Ústava: aktuální situace

Ještě před tím, než nastíním možný budoucí nástin vývoje ohledně budoucnosti euroústavy, je nutné odpovědět na otázku: Potřebuje EU smlouvu?

Odpověď je ano i ne. EU může fungovat i bez ústavní smlouvy, ale toto období je časově omezeno. Dokud nebude ústava schválena, bude platit Niceská smlouva. Ovšem, EU nebude moci bez zásadní reformy přijmout další státy (jako nejambicióznější se dnes jeví zejména kandidatura Chorvatska). Po posledním rozšíření z 1. ledna 2007 se EU stane velkým kolosem, kde bude stále těžší nalézt potřebný konsenzus. Znovu se otevře problém nutné institucionální reformy, hlavně pak otázka snížení počtu komisařů, které předpokládala právě neschválené euroústava.

Není to poprvé, co nějaký členský stát odmítl dokument prvořadého charakteru. Stalo se tak např. v roce 1992, kdy Dánové v referendu odmítli Maastrichtskou smlouvu. O devět let později, Irové neschválili smlouvu z Nice. Přesto oba dokumenty dnes platí, byly schváleny novým referendem po náležitých úpravách. Může se to samé stát i s euroústavou?

Velký problém spočívá ve skutečnosti, že kolem osudu ústavy nepanuje zatím žádný společný konsenzus. Každý členský stát má na vývoj kolem evropské ústavy jiný názor. Pokud shrneme ratifikační proces euroústavy, zjistíme, že šestnáct států EU už ústavu schválilo. Pouze Francie a Nizozemí ji odmítly. Některé státy, jako např. Lucembursko, Kypr, Estonsko Lotyšsko, Malta, Rakousko, Litva a v neposlední řadě i Finsko, schválili ústavu až po francouzském a nizozemském "ne". Ostatní státy jako třeba Velká Británie, Dánsko, Irsko, Polsko, Portugalsko, Švédsko a nakonec i Česká republika se k euroústavě zatím nijak nevyjádřily. Podle původního plánu se referendum mělo konat i ve Velké Británii, Dánsku, Irsku, Portugalsku a Polsku. Po neschválení bylo lidové hlasování zatím odloženo na neurčito

Krátce po neúspěchu, se vedoucí špičky EU na summitu Evropské rady v červnu 2005 dohodly na časově neomezeném období "reflexe", které mělo podnítit další debaty o směřování a budoucnosti EU. Na summitu konaném v 19. června 2006, se Evropská rada dohodla na prodloužení zmíněného období reflexe o další rok.

Evropská ústava: jak dál?

V současné době se rýsují tři možné budoucí vývojové varianty. Následují kapitola bude proto rozdělena do tří klíčových částí. Kritériem je představa o budoucnosti Evropské ústavní smlouvy.

Zachovat a schválit

Jak napovídá titulek, cílem této části je analyzovat ty návrhy, které předpokládají, že text původní ústavy bude zachován. V referendech by se tedy mělo pokračovat ve zbývajících zemí EU, které se k otázce zatím nijak nevyjádřily. Některé státy by pravděpodobně měly se schválením evropské ústavní smlouvy vážnější problémy, mohlo by dojít k jejímu odmítnutí i v dalších členských zemích. K Francii a Holandsku by se mohly připojit i další tradičně euroskeptické země, jako je Velká Británie, Irsko, Dánsko, možná ale i Polsko a Česká republika. V tomto případě by se pak EU inspirovala přístupem, který uplatnila po neschválení Maastrichtské smlouvy v Dánsku v roce 1992 či v případě smlouvy z Nice, která bylo odmítnuta Irskem v roce 2003. To by v praxi znamenalo vyjednání určitých výjimek či odstranění slova "ústava" z názvu dokumentu. Tyto státy by si tedy vyjednaly výjimky v problematických bodech a později by smlouva mohla projít znovu ratifikačním procesem. Pokud ústavu by ústavu schválilo na 80 % členských států, měla by se znovu sejít Evropská rada a projednat osud zemí, které ji prozatím neschválily.

