V témž městě Mnichově jest také pěkná věc jezuvitskej kostel a jejich relikvie i klínoty kostelní viděti. Kolej pak nadmíru hrubě pěkně vystavěná a velká. Kdež starý kníže, votec knížěte Maximiliána, vládnoucího pána, život pokojnej vísti se odevzdal a panu synu svému, knížeti Maximiliánovi, rejement vladařství odevzdal. Ti patres mi zprávu dávali, že by 5 mil odtad jeden klášter bejti měl, kdež znamenitý pouti 3kráte do roka od lidí křesťanskejch se vykonávají. Předně Nanebevstoupení Pána Krista, druhé v příští pátek po Nanebevstoupení Pána Krista a třetí v neděli před svatejm Michalem. A tu že veliký divy Pán Bůh neduživejm lidem (kdeří zkroušeně putují, svejch hříchů se vyznávají a velebnou svátost tu přijímají) prokazovati ráčí. A tomu klášteru že říkají Na hůře sv. Andechsa. Kdež časem lidí pobožnejch z dalekejch i vokolních krajin do 100 tisíc lidu se scházívá (ačkoli mi se věc k víře nepodobná bejti zdá). Však sem to netoliko od mnoha vzáctnejch lidí slyšel, ale potom i od samého vopata. Kderéžto místo svaté a spatření hodné jsem také zhlídnouti žádostiv byl. Protož sem se dožádal jednoho hrubě dobrého kavalíra, knížecího komorníka, pána z Terynku, souce obyvatel té země a syn nejvyššího hofmistra dvoru Jeho Milosti, že při něm větší kortesí od toho vopata dojíti a všechno lípe spatřiti moci budu, než bych sám jel. V čemž mi se vochotně zakázal, a kdykoli budu chtíti, se mnou že pojede.

Však poněvadž Jeho Milost knížecí ráčil se na ráno s sokoly ven do pole strojiti, všemu dvoru i mně o tom oznámeno bylo, pokadž by mi se vidělo s Jeho Milostí taky vyjet, že mi mají kůn z marštale Jeho Milostl přivésti. Což přijavši vděčně, Jeho Milosti sem poslušně poděkovati, a že pro nic jiného nejsem nežli Jeho knížecí Milosti na službu hleděti, pověděti sem dal. Kdež potom druhého dne velmi pěknou kratochvíl kníže (i my, kdeří sme mu na službu hleděli) míti ráčil.

Byvši já pak tu juž okolo 12, zdálo mi se za dobré bejti svou cestu dále vzíti. Kdež vsedše na pana z Terynku vůz a pro sebe lantkočího vzavši, na klášter Svaté hory Andachsu sme přijeli. A souce od pana vopata rádi uhlídáni, všelijakou zdvořilost nám prokazoval a hrubě dobře se choval.

Kdež potom souce já žádostiv způsob takového svatého místa viděti, mnoho mi počal rozprávěti a památky hodné ukazovati, že takové svátosti, kderé tu dne zejtřejšího bohdá uhlídám, sou shromažďovány od dávních časů byly a od mnoha vzáctnejch lidí a knížat z svatejch zemí, z Jerozolíma, z Říma, z Konstantinopole, Mediolánu, Rejna Kolína a Paříže tu potom vzáctně zanechané a na větším díle od hraběte Rasso z Andachsu tu nadané, kderej léta 954, život svůj v Pánu dokonal. Potomně také velkej díl od svatého Ottona, biskupa pamberskýho, a hraběte Ottona z Wolfartoshauzu, hraběte Jindřicha z Andechsu a Albrechta, knížete bavorskýho, kderej ten klášter založil. A že až podnes od mnoha dobrejch křesťanů vždy a vždy více se k tomu svátostí a klínotů přidává, jak komu Pán Bůh dobrej oumysl dáti ráčí.

Na ráno pak vstavše, šli sme do chrámu Páně. Tu sme předně mši svatou slyšeli a po vykonání služby boží byli sme uzoučkejm klenutím skrze dvoje železné a dobře upevněné dveře do jednoho nevelkého sklípku uvedeni. Kdež nám mnoho znamejnitejch svátostí ukázáno bylo, kderéž kdo by všechny specifice poznamenati chtěl, obzvláštní kniha by k tomu bejti mušela, jakož pak in quarto se tištěna nachází. Mezi jinejmi viděli sme monstranci, v níž hostie, totiž velebné svátosti, sou, jedna od papeže Lva a dvě od papeže Řehoře posvěcený a v tělo a krev obrácený sou, což aby kdo z nevěřících a církvi svaté protivících se lidí viděl, uvěřiti by musel. Kderéžto léta 1229, v čas válek a nepokoje, ty nejsvětější hostie byly do volověný škatulky zamčený a mnoho jinejch svátostí přitom. A to všechno do sukně svatý Alžběty zavobalený souce, do země zakopali, tak aby se ty svatý věci zlejm a rouhavejm lidem do rukou nedostaly. A když 159 let v zemi v skrytosti byly, takže žádnej o tom, aby takový velebný svátosti v zemi skryté bejti měly, tehdy léta 1388 divnejm způsobem Pán Bůh všemohoucí to na svět vyjeviti dáti ráčil. Kdež se i mnozí spisové přitom, aby lidé se čím zpraviti (když by to Pán Bůh komu vyjeviti ráčil) věděli. Kderéžto Nejsvětější velebné svátosti až podnes se tak spatřují a od dobrejch a pravejch křesťanů u veliké vážnosti a uctivosti s pobožnosti ctění bejvají. Bylo by o tom mnoho pěknýho psáti, jakejm divnejm prostředkem Pán Bůh ty 3 velebné svátosti s mnohejmi jinejmi relikviemi vyjeviti jest ráčil, ale poněvadž o tom obzláštní kniha tištěna jest, nevidělo mi se cizí práce k své knize přidávati. Vidělo mi se pak vždy přece za dobré bejti, poněvadž o něčem vždy zmínku činím, abych způsob kláštera Hory sv. Andachsa, tu monstrancí se třmi velebnejmi svátostmi, kdeří tak vlastně v tělo a v krev obrácený sou, k tomu někderá neporušitedlná celého života svatejch kosti sem vymalovati dáti neměl.

