Oba dva budují své dílo pilně a svědomitě, oba snad s nejlepšími úmysly. Jeden je však rozumný (řecky fronimos), rozvážný, prozíravý, takový, který se dokáže o sebe prakticky postarat; druhý je pošetilý, blázen (řecky moros), velmi hloupý, něco jako v dnešní češtině hovado, či pablb.

Ježíš neříká nic o tom, že by dům toho rozumného byl lepší, než dům toho pošetilce. V tom rozdíl mezi oběma staviteli není. Zdůrazňuji to proto, že podobenství je říkáno (psáno) dovnitř církve, a tak by mohlo být falešně pochopeno jako apriorní gratulace křesťanům.

Ostatně podobenství navazuje bezprostředně na Ježíšova slova „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane...“ Ježíš neříká nic o kvalitě díla – nepředpokládá, že by dům posluchače jeho slov měl být barvotiskově činaný a dům toho, kdo se k němu nepřidá by musel být nutně odporný a plný špíny.

Ježíš totiž nikdy netvrdí, že jeho stoupenci jsou ti lepší lidé a mravnější osobnosti, zatímco ti druzí jsou padouši a zloduši. Ježíš neučí své učedníky farizejskému povyšování se nad druhými a jeho evangelium je naopak neustálým zápasem s takovýmto zatuchlým moralismem.

Také je třeba zdůraznit, že oba domy jsou vystaveny týmž nebezpečenstvím. Ježíš nikde neslibuje svým posluchačům nějakou zvláštní ochranu. Následování Ježíše není procházka růžovým sadem. Není to onen kšeft: já budu poslušný a za to se budu mít lépe, než ti ostatní. Ježíš slibuje naopak úzkou cestu plnou problémů.

Také v tom podobenství dopadají bolestné rány života na Ježíšovy učedníky stejně jako na „bezbožníky“, není-li jich naopak ještě víc o ty průšvihy, o které si křesťané koledují svou nonkonformitou po vzoru svého Mistra.

To, v čem se obě díla - pošetilce i rozumného - liší je něco, co není na první pohled vidět. Něco mimo ně. Tak text vykládal třeba Martin Luther: člověk neobstojí pro to, co vykonal, ale pro základ, který je mimo něho a který jej ve zlém čase podrží. Není to tedy dílo samo, ale základ, na kterém je budováno. Prostě: na jedné straně pevná skála a na straně druhé pohyblivý písek, zvětralá, nebo poddolovaná pevná zem.

Nabízí se samozřejmě jednoduchý výklad: tou skálou je nějaký jasný tvrdý zákon – nejspíš v kontextu Ježíšova podobenství Mojžíšův, nějaká jednoduchá pravda, nebo ještě lépe nějaká pevná instituce.

K takovému uvažování mívají lidé blízko v časech nejistot a ohrožení. Pokaždé se v takovýchto dobách volává po vládě pevné ruky, po vůdcovském principu, a zpochybňuje se obtížné společné hledání východiska, princip demokracie.

Podobenství o dvou stavitelích je však – jak již řečeno – závěr Ježíšova „Kázání na hoře“ – tedy jakéhosi souhrnu jeho učení, které evangelista Matouš shrnul do jednoho celku, který najdeme v páté až sedmé kapitole jeho Evangelia.

A toto podobenství je uvozeno větou: „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben muži rozvážnému“. Tou skálou tedy je všechno to, co Ježíš ve svém „Kázání“ říkal – skálou je Ježíšův výklad Mojžíšova zákona a celého Starého zákona, je to ježíšovská cesta k pravdě a ježíšovské vidění světa.

Tou skálou je On. I kdyby byl nechtěl, skálou se stal už pro Mojžíše, kterému Bůh o jeho sto dvacátých narozeninách řekl, že on už Jordán nepřejde. (Dt 31,2)

 „Vím, že po mé smrti zabřednete do zkázy a sejdete z cesty, kterou jsem vám přikázal. V posledních dnech vás potká zlo, protože jste páchali to, co je zlo v Hospodinových očích, a uráželi ho dílem svých rukou," děl Moše izraelským. Nato Mojžíš vyhlásil před celým shromážděním Izraele :

 On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý.
Pokolení pokřivené a potměšilé do zkázy se vrhlo. Pro svá poskvrnění přestalo být jeho syny... Rozpomeň se na dávné dny, snaž se porozumět létům zašlých pokolení, vyptávej se svého otce, on ti poví, svých starců, oni ti řeknou. ... Pro vás není to slovo prázdné, ono je váš život. Pro toto slovo budete dlouho žít v zemi, do níž přejdete přes Jordán, abyste ji obsadili."

