Česká historie je spojena s budováním národních států a s historií střední Evropy. Čechy byly součástí Rakousko-Uherska a nezávislý československý stát byl založen r. 1918. Tehdy vznikly všechny složky tohoto postoje. Politický systém trpěl základním problémem -- Češi neměli vlastní stát. Společnost měla pocit ponížení z toho, jak ji vládnoucí Rakušané a Maďaři zanedbávali. Étos "loajality vůči rakouskému trůnu" byl téměř úplně prázdný, stejně jako víra v oficiální náboženství. Hesly bylo "trpěli jsme tři sta let" a ""Už nikdy znovu Bílou Horu".

V české společnosti existuje navzájem několik živých historických tradic. Bohužel, Češi tuto pluralitu nikdy nepovažovali za národní bohatství. Vždycky si vybrali jednu a využívali jí jako legitimačního mýtu za účelem politického boje, proti všem ostatním, soupeřícím tradicím. Je důležité si uvědomit, že přímým důsledkem tohoto postoje bylo rozštěpení společnosti na dva tábory, "oni" a "my". Nikdy nebyl učiněn žádný pokus o ústavní konsensus, tj. že občany jsou všichni.

Svoboda, která přišla r. 1918, byla považována za něco, co společnost získala jaksi samovolně, z boží milosti. Spadla na společnost, která byla rozštěpena národnostně, nábožensky i sociálně. Příchod svobody r. 1918 vyvolal nadšení a jednotu. Všichni věděli, co nechtějí. Češi měli naději pro budoucnost, ale ta naděje nebyla strukturovaná. Pokud jste analyzovali, co tito lidé měli společného, zjistili byste, že spolu souhlasí pouze ohledně odmítnutí minulosti. To vytvořilo "potenciál odmítání". Z tohoto potenciálu odmítání vznikl program pro "demokracii", založený na Masarykově jednostranné interpretaci historie -- a pak ten potenciál začal slábnout. Avšak vytvořil základnu pro falešný konsensus (o tom, že samou svou podstatou Češi inklinují k demokracii), který existoval až do příštího bodu obratu.

Původní jednotu v radosti o několik měsíců později zastínily konflikty mezi domácí politickou reprezentací a politiky, kteří se vrátili z exilu. Začaly lustrace -- Čechoslováci začali "vykořeňovat" kolaboranty s rakousko-uherskou monarchií. V letech 1920 -- 1921 došlo k sociálním nepokojům a z toho vznikli komunisté. Republika stála na pokraji propasti. V roce 1929 došlo k světové hospodářské krizi, která postihla Československo opravdu tvrdě, protože to byla země zaměřená na vývoz. Uzavření světových trhů znamenalo pro Československo strašlivé hospodářské důsledky, a to zejména v pohraničí, kde žili Němci. Takže to znamenalo tragedii pro německé regiony a ztrátu přesvědčení, vzniklého r. 1926, že bude možno Němce integrovat do nově vytvořeného Československa.

To, že Češi odmítli katolickou tradici, vedlo k napětí se Slovenskem -- a samozřejmě i s českými katolickými intelektuály. Začaly se po zahraničních vzorech rodit fašistické myšlenky.

Pak se dostal v Německu k moci Hitler a v československém pohraničí se stala Sudetoněmecká strana nechvalně známou pátou Hitlerovou kolonou v republice. Tak vznikl jeden protisystémový politický proud první republiky. Druhý byl na levici. Čeští komunisté hájili politické procesy v Moskvě, ale v Československu měli lidé o situaci v Rusku výborné informace. Lidé jako Jan Slavík, F. X. Šalda, Krejčí, všichni tito autoři psali přesné analýzy -- nikdy a nikde jsem mimo češtinu nečetl přesnější popis toho, co se dělo v Sovětském svazu nejen během Stalinových monstrprocesů.