Předně celej život sv. Timothea, mučedlníka božího a učedlníka Páně; z tovarystva sv. Achácia 3 životy, sv. Felicia a sv. Adaukty 2 životy, sv. Barnabáše půl zlvota, sv. Simeona proroka život; houby kus, jak Kristu Pánu při jeho nevinném umučení podávali, hřebu kus Krista Pána; kus od Longinového železa kderejm bok Kristu Pánu proklál, kus medejnice, jak se Pilát umejval; hlavu sv. Filipa apoštola, lebku svaté Maří Magdaleny, roucho purpurní Krista Pána, hlavu sv. Agáty, lebku sv. Jiří a jiná mnohá znamejnitá relikvie s velikejmi ozdobami a bohatstvím na stříbře a na zlatě sem viděl, čemuž se jistě podiviti jest.

Poděkovavši tu přátelsky panu vopatovi z jeho prokázaného přátelství, odtad sme se panem Derynku ku panu votci na jeho jeden zámek Tunzlbach jeli, kderej tam na nás vočekával a mně velikou kortesí prokazoval.

Druhého dne sem dojel až do Augšpurku. Tu sem 3 dni pro spatření dobře města, a co v témž městě hodného viděti jest, zůstával. Kdež páni patrices toho města mě vzáctně skrze dvě vzáctný osoby zprostředka svého přivítati dali a na dokázání vděčného příjezdu mého 24, velkejch konví dobrého vína bílého a červeného; mísu čerstvejch limanů a druhou pomarančí odeslali. S velikejm přitom všelijakého dobrého přátelství se dokazováním, což i také, pokadž by mi se v jejich městě co spatřiti vidělo, že by mi chtěli kdykoli ty lidi naříditi, kdeří by mě všudy provedli. Kderoužto kortesí od nich vděčně přijavše, jim sem zase náležité poděkování s nemalejm zase zakázáním všelikého dobrého přátelství učinil.

Na ráno pak 2 nařídili, kdeří přiševše ke mně, od pánův radních mi službu vzkazovali, a že za tou příčinou ke mně vysláni sou, aby mě v městě provedli, a co hodného, ukázali. Kdež nejprve mě vedli do cajkhauzu, kderej jest jistě hodnej viděti, neb jest velmi pěknej jak od velký střelby, tak i od zbrojí pěších i rejtarskejch.

Odtad mě k jedné bráně, jíž Einloss německy říkají, přivedli, nač se jistě co podívati jest. A jest při té bráně takovej způsob, že kdo se opozdí a v noci do města chce, přijde k jedné fortně a zazvoní, tu se mu ta fortna ihned votevře, a jakž tam vejde, hned se po něm zase zavře; aby chtěl sám sobě odevříti, nemůže. Tu pojde asi 15 kroků dále, spustí se proti němu přes hlubokej velkej příkop zdvíhací most, as tak velkej, co by volně na koni projeti mohl; tu se najde mezi velkejmi štyrmi zdi a most se po něm hned zase zvedne a do velkýho zámku zapadne. Proti zdvíhacímu mostu jest veliká dubová brána tlustejmi železy vobitá, na pohledění, že by 5 i 6 pacholků jí co votvíratl nebo zavírati měli. Ta také, jak se zdvíhací most zase zvedne a zamkne, velmi lehce se otevře. Opěty přijde, co by do ňákýho průjezdu velkýho bylo, ta brána také ihned zase se na velmi veliký zámky do tlustejch železnejch rýdlů zamkne. Tu visí měšec, jest povinen do něho 2 krejcary ordinarii vhoditi. K tomu jest lůže prázdný postavený, má-li co sebou a chce-li tu přes noc odpočinouti, může tu bezpečně spáti. Pakli nechce, tehdy jest zvonec zazvoní. Nahoře dosti vysoko, co by knechtskejm špísem dosáhnouti mohl, sou pavlače. Tu se lucerna svíčkou postaví a ten měšec se nahoru vtáhne. Najde-li tam svý 2 krejcary a nemá-li peněz, tehdy za ně jakejkoli základ, tehdy ta druhá a tak velká i pevná brána jako druhá, opěty nevida žádnýho, jemu se otevře a zase se po něm zavře. Tu juž jest v městě a varta tu vždyckny nočně od desíti soldátů souce, každého přijmou a na jeho způsob, co by byl, odkud je a kde jíti chce, se ptají a potom ho až v to místo doprovodí.

Viděvši já pak to všechno, měl sem se čemu diviti, že žádného člověka, žádného fortele, žádnejch vah ani contrapeso, ani instrumenta viděti bylo a takový veliký a pevný brány tak lehce samy od sebe že sou se odtvíraly a zavíraly. I prosil sem, pokadž by toho v skrytosti neměli, aby mi to ukázati chtěli. Dali mi za odpověď: Ačkoli že toho ne každému, leč vzáctnejm lidem ukazují, pročež že i já to viděti mohu: A přišedši do hospodářové světnice, po schodech nahoru, tu sem viděl veliký železný instrumenta, váhy a contrapesi, že malý pacholátko okolo 7 nebo 8 let heverem všechno spravovati může. Čemuž se jistě jest co podiviti. Hospodář taky, leže na lůži, může fortnou a zdvihacím mostem vládnouti.

Odtad byl mi kvartýr jejich soldátů ukázán. Mají na valích jedno pořadí od nevysokejch domků dosti prostranně sobě vystaveno a u veliké čistotě jak v domích, tak i na své ulici se chovají, k tomu pěknej řád ve všem zachovávají a od pánů Augšpurčanů dobře untrhaltováni sou. A jest jich 300.

Potom mě vedli k vosrkunstu, nač taky jest se co hodného podívati. Chtějí tomu, že ve vší Europě přes ten vosrkunst bejti nemá. Při kderémž jest veliká a nesčíslná věc želez a tak mnoho pomp a instrumentů že se čemu podiviti jest. Ten vosrkunst dává do všech kašen vody dostatek a mimo to do předních domů ještě do 500.