Už tehdy věděl, že jeho lid uhýbá z cesty - v Kádeši na poušti Sinu. A už tehdy, při psaní Devarim, kterému se dnes říká Deuteronomium, věděl Mojžíš, že to, co dá řád jeho lidu, je zákon. Zákon. Ale věděl i to, co se překladem z hebrejštiny ztratilo. Že to, co lidu Izraele dává, jsou jen „Slova“ . Protože to je význam slova devarim דברים. Cesta vyžadující poměrně velkou dávku osobní zodpovědnosti, zralého úsudku a svobodného rozhodování – ale u vědomí základních zásad spravedlnosti, moudrosti, respektu k druhým.

Kabala a chasidismus zdůrazňují, že proces předávání Tóry interpretací nikdy nekončí a může být zopakován pro každého jednotlivce zvlášť.

Sám Ježíš zdůrazňuje nebezpečí náročnosti svého receptu na život i svět pro většinovou populaci a mluví v souvislosti se svým učením  o oné úzké cestě a těsné bráně, o nebezpečí jednoduchých řešení: přítel-nepřítel, o lživých vůdcích, o toleranci, o pokrytectví a o mnohých dalších ohroženích přijmout tu jeho cestu právě jako tu praktickou a ne tu bláznivou.

Přemýšlím o Ježíšově „Podobenství o dvou stavitelích“ v čase patnáctého výročí od posledního státního převratu. Rozvratu společného státu Čechů a Slováků. Začali jsme stavět nový dům s těmi nejlepšími úmysly. A přeci jsme jej založili na ne úplně dobrém podloží.

Pokud vím, čeština obohatila světové jazyky několikrát: nejprve to byla pistole z husitských píšťal (nejlehčí varianty ručních palních zbraní), potom dolar z jáchymovských tolarů, pak Čapkovi roboti a nejnověji tunel – „transfer aktiv a zisku z podniků ve prospěch jejich kontrolujících akcionářů“ .

Tunel je méně eufemisticky řečeno krádež, v tom ekonomy definovaném smyslu jde minimálně o 50 000 000 000 (sic!) korun z investičních privatizačních fondů, celkový objem rozkradených financí během vědomě podvodně nastavené transformace je více jak 1000 miliard Kč.

Falešně pojatý liberalismus bez morálky a zákona, „cochcárna“ s absencí právních nástrojů a „zhasnutými světly“ přivodil nejen obrovské hmotné ztráty, ale co horšího, rozviklal právní a vůbec etické základy našeho společného domu tak, že zatím v tunelu korupce a obecného nihilismu není vidět světlo.

Rozpomeň se na dávné dny, snaž se porozumět létům zašlých pokolení, vyptávej se svého otce, on ti poví, svých starců, oni ti řeknou.

Neposlouchali jsme. Neslyšeli. Když jsme začali stavět náš polistopadový stát, založili jsme jej na falešném předpokladu, že zákon a pravidla přijdou až poté, co bude dokončena spontánní a neregulovaná koncentrace kapitálu, a připadali jsme si velmi chytří (řecky fronimos), přitom jsme se chovali jako pablbové (řecky moros).

 On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý.

Dodnes si to mnozí pochopitelně odmítají přiznat, tím spíše, že u řady lidí nešlo o omyl, ale o vědomé zabránění vytvoření kýženého právního rámce, po kterém volali ti druzí, které se podařilo veřejnosti označit za hlupáky a přátele starých pořádků.

Ale ne vše, co od starých pořádků pochází, je špatné. Špatná není solidarita s nemocnými a slabými. Špatná není úcta ke stáří. Špatná není ani víra v lepší den, do kterého se probouzíme.

Dům, který už není patnáct let společný, již téměř dvacet let trpí labilitou základů, na kterých byl postaven. Není proto náhoda, že se zleva i zprava ozývá čím dál víc ona touha po vůdcovském principu. Hrozivě přibývá oprávněně naštvaných občanů – lidé neradi žijí v rozkolísaném obydlí. Protože jen On je Skála. A nejistá, rozkolísaná svoboda, které se teprve učíme, po nás chce možná víc, než jsme jí ochotni dát. Pravda vás učiní svobodnými. (Jan 8,32) Ale pravda vyžaduje přiznání slabostí a chyb. Vlastních slabostí a vlastních chyb dříve, než chyb slabostí druhých. Slova je nutno proměnit v čin. Vlastní čin.

Kdo překročí Jordán, onu „řeku všech nadějí“? „Ona smyje tvé stopy i rány ti zkropí, a trest ti pomůže nést. Přejdi Jordán, řeku všech nadějí, snad tam na břehu druhém zas rozoráš pluhem tu step a sklidíš svůj chléb. Chvátej, chvátej, chvátej vyhnanče z míst, kde jsi žil. Chvátej, chvátej, chvátej na tisíc mil,“ zpívala kdysi Helena Vondráčková na text Zdeňka Borovce a hudbu Zdeňka Marata.

Je to možná otřepané klišé, dávat si do nového roku nějaká předsevzetí, nicméně - což kdybychom se pokusili v tom osmičkovém roce začít ty základy společného domu zpevňovat? Přejděme spolu Jordán, tu řeku všech nadějí.