6. 6. 2008
Od smrtelně vážného k frašceAneb Mniši z DekameronuOd smrtelně vážného k frašce bývá někdy malý krůček. A právě česká společnost prokazuje mimořádný talent v umění, jak znevažovat věci vážné, až posvátné. Když oba Janové, tedy Bednář a Tamáš, vyhlásili protestní hladovku, jejich čin splňoval atributy "oběti", jak je předepisuje oblast posvátného. To, co následovalo poté a nyní probíhá, je však už jen znevážením jejich protestu. V okamžiku, kdy hladovku obou aktivistů vystřídalo politické žonglování s jakousi štafetou půstů, rozplynul se étos posvátného. V současné době zašlápnout do země klíčící květ něčeho poctivého a slušného, může být osudovější, než si myslíme. A opět, jak také jinak, bylo u toho nešikovné sloní chodidlo české politiky. |
Čeho jsme vlastně svědky? Dovolte maličký exkurs do oblasti, o níž tolik zasvěceného napsali René Girard, Mircea Eliade či Claude Lévi- Strauss. Oběť provází lidskou společnost od počátku lidství a představuje jeden z nejmohutnějších pramenů, z jakých se napájí snad každá ze známých kultur včetně křesťanské. Protestní akce, je-li míněna vážně, s sebou nese vědomou vazbu na oblast posvátného. Patrně každá kultura považuje lidskou oběť za nejvyšší a prokazuje jí úctu. Ať už je to oběť dcery Jeftovy, oběť Izákova, Kristova nebo Ifigenie z řecké tragédie, vždy se jedná o to, že lidská komunita nebo jednotlivec se hlásí k hodnotě, kterou chce prostřednictvím oběti vykoupit na transcendentální síle, jíž může být židovský nebo křesťanský Bůh, nebo také někdo z Olympanů. V moderní době z nouze zastupují tuto sílu Stát a jeho představitelé. Nabídnout život jako protiváhu za zachování či získání obecně prospěšné hodnoty, je podstatou oběti. Ta může být dokonána, ale nemusí, pokud zasáhne Bůh (Stát) a smíří se s beránkem. Ona vazba na posvátno je tak silná, že společnost pociťuje bezděčnou úctu vůči každé formě mučednictví, bez ohledu na to, na jakém stupni vývoje se nachází. Nemusíme s formou protestu souhlasit, dokonce se můžeme stavět proti hodnotám, které jsou takto "vynucovány" na Bohu (Státu), přesto se nemůžeme zbavit respektu, nebo dokonce bázně či strachu vstříc neznámému Majestátu. Napoleonova slova vojákům v Egyptě o tom, že na ně hledí tisíciletí, slábnou vůči tomu, co hledí na nás z propasti dávných věků. I když se my, Evropané, snažíme od časů Voltairových ze všech sil unikat světu tradic, mýtů, mystérií, tajemného a prcháme z oblasti posvátného a ritualizovaného, co nám síly stačí, přesto nás právě toto vždy dostihne. Musí být ale splněna jedna základní podmínka, bez níž posvátno oběti nefunguje. Ten, kdo si zahrává s obětí vlastního života, musí ponechávat otevřenu možnost, že to myslí opravdu smrtelně vážně a že je odhodlán ke všemu. Jinak, nemá protest toho druhu smysl. Nelze se obětovat napůl. Jistě, že si můžeme myslet cokoliv o tom, zda Jan Tamáš a Jan Bednář počítali či nepočítali s krajní možností, přesto ale jejich protest měl smysl právě tím, že tuto krajnost nevylučoval. Dotkl se oblasti posvátného, připomněl Husa, Palacha a další. Pohnul svědomím mnoha lidí, vyvolal otázky a vrátil některým z nás, alespoň na chvíli, pocit, že jsme národ, a ne jen příležitostná urna volebních hlasů. Pokud Topolánkova vláda dělala, že aktivisty nevidí, velice riskovala. Vlastně hrála vabank, neboť dovršení oběti by ji zcela určitě svrhlo. Je velice dobře, že oba Janové akci zastavili, neboť výsledkem by bylo nahrazení Topolánka Paroubkem - tedy z deště pod okap - a za to život ani zdraví člověka nestojí. Udělali však dost, víc než většina z nás. Paroubkova pokrytecká akce se už ale konat neměla, a je škoda, že Bednář s Tamášem neměli po tolika dnech o vodě dost sil, aby se distancovali od štafety politiků, kteří si jednodenním půstem tak nanejvýš zlepší trávení. Tak to ostatně chápali i mniši z Dekameronu. |