Většina mediálních diskusí o budoucnosti energetiky zatím úspěšně zakrývá skutečný rozsah problému i hloubku průšvihu, do kterého se globálně řítíme. Potichu se předpokládá, že a) současná úroveň spotřeby energií je udržitelná, b) někde v šuplíkách jsou připraveny k okamžitému, plynulému a bezkonfliktnímu nasazení projekty náhrady neobnovitelných zdrojů, a to v plném rozsahu aktuální spotřeby, c) v bohaté části zeměkoule je nezadatelným základním lidským právem jejích obyvatel stále rostoucí spotřeba energie a někdo (nejlépe politici spolu s energetickým megabyznysem a zmíněnými odborníky coby poradci obojích) je povinen nám ji zajistit.

Nic z toho není pravda. I když někteří politici a firemní šéfíci opatrně začínají připouštět, že ne vše je tak růžové, jak nám to zatím líčili, plnou pravdu se nám zatím nikdo z nich neodvážil říci. A nepočetní aktivisté, kteří ji říkají už deset let, jsou stále většinově odmítáni, zesměšňováni nebo ignorováni.

O aktuálně probíhajícím ropném zlomu a obdobném vývoji těžby plynu za pár let se už toho napsalo dost. Uhlí sice vrchol těžby čeká později, ale naše vnoučata se ho asi dožijí. Objektivní diskusi o jádru překáží mj. mediální předkládání chimér (např. fúze) jako téměř hotových a použitelných technologií, i když většině z nich chybí do realizace ještě nejméně desítky let a některé z nich lidstvo zřejmě do konce fosilního věku do použitelné formy ani nestihne vyvinout. (O rizicích provozu a budoucí likvidace vyhospodařených jaderných elektráren nebo ukládání odpadu snad ani není potřeba mluvit. Murphyho zákony platí bez výjimky.)

Na druhé straně je vidět stupňování válečných příprav směřujících k ovládnutí posledních zdrojů ropy a plynu. Jsem si jist, že kdyby někde existovaly ty občas zmiňované zázračné vynálezy a projekty, na nichž údajně někdo sedí, už by se dávno staly předmětem zajmu silových struktur států a armády ani tajné služby by nevyhazovaly hromady peněz za války a podvratné operace na Středním východě nebo v jiných oblastech těžby a dopravy fosilních paliv.

Souhlasím s názorem, že současnou spotřebu energie nám ani ten nejlepší mix obnovitelných zdrojů nezajistí. Existuje odhad, že v ČR by obnovitelné zdroje pokryly asi 1/3 současné spotřeby. Domnívám se, že od tohoto zjištění se už dávno měla odvíjet veškerá činnost politiků, dodavatelů energie i odborníků.

Jediný rozumný a udržitelný přístup k energii v současné situaci je totiž snižování závislosti na její spotřebě. Od dopravy přes vytápění bytů a konstrukci budov až po průmysl - nikde nevidím zásadní koncepční změnu. Všude se nechává volný průběh businessu as usual a nikdo z těch, kdo by to měli mít v popisu práce, si nedovolí cokoli regulovat.

Pochopitelně: Žádoucí kroky by znamenaly státní regulaci nedotknutelné modly růstu a zásahy do státem nejdůsledněji hájeného "lidského práva" na neomezené vytváření soukromého zisku několika jednotlivců na úkor lidstva a přírody.

Nejpozději naše vnoučata, ale možná už naše děti se pravděpodobně budou muset rozloučit s tím, že kdykoli během dne i noci cvaknou vypínačem, rozsvítí se světlo. Dnešní podoba a funkce centralizované elektrizační soustavy se brzy (do 10 - 20 let?) ukáže jako neudržitelná, protože nebude dostatek zdrojů, které by ji napájely. "Trh" (rozuměj státem garantovaný a podporovaný monopol ČEZu a rozvodných společností) je samozřejmě nezajistí, dokud bude možno vydělávat nějak jinak - třeba i na jejich nedostatku.

Přitom právě decentralizace opatřování elektřiny (totéž platí pro teplo) až na úroveň obcí nebo městských čtvrtí společně s povinnou výstavbou pasivních budov by logicky měly navázat na rozvoj používání obnovitelných zdrojů. Přičemž ty zdroje nelze posuzovat izolovaně - někdy nás má prý zachránit vítr, jindy biomasa, jindy něco jiného, podle toho, co je zrovna v zorném poli mediálního blbnutí a kdo a v čím zájmu to říká - ale jedině v celém komplexu mixu energetických zdrojů, který bude pro každý region jiný.

Logika decentralizace vyplývá z nízké energetické hustoty obnovitelných zdrojů. Pro místní použití může být a většinou bude dostatečná. Pro "nakrmení" velkých rozvodných sítí stačit nebude.

Nelze nevidět ani výhodnost centralizovaného dodávání jakékoli základní životní potřeby obyvatelstvu, tedy i energií, z hlediska politickomocenských zájmů. Dávkování strachu se může projevit jako mocná zbraň proti aktivistům a disidentům všeho druhu - jestli budete zlobit, vypneme vás. V tomto ohledu se opět nechvalně vyznamenává jaderná energetika - viz knihu Roberta Jungka Atomový stát a jeho úvahy na téma jaderná energie versus demokracie.

Za důvěryhodnou budu považovat jedině takovou vládu, která aktivně podpoří nebo dokonce sama vymyslí projekty typu Hostětín nebo Svatý Jan nad Malší, vedoucí k maximální nezávislosti obcí na centralizovaných dodávkách energie. Zatím je těch projektů zoufale málo a bez dotací zvenčí (z EU, ze zahraničních nevládních organizací či nadací) by se těžko daly realizovat. Až jich budou desítky nebo lépe stovky a až jejich realizátoři nebudou muset ponižujícím způsobem škemrat o dotace, bude to věcný důkaz toho, že vládám jde o nás občany a ne přednostně o ty struktury, kterým musejí být vděčné za koryta a za příspěvky do stranických pokladen. Pak ovšem postupně ztratí své opodstatnění i velké rozvodné sítě a zdroje typu jaderných elektráren.

Jak je vidět, energetika je z tohoto hlediska především politickým a až v druhé řadě odborným problémem. Zároveň nám tento úhel pohledu na energetiku poskytuje vhodné kritérium pro posuzování způsobilosti politických reprezentací k řízení státu. V tomto smyslu neobstála po roce 1989 žádná z nich.

Milan Smrž dělá nezastupitelnou a užitečnou práci. Je mu jasné, že jaderná energetika je slepou uličkou vývoje. Zdroje, které se do ní mají - bez ohledu na veřejný zájem - nalít ve prospěch některých korporací, budou v historicky krátké době zoufale chybět. Nikdy nebude dost poukazování na její bezperspektivnost a na možnosti obnovitelných zdrojů. Proto si Milan Smrž zaslouží naši všeobecnou podporu a nikoli napadání ze strany těch, kdo nás vedou nesprávným směrem.