Byly mi také v jednom domě hodiny velké za 30 tisíc ukázaný, na kderejchžto jeden bohatej hodinář zchud a 18 let na nich dělal sám několikej. Pro drahost nechce jich žádnej koupiti nežli jest se nač taky podívati. O štraspurskejch mi bylo mnoho praveno, ale nic se těmto na kunsty vyrovnati nemohou. Nežli to smejšlím, že sou štraspurský stálejší, nebo tyto sou něco subtilnější, ale jest se nač podívati a divný muziky přitom slyšeti.

Viděvši tu všechno, co v tom městě viděti jest, 4. dne vzavši tu zase poštu, jel sem až do Štutkartu ke dvoru knížete virtumberského. Kdež sem nemálo kavalírů v Uhřích známejch našel, kdeří mě ke dvoru přivedli a Jeho Milosti mě rekomandýrovali. Načež podavši ruky knížeti, v konversací, až čas k jídlu byl, mě zdržeti a sebou k tabuli své vzíti ráčil. A zůstavši tu 10 dní, každého dne k stolu Jeho Milosti knížecí k vobědu i k večeři povolán sem byl. Čeládka má týmž způsobem při dvoře své vychování měla, takže sem tu žádné outraty nepocejtil. V témž městě pak nic jiného hodnějšího viděti nejni jako pěknej velkej palác, zahrada hrubě pěkná, v níž nákladnej velkej palác u velikosti pražskýho palácu, na ten způsob s pavlačemi jako lusthauz v Praze za tumlplacem, kdež nad míru od pěknýho málování a vlastních kontrfektů pěkná věc viděti jest. V též zahradě také sou přípravy k všelijakejm rytírskejm kratochvílím, kroužku, kvintáně a přes palče běhání. K tomu i švarnej tumlplac. Jest také v té zahradě palhaus a palamay hra; hnízdí se v ní také veliká věc čápat.

Jeho Milost kníže dal také marštal v městě nedaleko od zámku velmi nákladně na 72 koně vystavěti. Nad ní pro štolmistra, edlknoby a rystkomoru velmi pěkný pokoje a komory, nač se jistě co podívati jest, ozdobiti. Ty marštale sem ještě nikdy pěknější roven neviděl.

V témž městě má také Jeho Milost knížetcí jeden velkej dům vystavenej, v němž do půldruhého sta ženského pohlaví nic jiného nedělají, nežli hedbáví předou a barví. Sou také muži, kdeří tu ihned hedbávné věci, jako aksamity a rozmanitý cajky tkají a jistě dobrý a hodný i pěkný dílo dělají. Sou také jiní, kdeří toliko jednom na červy hedvábné dozor mají, aby ti zachováni časem svejm k vyhlídání a k rozplození přicházeli. Což mnohejm jinejm městům a lidem to ku podivu jest, aby v Říši s tím tak dobře jako i ve Vlaších zacházeti mohli a uměli. Však ačkoli té subtilnosti ještě při nich nejni, nicméně i k tomu časem svejm přijíti naději mají.

Já pak přijavše při témž dvoře mnoho kortesí, vidělo mi se před odjezdem mejm také do lozumentu mého předních kavalírů pozvati. Jakož sem toho od nich i užil a na mou žádost ke mně se sjeli. Mezi nimiž dvorskej maršálek pan hrabě z Ebrštejna na mě otázku učinil oněvadž se odtad do Lutrinku jeti strojím, chtěl-li bych k jednomu nejpřednějšímu kavalíru, monsieuru gubernátorovi pevnosti Nancy, připsání od něho vzíti, že ví že mi se všeliká kortesí od něho stane. Z čehož (přijavši to hrubě vděčně) jemu sem přátelský poděkování učinil. Kderážto jeho rekomandací potom mě jistě hrubě favorizírovala, jakž na svém místě toho dále dotknu.

Byvši tu také při témž dvoře jeden můj velice blízkej přítel a ujec, po paní máteři mé jménem pan Šebestian Pšauvlickej, kderej z dětinství svého svá líta tu strávil, se voženil a u veliké možnosti v té zemi zůstával, souce u mě též u jídla, mě za jednu věc vysoce prosil, abych mu jí neodpovídal. Čehož sem se zbrániti nemohl, nýbrž prve nežli mi pověděl, co by jeho žádost byla, sem mu připověděl. On pak jiného na mně nic nežádal, nežli poněvadž v mnohanácti létech žádného svejch milejch přátel v té zemi neviděl až ted nejničko mě, že mě za to velice prosí, abych s ním na jeho statek Freidenthal jel, s jeho milou manželkou a dítkami se seznámil. Čehož sem mu odepříti nemohl.

Ti vzáctní kavalírové a dobří tovaryši, byvši u mne veselí, i večeře se dočekali a někdeří, měvši po dobrým rauši dosti koní, kdybych jen byl bráti chtěl, mi dávali.

Na ráno pak vzavši od Jeho Milosti knížecí odpuštění a učinivši za všelijakou přijatou milost Jeho Milosti poděkování, svou cestu s ujcem svejm panem Pšauvlickejm na jeho zámek sem vzal. Od něho i paní manželky jeho hrubě dobře chován a rád vidín byl.

A tu na Freidenthalu 8 dní zůstavši, odtad sem na jeho voze až zase na poštu do Horcu, do Markrabství bádenskýho, jel.