Takže Československo mělo výborné informace o tom, co se dělo v Sovětském svazu, a dalo by se říci, že by mělo bývalo být vůči komunismu imunní. Pak přišel v roce 1938 Mnichov. 1. října 1938 řekl ministr Dérer v rozhlase překvapenému a šokovanému národu: "Kdyby nám přišli pomoci pouze Sověti (cituji po paměti), naši přátelé (!) (Francie a Británie) by považovali tuto válku za válku sovětského bolševismu proti západní civilizaci." Co více bylo možno udělat pro prestiž komunistické strany, když ministr ve vládě charakterizoval Sovětský svaz jako jedinou zemi, která nám byla ochotna pomoci? Nezáleží na tom, zda to bylo či nebylo pravda.

V letech 1938 -- 1939, během druhé republiky, se na první republiku plivalo. Masaryk se pomlouval, koncept demokracie se považoval za šílený, nejsilnějším hlasem byl český fašismus a antisemitismus. Nezapomnělo se, že se na tomto procesu podíleli čeští katoličtí intelektuálové. Ladislav Jehlička napsal r. 1938: Než se lidstvo navrátí k absolutní monarchii jako k nejlepšímu a jedinému přirozeného systému vlády, systém jediné strany je nejlepší politická organizace." Jeho přání se splnilo o deset let později, bohužel měla však ta strana jinou barvu. Jehlička strávil mnoho let ve vězení. Během druhé republiky se na první republice poprvé začala mstít jedna z potlačených tradic. Než mohla přinést ovoce, Němci v březnu 1939 Československo okupovali a zlikvidovali.

Protektorát je absolutně zásadním obdobím pro pochopení roku 1945 a toho, co následovalo. Protektorát znamenal totální mobilizaci politického života v Československu. Existovala jedna strana. Totální hospodářská mobilizace byla úspěšná, bylo to vidět z výkonnosti ekonomiky. Proč by se Češi měli bát kolektivizace hospodářství, když Němcům sloužilo tak dobře? Český národ pod hrozbou tlaku od Němců se začal chovat jako jedno těleso. Na teror, který následoval po usmrcení protektora Heydricha, včetně zničení vesnice Lidice, by se nemělo zapomínat, když se hovoří o poválečném odsunu českých Němců. Původně složitě strukturovaná, pluralitní česká společnost byla "uhnětena" a začala se vnímat jako jedno tělo.

"Zemědělci bojují o zrno" -- domníval jsem se kdysi, že takové titulky v tisku vznikly až za komunismu. Ne, takto se začalo psát za protektorátu. Chápání národa jako organického tělesa strašila ve veřejném životě mnoho let -- komunistický režim ji jen převzal.

Jak je možné, že byli po válce Češi tak bezbranní před komunistickou stranou a Sověty, přestože dobře věděli, co se v Sovětském svazu dělo? Zaprvé: téměř nikdo nevěřil informacím zveřejněným o Rusku před válkou. Ovšem nikdo nemluví o tom, co je možná ještě důležitější: Liga proti bolševismu, čeští nacističtí kolaboranti, sudetští Němci, ti všichni psali poměrně přesné analýzy o tom, co se stane, jestliže do Československa přijdou Sověti. Proto byla kritika Sovětského svazu po roce 1945 nemožná. Byla absolutně tabu. Každý, kdo by se pokusil kritizovat Sovětský svaz, by byl označen za nacistu.

To je rámec roku 1945. Opět vznikl obrovský potenciál odmítání. A co bylo odmítnuto? První republika, která byla vnímána jako selhání.

Poznamenejme na okraj, že Milena Jesenská napsala v roce 1938 v Přítomnosti, že první republika porušila téměř všechny své sliby. Článek Jesenské je velmi podobný Vaculíkovu projevu na čtvrtém sjezdu československých spisovatelů v roce 1967, kde řekl, že socialismus selhal a nesplnil žádné ze svých slibů. Je zajímavé, jak zklamaná naděje vedla Jesenskou k tvrdému odsudku vůči své zemi. Nyní, dvacet let po sametové revoluci, se takové články objevují znovu, hodnotí stejným způsobem současnost.

