A je tu vůbec nějaký problém? Vidíme jej? Nebo snad svoboda Tibetu nestojí za naši pozornost? Angažujeme se nějak emočně? Chceme, aby byl (i) Tibet svobodný? Nebo se spíše racionálně přesvědčujeme, že to v moderním globalizovaném světě už stejně nemá smysl? Vzdálený Tibet, dodnes trochu zahalený do tajemství, je tak pro českou politickou scénu důležitým lakmusem, který přesně ukáže, jak na tom v pojímání lidských práv vlastně jsme. Stupnice je prostá -- na jedné straně pragmatizmus a orientace na finanční zisky a ekonomickou spolupráci s Čínou (se zajímavým argumentem v pozadí -- víme, že ty země, které spolu obchodují, spolu obvykle neválčí), na druhé straně zásadové trvání na ideálech svobody, které však mohou paradoxně znamenat až omezení vzájemného dialogu a tím pádem následně i zvyšování napětí.

Olympijská idea a politika -- potřebný impuls pro naši unavenou dobu

Kdysi dávno ve starověkém Řecku platilo, že v době konání her spolu řecké státy neválčily. Je to pěkná myšlenka a mohl by to být impuls i pro naši dobu. Dnes mám ale spíše smutný pocit, když slyším názory, že by se politické souvislosti neměly do sportu tahat, že sport by měl zůstat apolitický. Mají-li olympijské hry přetrvat do budoucnosti jako silný pozitivní impuls -- snad i proto se konají jen jednou za čtyři roky -- nesmí se pozitivní tradice, kterou si za tisíciletí vytvořily, přemazat pompézní rouškou zábavy a komerce.