A vsedši tu na poštýrský koně, jel sem skrze hrabství Hanau až do Štrasburku, juž do Elsasu. Tu sem se taky 4 dni zdržel, abych mohl město, a co v něm hodného viděti, spatřiti. A jest předně v témž městě od podivu velkej a pěknej kostel viděti (však toliko od stavení míním), v němž sou ty rozhlášený a ve vší Europě nejpěknější a nejmistrovštější hodiny (ačkoliv ty v Augspurce, jak sem o nich, zmínku udělal, mnohem víc kunstštuku mají, však na věž se nehodí ani tak trvanlivý bejti nemohou). Nicméně i tyto mnoho pěknejch věcí v sobě mají. Předně všechny planety jedním natáčením svůj běh bez porušení za 30 let konají. Též měsíc a hvězdy jak svůj běh mají, tu se spatřuie. Kolik štvrtí bíti má, tolik soldátů vyjde a jeden každej svou štvrt na cimbál udeří: A když hodiny první bití mají, tu vyjde smrt a je vybíjí. Potom druhý velký když mají bití, vyjde vobraz Syna božího a za ním tolik apoštolů, kolik hodin bíti mají až do 12. A jeden každej svou hodinu udeří. A když hodiny odbijí, tu kohout, jako by přirozenej byl, křídly zatřepá a zakokrhá. Potý sou varhany při nich a hned se jedna muteta zahraje. A má ta věc mutet několik, ale ne vždyckny po hodinách varhanů jíti nechají, leč kdy se jim vidí. Sou také při nich cimbály s mnohejmi mutetami; vždyckny když hodiny bití mají, velmi pěknou melodii bijí. Ty hodiny dal sem sobě i vnitř dobře tomu mistru, kderej je dělal, vykázati. Byl juž starej, pravil, že co stojí, juž mnohonácte let že jest na nich kromě obnovení někdy strun přes 5 kop míšenských grošů N. B. díla nevynaložil. A přes 20 tisíc rejnskejch že by pány Štrošpurčany státi měly. Však vždy těm v Augšpurce (kromě stálosti a trvanlivosti) se vyrovnati nemohou a k tomu tyto v kostele jeden každej svobodně, kdy chce, viděti může.

Nad týmž kostelem sou taky 2 vysoký a hrubě pěkný věže, všechno z kvádrštuku velkého stavené a prohlídací. O čemž staré přísloví jest, že tři věže v Europě hodné k vidění a nejpěknější sou, jako vídenská nejpěknější, v Landshutu v Bavořích nejvyšší a Štrospurce nejpevnější. Ale já, viděvši všechny tři, dávám samý v Štrospurku ten dank, že jest nejvyšší, nejpěknější i nejpevnější. O čemž i oni sami smejšlejí a jiní, kdeří je viděli, taky.

Druhé jest znamenitá věc v tom městě špitál viděti, kderej na 300 vosob jest ustavenej, zvláště pro mužský pohlaví a zláště pro ženský, i také zláště pro smyslů pozbytý, k tomu s jejich velikejm pohodlím a čistotou, kdež dobrý jísti a dobrý píti mají. Byl sem také v jejich znamejnitém a pěkném sklepě, kdež na 100 sudů těch nejlepších vín mají. Jakož sem pak v témž sklepě dvoustý a dvacátýho pátýho roku víno stáří pil, což k víře podobné jest, neb jest silný jako nejprudší pálený. A k tomu, jak ho sklejničku uberou, hned jinejm je zase dolijí, že mu nikdy vyjíti nedají. Potom mi ukázali 5 velikejch půd, kdež nesčíslná věc všelijakého vobilí zásobeného (toliko ku potřebě toho špitála) mají. Sou také všelijací řemeslníci k tomu špitálu nařízení a ustanovení, k tomu doktoři, barvíři, apatykáři a lazebníci. Kdež také velmi pěknou lázen mají, pocestnýmu každýmu, kdož toho žádá, jísti a píti dostatek dají a i přes noc noclehem opatří.

Odtad byly mi ukázaný vobecné sejpky jako nejpěknější zámek štverhranně stavenej, v němž paterý podlahy, jedny nad druhejmi, po všech štyrech stranách. Tu sem opěty velikou a nesčíslnou věc vobilí všelikého v forotu viděl, ne na tisíce, ale na statisíce strychů. Čemuž se člověk může jistě podiviti.

Naposledy pak viděl sem jejich znamejnitej cajkhauz, na mnohonácte tisíc lidu pěšího i jízdnýho, k tomu velikou věc velký střelby a k ní všelijaké municí dostatek. V kderémžto cajkhauze velikej řád a šetrnost zbroji a zbrani v čistotě chování se drží.

Třetího dne vobešel sem město na valích vůkol a vůkol, kudy se jíti mohlo, tak abych pevnost města spatřiti mohl. Strany pak pevnosti toho při tom nechávám, kde dobrej lid k bránění jest. Nežli příležitost a položení toho města, nevím, jak by juž pěkněji ležeti mělo. Správa pak při témž městě všelijaká a opatrnost dobrá jest.

Štvrtého dne odtad sem zase až do Savernie jel, tu kdež rezidencí biskupa štrospurského jest. Odtad potom do Lutrinku až do města Nancy.

Kdež přijevši před hospodu, rovně kavalírové ode dvora knížete lotrinskýho kroužku běhali. A byvši ta hospoda na tom placu, kde se běhalo, dali se hned ptáti kdo by to přijel. A zvěděvši kníže z Žanvilu (kderého sem v Uhřích hrubě dobře znal), zvěděvši, že bych já byl, přijevši, skokem s koně dolů skočil, mě přivítal a velikou zdvořilou milost mi prokázal. Vtom přijel taky hned pan Basampior, můj hrubě dobrej přítel a přední lutrinskej kavalír, kderej u mě v Praze často v domě i u jídla bejval. Ten mě taky velice hrubě rád uhlídal a hned na svýho bratra zavolal a mě s ním seznámil. Tu mi hned kníže i ti kavalírové své koně oferýrovali, chci-li s nimi taky běhati. Ale byvši drobet ustálý, sem se omluvna učinil a jim služebně poděkoval. A jakž odběhali, do mýho lozumentu přiběhl pan Basampior a vzal mě do knížete z Janvilu lozumentu a vodtad sme spolu ke dvoru šli. Kdež kníže mě Jeho Milosti knížeti lotrinskýmu, jeho madame do pokoje přived a mě hrubě rekomandýroval. Kníže, podavši mi ruky, na mou jízdu a mé předsevzetí se ptal. Vtom přišli také kníže z Baru a kníže z Vademontu, oba synové starého knížete a dorostlí páni, mně taky rukou podali. Potom s mnoha jinejmi a předními kavalíry mě také Basampier seznámil a kníže z Žanvilu do svého domu mě sebou k večeři vzal. Ráno vstavši, gubernátorovi panu de Borbon sem šel a psaní od pana hraběte z Ebrštejna (kderé mi v Štutkartu dal) jemu sem podal. Kderejž se ke mně velmi přívětivě ukázal a vším, co mu možného, mi se zakázal. Jakož pak každého dne na mne pěknej kůn s aksamitovou dekou, jedním lokajem a služebníkem před domem očekával a mne, kde mi se koliv po pevnosti choditi vidělo, provázeti i všechna sekreta té pevnosti vykázati dal, čehož by byl mnoha knížatům neukázal. Tu sem jistě pěknou pevnost viděl. Jiného v témž městě nejni co tak mnoho viděti kromě cajkhauz, v němž jeden velice dlouhej kus 32 noh zdýli.