Po protektorátu je opět ponížení nesmírně důležitý faktor. Opět vznikla touha potrestat kolaboranty. "Německá otázka" se stala základním mobilizačním nástrojem. Politické strany spolu navzájem soutěžily a chtěly ukázat, jak radikálně jsou ochotny jednat.

Zkušenost první republiky kritizoval dokonce i prezident Beneš. Tak ostrý útok na politické strany za první republiky, jaký zformuloval ve svém díle Demokracie dnes a zítra byste sotva našli v anarchistické literatuře. Výsledek? Národ radikalismus přijal. Všichni akceptovali, že je nutno nalézt radikální řešení. Radikální řešení pro sociální, politické, národnostní a bezpečnostní otázky, které první republika nedokázala vyřešit.

Sociální otázky -- bylo navrženo znárodnění průmyslu. Ferdinand Peroutka, čelný liberální mluvčí, oslovil kapitány českého průmyslu: "Malý socialismus jste nechtěli, tak budete mít velký." I Peroutka souhlasil se znárodněním. Soukromé vlastnictví bylo chápáno jako kořen všeho zla.

Národnostní otázka byla vyřešena vyhnáním Němců. To bylo, jak jsem uvedl, klíčové mobilizační téma.

Politická otázka byla vyřešena svázáním politických stran do Národní fronty "aby se země zachránila před politickým hašteřením první republiky". Všichni souhlasili, že země potřebuje lepší demokracii, lidovou demokracii.

Bezpečnostní otázka byla vyřešena zrušením vazeb na Paříž a vytvořením vazeb na Moskvu. "Už nikdy Mnichov" bylo aktuální heslo.

Všichni chtěli tutéž budoucnost. Programy politických stran se od sebe navzájem skoro vůbec nelišily.

Takto byla politická situace připravena na únor 1948. Je pravda, že byl Únor 1948 založen na masovém lidovém hnutí. Ale není možné dokázat, že lidé, kteří tehdy naplnili Václavské náměstí a Staroměstské náměstí, chtěli koncentrační tábory, politické procesy a popravy. Ne, chtěli radikální řešení problémů, které jsem vyjmenoval výše. Avšak realizace takového programu vedla k jiným výsledkům.

Je nutno si uvědomit, že strategie roku 1948 byla strategií "čistého stolu" -- všechno se mělo začít úplně znovu. Buržoazní demokracie už byla nezajímavá. Proč by měla být politická moc nějak omezována? Lidé chtěli, aby byly problémy řešeny plnou silou a radikálně. Tak byly všechny kontrolní mechanismy zlikvidovány. To, co následovalo, bylo přirozeně obrovské zneužití politické moci. Ale trvám na tom, že to byl nezamýšlený účinek. Lidé si neuvědomovali, co dělají.

Někteří historikové a novináři dnes tvrdí, že útlak stalinských padesátých let byl naplánován už v únoru 1948. Ti, kdo to říkají, by to měli dokázat.

Na jedné straně existovalo v roce 1948 masové hnutí, které chtělo dát absolutní moc komunistické straně. To je pravda. Na druhé straně, víme, že tato totální moc byla později zneužita pro "brutální útok na demokracii", jak píše pan Korbel. To je také pravda. Ale mezi oběma skutečnostmi není automaticky vazba. Je nesmírně důležité si to uvědomit, jinak uděláme ze svých předchůdců monstra.

V letech 1953 -- 1956 zemřel Stalin, konal se dvacátý sjezd KSSS, vznikla liberalizace, jak vidíme z projevů přednesených na sjezdu československých spisovatelů r. 1956, ale pak to zarazily maďarská a polská revoluce. Avšak tvrdé mocenské sevření komunistické strany nad společností se začalo rozkládat. Po dobu následujících dvanácti let se společnost postupně liberalizovala. Já jsem například přišel r. 1962 na pražskou fakultu jaderné fyziky a mohu vám říci, že se dala s našimi tamějšími marxisty vést normální, otevřená diskuse. K desátému výročí naší fakulty r. 1965 měl vedoucí katedry matematiky přednášku s názvem "Matematický důkaz o nemožnosti komunismu".

