Roku 2008 probíhá ve Spojených státech ostrý volební boj o prezidentský úřad. V Demokratické straně proti sobě v primárkách stojí žena a Afroameričan. Republikánský kandidát je bělošský muž. Na začátku všichni popírali, že by nějak šlo o rasu nebo gender. Jak se ale zápas prodlužuje a vyostřuje, vystupují témata rasy a genderu do popředí. Všichni nadále popírají, že by byla problémem třída.

Vzájemné křížení rasy, genderu a třídy je v moderním světosystému už starým příběhem. Je ústředním prvkem politických dějin Spojených států. Roku 1848, kdy došlo v celém světě k významným politickým otřesům, zažila Francie první vážnou sociální revoluci v moderních dějinách a ve značné části Evropy došlo k nacionalistickým povstáním, kterým pak historikové dali jméno „jaro národů“. Ve Spojených státech byl nejdůležitější událostí Kongres v Seneca Falls, všeobecně považovaný za zakládající moment feminismu USA. Jeho slavná „Deklarace citů“ z 19.-20. července 1848 začíná jako ozvěna „Deklarace nezávislosti“ těmito slovy: „Považujeme za samozřejmé pravdy, že všichni muži a ženy jsou stvořeni sobě rovni.“ Mezi stížnostmi uvedenými v dokumentu byl fakt, že ženy byly zbaveny „prvního práva občana, práva volebního,“ práva, jež bylo dáno (námitka předznamenávající budoucí konflikty) „ignorantským a zpustlým mužům – jak rodilým, tak cizincům.“

Kongresu v Seneca Falls se zúčastnil Frederick Douglass, vůdčí afroamerická postava té doby, aby věci ženských práv nabídl podporu afroamerického společenství – tehdy pořád ještě tvořeného do značné míry otroky. Později, roku 1872, byl Douglass kandidátem na úřad viceprezidenta za Equal Rights Party, Stranu rovných práv, přičemž v čele kandidátky stála Victoria Woodhull. Bylo to poprvé, co se o tyto úřady ucházela žena nebo Afroameričan.

Když ovšem po občanské válce přijal Kongres USA čtrnáctý dodatek k ústavě, jenž prohlásil vyloučení mužských afroamerických občanů z volebního práva za neústavní, ženské hnutí bylo ohromeno, že se netýkal žen. Wendell Phillips, jeden z vůdců abolicionistického hnutí USA, mu ve svém slavném výroku z května 1865 řekl, že požadavek volebního práva žen by se v tomto okamžiku prosazovat neměl, protože „tohle je hodina černochů“. Mnoho sufražetek tomu nepřihlíželo mlčky. Elisabeth Stantonová a Susan B. Anthonyová odpověděly tím, že podpořily ve volební kampani George Francise Traina, známého rasistu, který nicméně obhajoval volební právo žen. Výsledkem byl hluboký rozkol ve feministickém hnutí.

S tím, jak se ženské hnutí v druhé polovině devatenáctého století stávalo konzervativnější ve všech sociálních a pracovních otázkách, měnilo se stejným směrem také ve všech etnických a rasových záležitostech. V průběhu tohoto konzervativního posunu mnoho feministek opustilo původní přirozeně právní zdůvodnění. Začaly argumentovat tím, že ženám je třeba dát hlasovací právo, „aby vyvážily vliv lidí cizího původu“. Roku 1903 vystoupilo hlavní ženské hnutí se „vzdělanostním požadavkem“ podmiňujícím volební právo (s pozoruhodným, ale osamělým opačným názorem Charlotty Perkins Gilmanové). Když toto napětí vrcholilo, některé sufražetky se dokonce uchýlily k hrubému rasismu. Vydaly například plakát, na němž seděl tupě zírající černošský nosič vedle rafinovaně vyhlížející bílé dámy, dole s popiskem „On může volit, proč ne já?“

V celém tomto konfliktu mezi oběťmi nerovnosti (rasa versus gender) se prakticky vůbec nemluvilo o třídě, ačkoliv naprostá většina jak Afroameričanů, tak žen patřila k dělnické třídě, což platí dodnes. Tak se může stát, že otevřeně konzervativní republikánský kandidát, který po celou svoji kariéru hlasoval ve prospěch zájmů vyšších tříd a proti jakékoliv zákonné úpravě, jež by byla v zájmu pracujících tříd (kterým se ve Spojených státech říká „střední třída“), může doufat, že přitáhne některé dělnické voliče, kteří nejsou ochotni akceptovat myšlenku, že by prezidentem Spojených států mohla být žena nebo Afroameričan.

Je v tom něco nového? Ano, je. Samotný nápad, že by dvěma možnými kandidáty za Demokratickou stranu byla žena a Afroameričan je něco, co by bylo nemyslitelné před pouhým desetiletím. Zvolení jednoho nebo druhého se ještě pořád může ukázat nemyslitelným. Závisí ale na tom, do jaké míry dokáže Demokratická strana zorganizovat svou kampaň kolem třídních otázek, kterým se delikátně říká problémy „ekonomiky“. Jestliže to udělá, vyhraje pravděpodobně volby na celé čáře. Jestliže ne, souboj bude vyrovnaný.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.