Týž kaválír, monsiour de Borbon, mně mnoho zdvořilosti prokazoval a začastý k sobě zval, jakož i jiní kavalírové mě jeden po druhém k sobě na pankyty a na tanec zvávali. Což i zachtíce jim zase se té zdvořilosti odměniti, těch všech nejpřednějších kavalírů k sobě sem také pozval a je, nelitujíc žádných peněz, nákladně a dobře traktýrovati (u jednoho bohatého kupce v jeho zahradě) sem dal, přičemž také pěknou muziku sem měl. A byvši u mě též Jeho Milost kníže z Žanvilu, ten mi se do Paříše zakázal mnoha předním knížatům a hrabatům, svejm krevním přátelům, psaní dáti a mě jim rekomandýrovati (neb sám taky Francouz byl). Což vděčně přijavši, Jeho Milosti sem služebně poděkoval.

Byvši pak tu v Nancy juž do 14 dnů a chtíce se odtad dále strojiti, ještě sem na ráno od pana Basampiera spolu s Jeho Milostí knížecí a těmi všemi kavalíry, kdeří tu u mě byli, k vobědu zván byl. A ráno při dvoře sme se všichni shledati řekli. Kdež vzavši odpuštění od Jeho Milosti knížete starýho i mladejch knížat a madami, jeli sme ku panu Basampiorovi a tu sme hrubě dobře chováni byli; kdež také se všemi sem se rozžehnal.

V tom městě, co mi se kromě pevnosti nejvíce líbilo, byla města kvardie, kderá velmi oupravná a pěkně armírovaná, tý nejpěknější zbroje, muškety a dlouhý špísy s pěknejmi pozlacenejmi želízcemi mají a sami tak oupravně jako v šatech se nosí, že milo na ně se dívati, když táhnou.

Patnáctého dne, vzavši od knížete z Žanvilu rekomandací k někderejm knížatům ke dvoru krále francouzskýho, jako ke knížeti z Guisi, monsieur de Vitri, monsieur St. Luc a k hraběti de So, odtad sem zase na poště vyjel a přijel sem až do Blen. Tu se potom ihned míle francouzské začínají. Odtad sem přijel do Sant Disi, juž do Frankrejchu, do provincí Šampanie, potom do Porabonson. Tu sem našel kníže z Niniversu, té provincie gubernátora, kderéhož znavši také prve v Uhřích, k němu sem šel, Jeho Milosti ruku políbil a svý služby mu prezentýroval. Jeho Milost, viděvší mě rád, všelijakou milostí mi se zakázal a za to (abych v Paříži v jeho palácu lozíroval) mě žádal. Ale já, přijavši od Jeho Milosti dobrou vůli za skutek, se vší uctivostí sem Jeho Milosti poděkoval.

Jedouce pak Jeho Milost kníže odtad až do arcibiskupství Ramsu, kde Jeho Milosti pan bratr arcibiskupem. A já také svou cestou dále po mnohé konversací vzal sem odpuštění.

A přijel sem do Soueni, do provincie Brie, a vodtad potom až do Paříže.

Však prve, maje příležitost dobrou, co by v Paříži k zhlídnutí bylo, to sem zhlídl. Jako předně Bastilí, kderouž za pevnost mají, v níž toho času vězněm královskejm byl jeden přední kavalír, hrabě de Avernie, kderéhož sem viděl a za znamejnitýho muže mně se bejti zdál. Potom sem viděl cajkhauz; velmi toho času ještě nepořádně arma složena, toliko tak ještě na hromadách složené. Však veliká věž k témuž cajkhausu se stavěla. Pravili mi, že by tu na 100 tisíc lidu pěšího a na 40 tisíc jízdy zbraní bejti mělo. Jest potom pěkná věc viděti zahrada královská, jíž Tulerie říkají. Při ní nadmíru pěknej palác ozdobně vystavenej, z něhož de kalerie neb pavlač z kamene vystavená až do palácu královského, kde bydlí. A jest sdýli 600 mužskejch kroků a 14 zšíři. Pod ní sou znamejnitě mnoho oupravnejch pokojů, kdež král všelijaký mistrovský řemesníky choval.

Odtad, vsedši zase na poštu, přijel sem do Fontanablo. Tu sem při dvoře všechny ty kavalíry našel, kderejm sem od knížete z Žanvilu rekomandací měl a jim je dodal. Kdež nejprvnější byl hrabě So. Ten přivítavši mě přívětivě a zakázavši mi se všelijakejm dobrejm přátelstvím, králi ruku políbiti mě přived. Jeho Milost královská souce přivětivej pán, ráčil se mě ptáti, jak dávno sem v Frankrejchu, dlouho-li tu zůstanu a jak mi se v té zemi líbí. Načež sem Jeho Milosti zase tu odpověď k zalíbení Jeho Milosti dal. A bodejch bych ji nehaněl, neb také nebylo co, nýbrž chváliti. Potomně hrabě So vodil mě tu všudy po královskejch pokojích, zahradách a lusthauzích, kdež nemálo rozmanitýho ptactva a zvířat viděti. A mezi jinejmi i několik štrosů. Zámek jest také nadmíru velikej a od pěknýho kamene stavenej, v něm veliký 2 placy, a to od podivu.

