Hartmut Zwahr, tehdy 32letý historik lipské univerzity, si zapsal úvodní slova bezprostředně po intervenci Varšavského paktu do ČSSR. V následné dny a noci seděl u rozhlasu, kde naslouchal ještě svobodným českým stanicím, které se bránily proti okupaci. Jeho deníky z let 1968/1969 komentují naděje, které východoněmečtí intelektuálové spojovali s Pražským jarem a následnou těžkou "olověnou dobu", která nastala po jeho porážce v státu Waltra Ulbrichta. V ranních hodinách 22. srpna 1968 si zapsal Zwahr do svého deníku : "Vlaštovkám zmrzla křídla při vdechnutí ledové hrůzy stalinského mrazu. Stále ještě vysílá Rádio Pardubice, vysílač věrný Dubčekovi a krajskému stranickému výboru severních Čech. Vysílač mlčí. 7.30 hovoří opět."

Hartmut Zwahr, ovlivněn událostmi v ČSSR, zahajuje psaní svého diáře 11. března 1968 jako mladý akademik lipské univerzity Karla Marxe, zabývající se dělnickými a regionálními dějinami. Od roku 1966 byl sice kandidátem na členství východoněmecké komunistické strany SED, ale podle jeho slov samotné členství následovalo až pod tlakem událostí. Zatím co se Československo otřásalo obrodným procesem, "duben 1968 byl v NDR ve znamení "lidového hlasování" o nové ústavě, která proklamovala revoluční bdělost a neotřesitelné třídní základy. "Soudruzi neměli co skrývat, a proto byly nepotřebné volební kabiny. Jednotu strany, vlády a obyvatelstva nelze demonstrovat lépe než veřejným odevzdáním hlasu", poznamenává ironicky. Poté následovaly organizované prvomájové oslavy pochodem v sevřených řadách. Po skončení průvodu musely být okamžitě odevzdány všechny přidělené transparenty, prapory a obrazy. Další věrnostní prověrka následovala 30. května 1968, kdy byla vyhozena do vzduchu zcela zachovaná univerzitní kaple na pokyn komunistického lipského místodržícího Paula Frölicha podle zásady "musíme setrvávat na deformacích, jinak to nejde".

Zwahr se tehdy považoval za socialistu, ale "administrativní socialismus v NDR" považoval za nemocného. "Kam povede nesmyslná střelba u zdi, kam to má vést ? Úspěchy socialismu ve vyspělém systému a střelba na lidi, kteří nechtějí žít v socialismu, jsou v naprostém protikladu. Tím nemůžeme nikdy zvítězit.", píše autor a perspektivu vidí v Praze. NDR však oficiálně vyhlašuje, že zde řádí kontrarevoluce s cílem zasadit úder jejímu režimu. Zwahr rozumí česky a denně čte Rudé Právo, poslouchá československé stanice, věří a obává se o dubčekovské reformní socialisty. "Rusové tam vstupují, Dubček je zavlečen do Moskvy, Češi zahajují pasivní odpor, student Jan Palach se upaluje", poznamenává. Dlouhou dobu věří pisatel kroniky na vlasteneckou emancipační revoltu. Český model se podle něho mohl stát "evropským modelem socialismu a možná dokonce i socialistického světového hnutí". Československé vzedmutí bylo neseno revolučním subjektem, který se v NDR neznal, nerozděleným národem. Proto věří, že "masy jsou aktéry dějin, i když musely mlčet nebo dlouho mlčely"

Po roce 1989 se již méně romanticky hovořilo, poznamenává recenzent časopisu "Die Zeit". Zwahr však své názory nevylepšoval a ani své tehdejší úsudky nekorigoval. Příkladem mu v tom byl Victor Klemper svými deníky z let 1933 -- 1945, popisující řeč Třetí říše.

Jeho žena Anneta nikdy jeho deník nečetla. "Rozumím jí", píše Hartmut Zwahr v předmluvě své knihy, "realita byla daleko horší, než to, co nám zůstalo v paměti". Konzervativní "Frankfurter Allgemeine Zeitung" se táže, zdali ještě dnes po čtyřech desetiletích se může někdo o tento deník zajímat. Odpovídá, že bezvýhradně ano. Seznamuje nás naléhavě s obrazem politického a společenského všedního dne během Pražského jara. Mezi prvním zápisem 11. března 1968 a posledním 20. dubna 1970 šlo o dobu vzestupu a pádu Alexandra Dubčeka během socialistického obrodného hnutí v ČSSR spojovanou s očekáváním a nadějemi v NDR. Vojenskou intervencí Varšavského paktu přišly nazmar současně iluze o možné demokratizaci a humanizaci politického režimu v NDR "socialismem s lidskou tváří", konstatuje "Frankfurter Allgemeine Zeitung".