Místní politici by museli znovu vést přesvědčovací kampaň a lépe vysvětlit význam takového dokumentu. Kupříkladu současný francouzský prezident Jacques Chirac podporuje myšlenku podrobit euroústavu dalšímu referendu. Podle mého názoru, by se s touto alternativou mohla ztotožnit i německá kancléřka Angela Merkelová, jejíž země bude předsedá EU právě teď.

Německé předsednictví

Německá politička Angela Merkelová se ujala své kancléřské funkce, poté co její strana CDU-CSU těsně zvítězila v podzimních volbách v roce 2005 a utvořila velkou koalici s SPD. Merkelová se zatím projevila jako poměrně úspěšná politička na mezinárodním kolbišti. Proto je třeba analyzovat zveřejněné priority německého předsednictví, mezi něž náleží i vyřešení ústavního debaklu.

Merkelová ale nebude usilovat o vytvoření nového textu, ale bude se snažit najít konsenzus o původní euroústavě. Zatím se německé kancléřka nechala slyšet, že nesouhlasí s vybráním pouze těch částí, ohledně kterých panuje širší konsensus. Postavila se tak proti návrhu, který předtím přednesl Sarkozy. Podle ní by "minismlouva" nevyřešila příliš mnoho klíčových problémů, takže by z původního ambiciózního plánu příliš mnoho nezbylo.

Nadcházející německé předsednictví tedy plánuje první tři měsíce věnovat pouze "aktivnímu naslouchání", což znamená vyjednávání s členskými státy. Tomuto období navíc časově odpovídají i oslavy 50. výročí Římských smluv, což negociacím dodá na symbolickém významu. Výsledky "naslouchání" pak Berlím předloží na červnovém summitu Evropské rady. V této době již bude situace na kontinentu vyjasněná: ve francouzském Elysejském paláci zasedne nová osobnost, stejně tak i Downing Street pravděpodobně změní svého nájemníka. Změna v klíčových pozicích ve Francii a Velké Británii by mohla podnítit užší spolupráci v otázce euroústavy. Německo tedy má před sebou nesnadný úkol. Je třeba dodat, že nejasnosti kolem budoucích představitelů ve Francii a Velké Británii mohou Berlínu úkol dočasně ztížit. Podobně nejasná situace panuje i ve střední Evropě, kde jak v České republice tak v Polsku vládne vratká koalice. Ani politická reprezentace Varšavy nebude nakloněna přijetí současné podoby ústavy.

Shodou okolností se Německo ujalo předsednictví 1. ledna 2007, tedy ve stejný den, kdy přistoupilo Rumunsko a Bulharsko. To jen ukazuje na nutnost vypracovat nový dokument, který by umožňoval eventuální další přijímání nových členů a hlavně řešil problém spojený s vysokým počtem komisařů. I po přistoupení Sofie a Bukurešti platí ustanovení Niceské smlouvy každý stát - jeden komisař, což může ztížit práci Evropské komisi. Změnu plánovala právě ústava, která předpokládala vytvoření složitého systému rotace komisařů. Navíc, Berlín patří k zastáncům přistoupení Chorvatska, což ještě může podnítit úsilí na vyřešení této záležitosti.

Ústava je mrtvá, ať žije ústava

Evropská ústava neuspěla, lidé ve dvou zemích jí odmítly schválit, tudíž by ji měl nahradit nový dokument. Nový text by se však mohl opírat o původní části euroústavy. Např. zachovat by se mohla část věnovaná institucionálním změnám. Ovšem, vypracování nové ústavy je běh na dlouhou trať, musela by se znova svolat mezivládní konference, poté svolat další Konvent. Tento postup by byl velmi problematický, pravděpodobně by se jen těžko podařilo najít konsenzus všech 27 členů.

