„Pro rychlou cestu do eurozóny se [Slovensko] rozhodlo za předchozí vlády Mikuláše Dzurindy, která schválila v září 2004 strategii přijetí eura, v níž počítala s rokem 2009. V červenci 2005 přijala vláda Národní plán zavedení eura a týž rok v listopadu země překvapivě vstoupila do režimu ERM-II. Po nástupu nové vlády a počátečních nejasných vyjádřeních nakonec premiér Robert Fico potvrdil cíl přijmout euro v roce 2009.“

Zdroj ČTK / Finanční noviny ZDE

Dodejme jen, že již v červenci 2006, tedy krátce po svém nástupu potvrdila Ficova vláda, že bude respektovat podmínky pro plánované zavedení eura v roce 2009. Takže pro mnohé ideální stav. A jak to všechno dopadlo? Slova jsou v tomto případě asi zbytečná, uvedu pro názornost graf vývoje kurzu české a slovenské koruny od roku 2004, kdy Slovensko spekulantům jasně naznačilo (řečeno slovy Martina Jahna), že pro ně slovenská koruna „není atraktivní“.

Graf zobrazuje indexy kurzu eura vůči české a slovenské koruně v procentech (růst indexu znamená posilování koruny). Pro srovnatelnost jsou indexy normalizovány tak, aby u obou průměr roku 2004 byl roven hodnotě 100%.

Jaké plynou z grafu závěry pro mne? Jednak, že za uvedené období posílila slovenská měna prakticky stejně, jako měna česká, ač jedna měla jasně stanovené datum přijetí eura, zatímco druhá ne. Pokud mělo stanovení konkrétního data nějaký vliv, tak opačným směrem, tedy vedlo (krátkodobě) k rychlejšímu posilování slovenské koruny, nikoliv k „očekávanému“ pomalejšímu růstu (šipky a kulaté body ukazují výše citované mezníky v přijímání eura u našich východních sousedů).

Kromě toho, že v uvedeném srovnání ve výsledku „nula od nuly pošla“, můžeme vidět na obrázku dvě etapy odlišného vývoje kurzu obou měn. Vysvětlení však nijak nesouvisí s datem přijetí eura. Jedná se o období před a po vypuknutí paniky na finančních trzích z důvodu problémů hypotéčního trhu v USA. Zhruba do poloviny roku 2007 bylo totiž vnímání finančního rizika globálně velmi utlumené a kvetly tzv. „carry trades“, tedy obchody, kdy si investor (spekulant) půjčoval v nízko úročené měně a prostředky investoval v měně s vyšším úrokem. V rámci středoevropského regionu byla příkladem bezpečné a nízko úročené měny česká koruna a slovenská koruna a ostatní měny regionu byly naopak oním cílem investic s vyšším výnosem. Toto chování oslabovalo českou korunu a vedlo naopak k neúměrnému (měřeno fundamenty) posilování okolních měn. S vypuknutím „hypotéční krize“ se toky finančních prostředků obrátily, což vedlo k opačnému vývoji kurzů zmíněných zemí. Bod zvratu vnímání rizika na finančních trzích je na grafu znázorněn čtvercovým bodem.

Závěrem tedy musím konstatovat, že na základě případové srovnávací studie nelze potvrdit hypotézu, že by oznámení pevného data přijetí eura v ČR vedlo ke zpomalení tempa posilování české koruny. Jediná fáze, která limituje spekulativní chování investorů je (celkem logicky) až okamžik vyhlášení definitivního konverzního poměru. Jak je vidět, ani různé přechodné centrální parity nemohou zastavit, ale ani omezit případné spekulace na další vývoj kurzu. Naopak vidina budoucí zaručené konverze dané měny do eura může přispět k vyššímu zájmu spekulantů o danou měnu.