Kníže z Guisi a monsieur St. Luc, přijavši ode mne listy, taky velikejm přátelstvím mi se zakázali. Jakož pak jednoho dne kníže z Guisi ráno k obědu mě zval, svůj vůz s červeným aksamitem podšitej se dvouma gentiluomini pro mne poslal a mě dobře choval. Týmž způsobem i monsieur St. Luc druhého dne mi takovou kortesí prokázal.

A chtějíce já zase do Paříže zpátkem jeti,bylo mi od knížete z Guisi oznámeno, že král zejtřejšího dne malomocné uzdravovati bude, abych té okase nezmeškával, nýbrž jí vyčkal, že přitom pěkné ceremonie uhlídám. A potom že mi chce dáti list do Paříže k markraběti z Švezy, jednomu z předních rad královskejch, kdež mi se od něho všelijaká kortesí prokazovati také bude. Čehož sem obojího vděčen byl a Jeho Milosti z toho poděkoval.

Na ráno pak po mši svaté klečelo pořadím několik malomocnejch a na krále očekávali. Král, pomodlivši se v kaple a umyvši sobě ruce, na palác, kdež malomocní klečeli, přišel a sňatejm kioboukem na jednoho každého ruku vzloživše, tato slova propověděl: "Král franckej se tebe dotejká a Pán Bůh tě uzdravuje." A to každému potřikrát. Jinejch pak ceremonií více při tom sem neviděl.

Taková milost pak uzdravování malomocnejch jest králi franckému (jednomu každému) od samého Pána Boha dána. Když nejprve v Europě království francké k přijetí víry křesťanské to nejprvnější bylo a protož se také témuž králi titul nejkřesťanstejšího dává. Jakož pak mnozí králové při tom mnoho divů činili a na tisíce lidí uzdravovali. Ale chce při tom s velikou nábožností, modlitbami a postem to konáno bejti. Kdož toho nezachovává, malou platností lidem prospívá.

Já pak, byvši tu již oko[lo] 2 neděl a seznámivši se tu s Jich Milostí dvouma knížaty saskejmi z Kanenburku, s knížetem Juliusem Jindřichem a Arnoštem Ludvíkem. Jsouce také žádostivi zase do Paříže jeti, na tom sme se snesli, abychom spolu jeli. Kdež mi to příjemné bylo a já se Jich Milostem na službu hleděti zakázal.

A vzali sme zase jinou cestu, abychom někderá města v tý provincí pařížský více zhlídnouti mohli, jako Melium, Corbek, Vilnou a Kornflauzn. V Melium tu sme vsedli na vodu, jíž Sena říkají, a jeli sme tak až do Paříže, kdež provodivše obí knížat do jejich lozumentu, sám sem se také do své hospody k Železnýmu kříži zase navrátil.

A druhého dne k markraběti Švezy přišedši, list od knížete z Guisi sem mu dodal, kderejžto vděčně mě přivítavši, mnoho se zakazoval i skutkem jistě prokázal.

Byvši pak dví hrabat bratří vlastní Kynterové z Švarcenburku, od několika let juž v Paříži, páni dospělýho věku a juž bradatí, ti seznámivši se se mnou a zamilovavši mě, radili mi, abych v hospodě pro outratu neležel, a pokadž bych se tu něco dýle zdržeti mínil, abych se raději sám jako i oni stravoval. Čehož sem uposlechl. Oni pak dali mi skrze svého hofmistra podlí sebe v druhém domě dobrej lozument se dvouma komorami optati. A majíce tu několik svejch koní, vždyckny, kdy sem chtěl kde jeti, bylo poručeno mi pod dekou, kderýho sem koli chtěl míti, osedlati.

A když nám Pán Bůh dal naše seznámení u velikou lásku, takže sme jeden bez druhého nikdy jísti nemohli, nařídili sme mezi sebou, hrabě Ludvík, hrabě Albrecht a já, abychom jeden den u nich jedli a druhej den u mě. A tak, nemohši od nich pro lásku nikam přes 12 nedělí, tak spolu sme puršovali a svobodnou tabuli drželi. Kdež vždyckny na 12 vosob stůl přikrytej bejval, a kdo s námi zavděk přijíti chtěl, tomu každému z poctivejch kavalírů dům byl otevřen. Jeho Milost pan markrabě Švezy ráčil mi dáti jednoho svýho dobrýho kuchaře a ajnkaufera, kdeří mě na dosti špatný peníze hrubě dobře chovali, že se sami páni hrabata tomu divili a pravili, že jejich lidi toho dovésti neumějí. Nebo měvši oni mnoho čeládky a koní, velikou outratu vedli. Jich Milost knížata saská také začasté u nás bejvali a s námi zavděk přijíti ráčili.

Naše kratochvíl pak bejvala téměř každej den po ránu na tumlplac jezditi i kroužku běhati, potom na komedii a do palhauzů choditi, kdež nemalá konversací od kavalírů bejvala. A poněvadž mnoho pěknejch zámků, zahrad a lusthauzů vokolo Paříže jest, v nich rozmanitý pěkný jeskyně a vosrkunsty viděti, ty sem se pány hrabaty sjel. A jest nejprve pěknej palác a zahrada míli od Paříže viděti Vamver. Tu sem pro blízkost začasté pankyty držel a přední kavalíry i dámy u sebe míval. Votad sme jeli do Medonu na jeden zámek knížete z Guisi, starodávní stavení, ale dosti pěkné. Při něm velmi pěkná a velká zahrada a v ní pěkný jeskyně z kamene vytesané, kdež pěkný věci od vodních kunstů viděti. Potom sme jeli San Clu. Jest nevelkej, ale velmi pěknej zámček, při něm velmi pěkná zahrada s mnoha pěknejmi taky vosrkunsty a lusthauzy. V kderémžto zámku král Jindřich Třetí byl nožem od toho mnicha, jakž se píše, zabit.

