STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES:

Revoluční rej masek, únava z Kabinetu Havel a mše za Krejču

25. 11. 2009 / Josef Brož

Před časem jsem tu začal psát pondělní glosy, které jsem nazval kritickými bloc-notes, aniž bych zcela odhadl, kolik mne to bude stát sil. V květnu jsem nastoupil do redakce Literárních novin, a měl jsem najednou víc práce, než jsem čekal. Přerušil jsem proto psaní tohoto pondělního zápisníku.

Překvapení to bylo pro mne o to větší, že v redakci vzápětí proběhl jakýsi (pro mne dosti záhadný) převrat. Zažil jsem už převratů více. Ale zapomněl jsem už za těch deset let, co jsem byl na "volné noze", že převraty k redakcím patří a názory se tu často netříbí, ale pouze konfrontují. Literární noviny jsou již stabilizované, jsou dokonce i barevné, a převrat jim snad v dohledné době žádný nehrozí.

Dnes, půlroku poté, si myslím, že bych se mohl s novým půlsrpkem měsíce vrátit k tomuto psaní. Jenom už nejsem tolik pro to pondělí. Nechť je to protentokrát třeba středa, a dokonce i jaksi nejen když je uprostřed, což se mi líbí. Mimochodem, i měsíc na obloze je právě v půlúplňku. Zjišťuji totiž stále častěji, jsem právě někde tady... policky i jinak.

Revoluční karneval. Uplynulý týden byl revoluční. Alespoň tak to vypadalo při pohledu na Českou televizi, při pohledu do českých novin. Obecně prospěšná společnost Opona uspořádala uprostřed hlavního města karneval, který měl připomenout 20 let od "pádu komunismu". Že to byl především rej masek a převleků bylo jasné již chvíli předtím. Maškarní rej vyvrcholil ale opravdu až toho 17. listopadu, na kterýžto den se vztahuje výročí -- a státní svátek.

Díval jsem se na to odpoledne přes sklo kavárny Slavia a měl pocit, že jsem na správném místě. Pianista byl taky na svém místě, a kolem nás proudily davy, které se chtěly podívat na průvod, který se měl opravdu objevit i za okny. Přišel trochu dřív, v 17.10 hodin se začali blížit první chodci a bylo jich stále více a více. Moderátor je povzbuzoval a oni chrastili klíči, tleskali a volali něco o svobodě, a nesli také různé transparenty. Ze začátku vypadali jako sbor pana profesora (Klause), ale nakonec tam byly i plakáty protiklausovské. Dokonce i jedna evropská vlajka! Převládaly ale ty antikomunistické transparenty (zkratka třeba: KSČSSD).

Některé alegorické sochy byly ale vydařené, zejména ta velká smrtka, co se náhle vydala někam na Újezd, ačkoliv směr byl právě opačný. Na Újezdě se poschovávali neonacisté, co ještě kolem 14. hodiny hrozili střetem s novodobými těžkooděnci. Mrtví nebyli, jenom únava.

Zakončil jsem ten večer v Rock café, kde už byli jenom samí staří revolucionáři. Část z nich se viděla poprvé i po 20 letech, část byla přítomna na témže místě již před 10 lety. Asi jsem staromódní, ale mluvit jako kafemlejnek o svobodě mne již přestalo v závěru bavit. "Bojoval jsi proti komunismu?!" vyhrkl na mne v jednu chvíli kdosi. A tak jsem poprvé v životě musel nahlas říct, že nikoliv. "Nikdy jsem proti komunismu nebojoval. Vždy se mi jednalo pouze o to, aby tu byl prostor pro rozhovor. A ještě jedna věc: komunismus tu přece nikdy nebyl."

Jo, a tu nejnovější Pencovu petici proti Pavlu Žáčkovi, řediteli Ústavu pro studium totalitních režimu (jinak také ÚSTR), jsem nepodepsal. "Vždycky musíš jít proti proudu!" oglosoval to jeden mladý historik, co nemá Žáčka v oblibě, neboť prý ví, proč. Nebudu ho tu jmenovat, i když by si to zasloužil. Podle posledních zpráv totiž vypukla kolem této petice doslova válka: nejen petic, ale i osobních animozit lidí, kteří jaksi s peticemi spojili své životy. Smutný pohled po 20 letech...

Kabinet Havel a únava. Zjistil jsem, jak je zdravé nemít televizi. Nejen proto, že nemusíte být neustále konfrontován s čímkoliv, ale i proto, že si můžete vybrat na notebooku, co budete sledovat. Sledoval jsem toho za poslední dny málo, ale na Kabinet Havel, poslední z řady diskusních pořadů, jsem se podíval.

Zaujal mne nejvíc Václav Bělohradský, ale to není až tak nic nového, neboť ostatní byli předem odhadnutelní (i když odpůrci Bělohradského budou patrně tvrdit totéž i o něm), ale líbí se mi ta polemika s "českou vizí". Místo vize - situace a místo osudu - pochopení místa. Dogmatismus těch, kteří chtějí mít za každou cenu vize je opravdu někdy strašná! Možná právě z toho pramenil příklon ke Klausovi v 90. letech, na němž právě orchestr Havel a jeho melody boys nesou svůj vlastní podíl. Kdyby byli věrni alespoň lásce!

Takto musí Jacques Rupnik, bývalý politický poradce Václava Havla, mluvit o "únavě z demokracie", kudy chodí, což byla právě původně únava z Havla. "Dosť bolo Havla!" křičeli jako první Slováci. Je ale navíc dost hrozné, že tu stále mluví titíž lidé, a navíc jen z jedné strany (z Jakeše a dalších se udělají neškodní hlupáci), takže právě Bělohradský vypadá občas jako komunista. Kde není opozice, zahnízdí se jeden pohled na dějiny i jejich smysl. Z toho jsem už také dosti unaven...

Mše za Krejču. Zemřel největší český režisér 2. poloviny 20. století. Otomar Krejča (1921-2009). Byl to evropský režisér a vděčí za to komunistům. Byl ostatně komunistou také. Nikoliv celou dobu, ale do roku 1970. Naštěstí nikdo netvrdí, že tím nebyl schopen dělat dobré umění. A když ministr Pavel Tigrid v 90. letech na ministerstvu ve funkci pro kulturu podruhé zavíral jeho Divadlo za branou II, bylo za tím lehké pohrdání dosavadní slavnou érou, která se už do divokého kapitalismu, kde se "hlasuje nohama", jak pravil nedávno jeden zasloužilý kritik, prostě nevešel. To je zkrátka hodnocení na úrovni doby.

Lidové noviny oproti tomu začaly psát, jak byl vlastně nedoceněn a co všechno mu dlužíme, plus ZDE, a tisknou kondolenční řeči. Kde byly Lidové noviny v roce 1994, když Krejčovo divadlo rušili?

Před těmito patetickými projevy, často ale vedenými i naprosto pochopitelným dojetím, se ubránit nelze. V Literárních novinách jsem se s ním rozloučil dlouhým nekrologem.