Tuto myšlenku podporuje např. francouzský politik a kandidát na prezidenta Nicolas Sarkozy. Ten navrhuje vytvoření "minismlouvy", která by měla pouze dočasnou platnost. Později by ji nahradila nová verze ústavy, kterou by vytvořil další Konvent po volbách do Evropského parlamentu (2009). Velkou výhodu Sarkozyho iniciativy podle něj je, že v případě "minismlouvy" by se nemusela konat žádná národní referenda. Smlouva by se schválila pouze parlamentní cestou, což by zabránilo dalším nepříjemným překvapením typu francouzského a nizozemského "ne". To činí ze Sarkozyho plánu velice svůdnou možnost, se kterou by mohlo mnohem snazší nalézt potřebnou celoevropskou shodu.

Vybrat pouze neproblematické body ("cherry- picking")

Možnost vybrat pouze ty body, ohledně kterých panuje širší shoda představuje poslední alternativu. Některé části ústavy by byly včleněny do stávajícího právního rámce EU či by byly vloženy do některé z platných smluv primárního práva EU. V praxi by tedy mohlo dojít k rozšíření smlouvy z Nice, která by nově upravila chod EU i pro více než 27 členů. To by ale ještě více zkomplikovalo současný systém smluv, který by se pro laickou veřejnost stal ještě více vzdáleným nepřehledným kolosem. Ohledně této alternativy také panuje velmi malá podpora mezi evropskou politickou reprezentací.

Evropská ústavní smlouva potažmo Evropská unie tedy stále čelí nejisté budoucnosti. Každý členský stát má v současné době na její osud trochu odlišný pohled. Podle mého názoru, nejednotnost a neexistence společného celoevropského pohledu situaci ještě zhoršují.

Dosud se postavily proti pouze dva státy, zatímco šestnáct členů ji již schválilo. A to je velký nepoměr. Model francouzsko-německého motoru se pomalu rozpadl a s dalším rozšířením již nemůže fungovat, tedy alespoň pokud nedostane nový impulz od nových osobností. Nové státy EU budou postupně přebírat iniciativu na další rozvoj integrace. Těžiště rozhodování se tedy posune na východ. Bude na dalších státech, aby vystoupily ze své pasivity a postavily se za Evropskou ústavou, kterou všechny nové členské státy (s výjimkou Polska a České republiky) schválily. Nejschůdnější alternativou se jeví sepsání nového textu, kdy by se z původního návrhu vybraly pouze ty body, o kterých panuje shoda. Poté teprve přistoupit k vyjednávání s konkrétními zeměmi, které by měly problém novou ústavu schválit. Po vyjednání schůdných výjimek by se přistoupilo k novému referendu. V praxi by tak zůstalo na místních politických elitách, aby dokázali přesvědčit občany o významu dokumentu.

S osudem evropské ústavy jsou spojeny i další reformy, které jsou nutné pro efektivní fungování EU 21. století. Jedná se zejména o otázku dalšího rozšiřování EU ( Má EU přijmout Turecko pokud splní přístupová kritéria? Kde jsou hranice Evropy? Kam až bude EU v budoucnu sahat?), dále pak reformu Společné zemědělské politiky a v neposlední řadě i úpravu finanční perspektivy.

Závěrem můžeme říci, že EU čeká jedna z nejvýznamnějších výzev. V kruzích evropských politiků však zatím panuje pouze shoda o nutnosti reforem, aby EU byla schopná fungovat i ve 27 a více členech. V evropských dějinách se periodicky střídají období krize a politické krize. Na jaře proběhnou prezidentské volby ve Francii a jen pár měsíců poté pravděpodobně zasedne do britské Downing street Gordon Brown. Nová generace ambiciózních politiků bude stát před obtížným úkolem s celoevropským dopadem: reforma EU je nezbytná, pouze čeká na svého strůjce. Bude to Angela Merkelová či francouzský politik Nicolas Sarkozy? Jak se zachová Gordon Brown z tradičně euroskeptické Británie? To jsou jen některé otázky, na které nám odpoví až čas.

Zdroje: Financial Times: ZDE