Vodtad jeli jsme opěty 3 míle na Saint Germain, kdež velmi pěkný velký a nákladný dva královský zámky, jeden starej a druhej novej, vystavený sou, při nich velká pěkná zahrada, že se jistě nač podívati jest. Kdež mnoho jeskyň v skalách vytesané sou a v nich rozmanité kunsty od vody se spatřují, jakož sme to od inžinýra těch věcí poslovně sobě všechno ukazované měli. Kdež jedna pěkná věc viděti, jak voda působí, že jedna dřevěná panna na instrument hraje, hlavou, rukama i životem hejbe, jako by živá byla. Potom všelijaký ptáčci z plechu dělaný, ty jeden každej od vody svůj obzláštní zpěv, jako by též opravdoví a živí byli, mají, hlavičkami hejbí a křičejí, až se všechno rozlíhá, jako by v největším lese bylo. Potom má také mnohá instrumenta, jiná a jiná, divná, že po nich voda sebou se vyhazovati a sebe rozmanitý věci dělati bude, jako ptáky, sklejnice, kola, metly, zvířata a jiný rozličný věci, nač se milo dívati jest.

Odtad sme na druhej královskej zámek přijeli, kdež Madril říkají; kderejžto dal vystavěti král franckej Franciscus, když byl od Španělů jat a v Hišpánii v Madrilu uvězněn byl. Vytáhši potý ven a vzavši formu téhož královského paláce, druhej k tomu podobnej na památku vystaviti a Madril jej jmenovati dal. Leží v velmi pěkným položení 2 míle od Paříže. A jest tu u samýho zámku velmi pěknej háj vysázenej, v němž se veliká věc králíčků zdržuje a žádnej jich stříleti ani honiti nesmí, kromě sám král.

Odtad sme zase přijeli do Paříže. A bylo ten den před svatým Janem. Mívají pak ten vobyčej, že každej rok na svatého Jana velmi pěkný vohně dělají, jakož i toho roku pěkná věc viděti byla.

Předně byl velmi vysokej sloup z fakotu neboližto z suchejch tříštěk udělanej, nejvejš na šíři byl též z tříštěk udělanej vůz s štyrma doplovanejma koly a v jednom každým kole běhala kočka co veveřice a kola se vobracely. Na tom voze seděl Neptuno a držel na voprati dva koně velmi mistrovsky udělaný. Na tom pak place stálo 6 kompanií archabusarů, pro všelijaký rozbroj. Potom přišel parlament s senátory, vždyckny dva a dva podle sebe, s velikejm zástupem lidu, a dva přední, jakožto kanclíř a druhá vosoba po něm. Vzavši bílé svíce rozžalé, vohen tomu sloupu dali. Tu hned se velikej zvuk od trubačů a křik od lidí stal. Byla přitom veliká tísen mezi lidmi, že jich několik zadávili. Jiní pak, kdeří mohli sobě v domích vokna zjednati, dobře je platiti mušeli. Páni hrabata z Švorcnburku a já mušeli sme od tří voken 18 korun dáti, oni 12 a já 6.

Když se pak ten sloup vozu dohořel, tu Neptuno vohen z oust šel a do 20 raket pustil. Koňům také z chřípí a z oust vohen velikej plápolal. A ty nebohý kočky nemoha ven, velkejm horkem v těch kolích co veveřice běhaly. Však vždy přece sem viděl, že jedna, když kolo přehořelo, odtad se zachovala a odběhla, však všechna vopálená. A když ten sloup všechen tak dohořel, bylo v zemi 12 moždířů zakopanejch, z nichž rozličný vohně a rachejtle pouštěny byly, nač se milo dívati bylo. A jeden každej ten moždíř mnohanácte vohnů sebe vydal a jeden po druhým spouštěn byl, tak aby dlouho trvati mohlo. A bylo to lidem divno, odkad takovej vohen pochází, poněvadž nic nikdež viděti nebylo. Po vykonání toho bylo tu vytaženo taky 12 kusů velký střelby; ta byla potřikráte k posledku taky spouštěna a vystřelena, jakž toho tato příští figura všeho způsob ukazuje.

My pak, nechtíce odtad z domu jíti, pro velikou tlačenici mušeli sme se tu téměř do noci zdržeti. A byli bychom sobě vinšovali takovejch vohnů více rádi viděti.

Byvši pak 14 neděl v Paříži a tak v vokolních místech, ačkoli sem nerad to dobrý tovaryšstvo se pány hrabaty protrh, však chtíce dále jeti, s nimi sem se dosti žalostivě rozžehnal.

A jel sem odtad do Argentinu, do Pontoise, do Mani a do Escui, do provincí Normandie. A vodtad potom do Roanu; tu sem dva dni zůstal. Jest dosti velké město, ale nic takového tu viděti nejni. Potom sem přijel do Diepen, kde jest jeden port morskej. Tu sem 3 dni na dobrej vítr očekával, a majíce příležitost s jednou kupeckou naví až do portu englickýho Duver řečeného se plaviti, s patronem sem smluvil.

A 13. Augusti ráno, maje dobrej vítr, od portu sme vyjeli. A ten celej den libej vítr sme měli, takže patron kázal všechny plachty vytáhnouti a praporce rozvinouti. K samému pak k víčerou počal vítr tuze foukati, kázal je zase strhnouti; kromě dvě přední, kapitálu a maestru, nechal větru hnáti. Ačkolivěž nám vítr dobrej a příhodnej byl, však pro veliký vlny a zmítání nave (nejsouce já a Jiřík Kuneš, služebník můj, moři zvyklí) v těžkou mdlobu a dávení sme se dali. Ten vítr tak prudkej a velikej trval tu celou noc, až asi okolo hodiny přede dnem se utišil a libej zase váti počal. Však vždy moře přece, byvši zehrané, dlouho se na den neupokojilo. Nebo též moře, jenž se Oceánské jmenuje, to největší a nejhorší v světě jest, takže někdy dosti malej vítr na něm dosti velkou burasku způsobuje.

