutí.

"V zásadě věřím, že systém je deterministický," říká Garrett. "Změny v populaci a životním standardu jsou pouze funkcí nynější energetické účinnosti. Jedinou zbylou volbou je tedy přechod na energetické zdroje neemitující oxid uhličitý." Problém je však v tom, že ke stabilizaci či dokonce ke snížení emisí by bylo třeba nahrazovat stávající zdroje tempem 2,1% ročně. Pouze pokud by společnost investovala do alternativních zdrojů energie dostatek prostředků, mohl by podle Garretta pokračovat ekonomický růst, aniž by docházelo ke zhoršování globálních změn klimatu.

Na otázku, zda se nedomnívá, že jeho teorie bude popírači globálních klimatických změn využita k ospravedlnění pasivní klimatické politiky, Garrett odpověděl:

"Ne. Koneckonců není jasné, jak by politická rozhodnutí mohla budoucí vývoj civilizace změnit."

Garrettova poněkud diskutabilní teorie odvozující "tvrdé" závěry pouze ze statistických abstrakcí (bez objasnění konkrétních mechanismů stojících za nimi) a její přijetí klimatology ukazuje, že domněnka některých "bdělých" klimaskeptiků o služebné funkci politického tématu globálních změn klimatu ve vztahu k politice, či dokonce k údajnému projektu ustavení "světové vlády", je pořádně přitažená za vlasy. Na základě Garrettových závěrů nelze postavit žádnou proveditelnou a průchodnou politiku prevence globálních klimatických změn; Garrett přitom nebyl z politických důvodů umlčen, ale přes jisté výhrady může svou teorii prezentovat ve Schneiderově vědeckém časopise a dostává se mu publicity mimo alternativní média.

Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) je napadán neustále a z různých stran. Klimaskeptici tvrdí, že jde o politickou instituci prosazující zbytečná opatření, zatímco radikální vědci zase kritizují konzervativní závěry panelu coby údajný výsledek politického nátlaku vlád na optické zmírnění naléhavosti problému.

Pokud by měli paranoidní klimaskeptici se svými teoriemi o "politickém spiknutí klimatologů" pravdu, studie jako Garrettova by byly nepochybně mimovědeckými prostředky vytěsňovány z dominantního diskursu - to se ovšem neděje.

A pokud by měl náhodou pravdu Garrett zkoumající dějiny civilizace jako přírodně historický proces, pak by byl celý spor "klimaskeptici versus IPCC" jen bezvýznamnou poznámkou pod čarou v knize historie, která se už v zásadě píše sama, ať vědci a politikové udělají cokoliv.

Vytisknout