Bál jsem se aby se mi nějaký vřed z toho neudělal, vzláště proto, že se mi zdálo, jako by mi nějaká boule jako žalud před ušima vyrostla, k čemuž všemu přistoupila v prsích neobyčejná horkost.

Učinil jsem ráno slib, ráčí-li mne Rodička Boží od té bolesti vysvoboditi, že toto dobrodiní do kněh pro potomky zapíši, a padna na zem před jejím zázračným obrázkem, políbím zem a některé jiné pobožné skutky za poděkování učiním.

Ale nic nebylo platno. Trvala a vždycky více se rozmáhala bolest až do páté hodiny s poledne, když, abych sobě potřebné věci z strany svatého obrazu a kostelíčka poznamenal, vyšel jsem na Svatou horu.

Když jsem pak ty spisoval v kostele, tak mi bylo teskno a tak mě všechno mrzelo za dvě hodiny, že pro náramné bolesti nevěděl jsem se kam obrátiti.

Nicméně konal jsem jednou začatou práci. Zatím abych mohl lépe ten svatý obraz vypsati, dal jsem jej z jeho sukniček svlícti a tu mi přišlo myšlení, že Matička Boží má ovšem velikou část v tom svatém obrazu, ale že mnozí na její děťátko, kteréž drží v rukou, pozapomínají, nečiníce mu žádné obzvláštní cti.

A v tom myšlení a spolu bolení zubův vzal jem Ježíškovou korunku, která tu u obrazu ležela, do ruky, a dvakrát přitlačil jsem ji silně k líci, kde mě bolelo.

Po malé chvíli obraz Rodičky Boží, jenž se mi prve zdál jako smutný, ukázal se mi veselejší a jako by hleděl laskavě.

Zdaliž se to stalo proměnou mého místa, to nevím, než o tom jsem jist, že měl veselejší vzezření.

Po dotčené s Ježíškovou korunkou dotknutí mého líce rozžehnal jsem se s Panenkou Marií a vyšel jsem z kostela; ale když se modlím a hledím na ten svatý obraz, nenadále znamenám, jako by mne kdo napomenul, abych ihned svůj jazyk utřel a vyčistil. Což když jsem učinil, hle, divná věc!

Hned ta bolest z pravého líce přestoupila na levé, v kterém prve nikdy žádné bolesti nebylo, a když mě na tom levém líci dvakrát, ale ne hrubě zabolelo, všechna bolest dokonce zmizela.

Od toho času cítil jsem ten celý večer, ano cítím až do dnešního dne, že se mi mnoho flusů z hlavy táhne do dásní, ale však beze vší bolesti, nejináč než jako by voda anebo nějaká jiná vlhkost, která nečiní bolesti, tekla po líci.

To že tak, jak jsem napsal, se mnou se stalo, svědčím jako pravý řeholník a kněz. Na Svaté hoře osmmecítmého dne měsíce září 1658.

Bohuslav Balbín, kněz z tovaryšstva Ježíšového

Od té doby již minuly čtyry léta, za kterýžto čas žádné bolesti v zubech jsem nepocítil. Aniž jsem já poslední, komu Matka Boží takovou bolest zahnala.

Bohuslav Balbín (1621-1688), Přepodivná Matka Svatohorská Maria v zázracích a milostech svých na Hoře Svaté nad městem Příbrami hor stříbrných den po dni víc a víc se stkvějící, 1666

(Citace z publikace Malý svět jest člověk, anebo Výbor z české barokní prózy, ed. Miloš Sládek, H&H, Jinočany, 1995)