Severoatlantické společenství vzniklo roku 1949 pod heslem "jeden za všechny a všichni za jednoho". Podle ustanovení této smlouvy měl "ozbrojený útok na jednoho člena NATO v Evropě nebo v Severní Americe být považován za útok na všechny členy".

Po rozkladu Sovětského svazu NATO ztratilo svou roli a mohlo být klidně zrušeno. Namísto toho se stalo prodlouženou rukou americké politiky a nástrojem pro "humanitární intervencionismus" zapáleného Tonyho Blaira.

Na jaře 1999 Blair přesládle chválil bombardování Srbska, které provedlo NATO: "Nikdo o tom nemůže mít pochybnosti, kdo viděl ony slzavé tváře statisíců uprchlíků, kteří vyprávěli příběhy krutosti," pravil Blair.

Ale i jestliže měl Blair pravdu při své argumentaci, že nespravedlivá vláda v dalekých zemích ospravedlňuje ozbrojenou invazi - je to nebezpečně otevřená zásada, v jejímž důsledku jsme byli zataženi do katastrofy v Iráku - a co to má co společného s NATO? Jak se ty "slzavé tváře uprchlíků" staly "ozbrojeným útokem na jednu z členských zemí"? A jakým trikem zeměpisu se nedávno stal Afghánistán součástí "severoatlantické oblasti", takže jsou tam vysílána vojska NATO?

Než se tato neuvěřitelně nebezpečná politika rozšiřování NATO začala realizovat, částečně z neuvěřitelně frivolních důvodů, Bill Clinton podlézavě slíbil polsko-americkému publiku v Chicagu, že Polsko vstoupí do NATO. Byl to jen další důkaz, jak nebezpečný je vliv přistěhovalců do Ameriky na domácí, a pak i zahraniční politiku USA.

A tak bylo neopatrným způsobem NATO rozšířeno nejen o bývalé země Varšavského paktu, ale i o pobaltské země, které byly součástí Sovětského svazu ještě před dvaceti lety. Ať je Rusko jakkoliv brutální, má legitimní bezpečností obavy a národní zájem. Když Západ Rusko provokuje nabízením členství NATO Gruzii, člověka napadá, jaká by byla asi americká reakce, kdyby Leonid Brežněv nabídl Mexiku, aby se stalo členskou zemí Varšavské smlouvy.

Nikdo nepoukázal na to, že pokud platí základní princip Severoatlantického společenství, iredentistický spor mezi Litvou a Ruskem by se mohl stát obrojeným konfliktem, který by muselo vést NATO. Což je zjevně absurdní. Bryzovo tvrzení, že Rusko by se na Gruzii zaútočit neodvážilo, kdyby už byla členem NATO, je milostivě teoretické, ale velmi sporné.

Sympatizujeme s Tibetem, sympatizujeme se Zimbabwe, ale nepřipravujeme vojenskou invazi do těchto zemí. Takže členství Gruzie v NATO není řešením. Je už pozdě na to, aby se naši politikové zase naučili jednat podle zdravého rozumu?

Podrobnosti v angličtině ZDE