Pak nadešel rok 1968. Boj o moc ve vedení státu se udál v době, kdy už probíhaly v osvobozené občanské společnosti podstatné liberalizační procesy. Interpetuji vývoj r. 1968 jako pokus o pokání. Byl to pokus rehabilitovat myšlenku, která byla zkažena. Ale ideál byl tentýž. Pokud si přečtete články z té doby, uvidíte, že lidé chtěli napravit přehmaty předchozí politiky.

Jak zhodnotit, co by se stalo, kdyby bývalo Pražské jaro mohlo pokračovat? Fyzikové mají rádi "myšlenkové experimenty", tak jeden udělejme. Představme si, že by nějací andělé ze Země odstranili všechny státy a národy kromě Československa. Co by zůstalo? Země se systémem jediné strany, bez opozice, bez dobře definovaných a alokovaných vlastnických práv. Soukromé vlastnictví bylo v Československu tabu. Nikoliv ze strachu před Sovětským svazem, ale v důsledku víry v původní přání napravit zkušenost z první republiky. Co by se stalo, kdyby Pražské jaro neskončilo invazí? Podle mě by musel následovat velmi dlouhý a bolestný společenský proces vystřízlivění. Čechoslováci by se museli naučit rozdílu mezi pojmy "socialistický" a "sociální".

Z mého hlediska je velmi obtížné určit, co lidé r. 1968 opravdu věděli a co se neodvažovali říct nahlas. Avšak myslím, že většině obyvatelstva nebylo jasné, jak důležité je soukromé vlastnictví. Bylo nutno, aby nadešla vystřízlivující léta čtení Hayeka, von Misese a mnoha hodin diskusí mezi intelektuály, které vedly k úplně jinému výsledku další liberalizace r. 1989.

Po invazi v srpnu 1968 politika z Československa zmizela. Kunderovo hodnocení podzimu 1968 čtu v podstatě jako útěšnou esej, stejně jako Havlovu Moc bezmocných o jedenáct let později. Důvody byly prosté. Po ruské invazi si lidé začali uvědomovat, že bez změn v Sovětském svazu nemá smysl snažit se liberalizovat Československo. A tak začali mít pocit dětí, které žily v pohádce -- a začali se stydět, že naletěli. Když si to neuvědomíme a když si neuvědomíme, že vedoucí politikové reformního hnutí selhali, když po návratu z Moskvy koncem srpna 1968 neřekli otevřeně, že byli poraženi, je obtížné pochopit chování českých občanů v sedmdesátých letech. V roce 1985 se dostal k moci Gorbačov a s ním naděje. Na Silvestra toho roku mi řekl známý český prognostik, později český premiér: "Myslím, že v novém roce začne Moskevské jaro." A protože k tomu opravdu došlo, do Československa se navrátila politika.

A zase: když se konečně r. 1989 rozložil komunistický režim, kyvadlo se vychýlilo napotřetí. Skoro se vrátilo zpátky. Opět se do té doby vytvořil velký potenciál odmítnutí. Měl všechny základní rysy: antikomunismus vzniklý z ponížení se stal novým mobilizačním nástrojem, konaly se lustrace. Potenciál odmítnutí byl neuvěřitelně silný: od pádu komunismu už uplynulo skoro dvacet let, ale česká vláda dosud nikdy nebyla schopna zajistit pragmatické rozhodnutí v zahraniční politice, založené na národním zájmu. Strach z Moskvy vede politickou reprezentaci k orientaci -- tentokrát na Washington, ačkoliv potřebujeme mít solidní vztahy především k sousedům. Transformace probíhala pod prapory absolutizace vlastnictví -- zcela se zapomnělo, že komunisti se dostali k moci právě po selhání trhů v meziválečném období. V České republice neexistuje ústavní konsensus: v naší zemi vznikají z demokratických voleb nedemokratické strany! Minulost nás stále pronásleduje. Ale to je jiný příběh.

Pokusil jsem se zodpovědět některé otázky, které vznesl Martin Myant. Nevím, zda se mi to podařilo, ale alespoň pro mne je to přesvědčivé vysvětlení.