Ráno pak, když se ten velkej vítr utišil, já a Kuneš sme se drobet poobčerstvili. Potom sme viděli dvě velký nave, kdeří, nemaje k sobě větru k libosti, lavírovaly. Náš patron podle způsobu morského, kdo by slabější druhému byl, na malé bárce 2 svejch lidí k nim odeslal, jméno své, a kde by jel, oznámiti dal. Přijevši pak mezi ně, poznali, že by denemarští kupečtí šífy byly. Vzavši od nich zase poděkování, k nám se navrátili.

14. pak Augusti okolo nešporů uhlídali sme zem a tu nám patron Duver ukázal. A přiblíživši se okolo desíti honů, kotve hodil, plachty strhl a z kusu udeřiti dal ná znamení (též vedle morského způsobu), tím že pevnosti pozdravení a poctivost činí jakožto přátelé. Tu několik malejch lodek z portu k nám vyjelo; navi rekognoscírovali, potom nás do portu vtrhly. A jakž sme z nave sešli, tu byly nařízený osoby, kderý každého (kdož by tu k břehu přistál) na jeho oumysl a předsevzetí neboližto obchod se ptají i také, co kdo sebou veze, jim truhlice odvírati muší, voni všeckno notýrují. Kupci pak pro veliké meškání jistou věc z lastu, co kderá nave nese, dávati musejí. Já pak, abych se dlouho nezaneprázdňoval, korunu sem jim daroval a svejma tlumoky sem puštěn byl.

A počítají marináři z Normandie z portu Dipen až do Engelandu do portu Duver 60 morskejch mil, kdež jednu každou míli, když maroa de, v hodině ujíždějí, však když vítr v popie nevěje.

Druhého dne pak, to jest 15. Augusti, vzal sem zase poštu a jel sem po zemi, abych někderé města zhlídnouti mohl, jako Gantrbery, Setiborn, Roggieste, Gravesinde a Grenuts. To jest jeden královskej zámek se všemi potřebami správenej, jako by tu král sám bydlel. Toho dne, když sem dosti ráno přijel, totiž 27. dne, sem tu zůstal a ten zámek zhlídl, při něm pěknou voboru, v níž velká věc danělíků jest.

28. vsedši na vodu, kderéž Tems říkají a teče z moře, po ní sem jel až do Londinu, kde král svůj dvůr držívá. A přistavši k břehu do jedné vlaské hospody, kde jeden Milánecr hospodu držel, sem vešel, kderej mě za dosti skrovný peníze dobře choval a všelijakou kortesí mi prokazoval, smejšlím, že jest tím vděčnější byl, že sem sebou Vlacha měl.

Krále sem tu nenašel, nebo král zavždy na větším díle z jednoho zámku na druhej po myslivosti sjíždí.

I ptal sem se na vobyčeje a řády tý země, jak by sobě cizozemec vísti měl, aby mohl i při dvoře vidín bejti. Dal mi toho zprávu hospodář, že ví jednoho dobrého přítele Vlacha, kderej v té zemi od mnoha let jest a nedávno že tu ovdověl. Ten souce starej dvořan a s mnoha předními pány dobře znám a cizí kavalíry že začasté ke dvoru vodí a je známí. Čehož sem velmi vděčen byl a jeho k sobě žádal a potom jeho radou se spravoval. Však poněvadž na větším díle kavalírové při dvoře svůj způsob v šatech nosili, dal sem sobě taky na jejich mustr šat udělati. A vzavši lenkučího se dvouma konmi (jakž toho tu vobyčej jest, nebo žádnej se více konmi nevozí nežli dvouma, kromě král štyrma, a to pořídku). Však vozejčky kryté, velmi pěkné a pohodlné mají. Ten jeden vzavši za králem na jeho jeden náramně pěknej zámek 4 míle od Londinu, Tibol řečenej, sem jel.

A maje tam jednoho kavalíra německého, hrubě dobře známého a dobrého tovaryše, nejvyššího lejtnomta Kynterota, kderej vyšedši z těžkého vězení v Vídni, tam se retirýroval a skrze krále při dvoře Jeho Milosti císařské zase milosti hledal a se glejtoval, jakož pak potom zase k veliké milosti přišel. S tím jak sem se nejprve při dvoře shledal, velkou radostí mě objal a hned k hraběti Salsburku, přední osobě jedné při králi, mě přived a jemu mě velice rekomandýroval. Kderejž mi se taky všelijakou kortesí zakázal, a pokadž bych králi ruku políbiti chtěl, že by mě králi opověděl. Pravil sem, kdybych té milosti od Jeho Milosti královské dojíti nemohl, že bych sobě nevinšoval do této země nikdy přijížděti. Nýbrž slyševši tak mnoho dobrého o englické zemi, že sem přijel králi Jeho Milosti na službu hleděti a za chvíli tu zůstati a té milosti, abych mohl poníženou reverencí Jeho Milosti učiniti, očekávati budu. Načež pan hrabě k králi šel, a vyšedši zase od krále, mě do jeho komory uvedl. Kdež měvši já naučení od svého Alovisi (toho Vlacha, kderej mě ke dvoru ved), naučení, jakej způsob s králem mluviti se zachovává, učinivši svý až k zemi nízké reverencí a potřetí sem na kolenách kleče zůstal. Král Jeho Milost mi ruky podal a já vlaskejm jazykem (neb král dobře rozuměl) toto sem pověděl: "Nejmilostivější králi, chválím z toho Pána Boha, že sem dávné žádosti své konec učinil, a to v tom, dychtíce hrubě po tom, ke dvoru Vaší královské Milosti přijíti, své ponížené služby prezentýrovati a k královské Milosti sebe poručeného učiniti." Král pak ten způsob zachovává, že té chvíle žádné odpovědi žádnému nedává. Nýbrž sňavši svůj klobouk, se zasmál a přívětivě mě pozved. Já, vědouce o způsobu, 3 nízký reverencí zase učinivši, od krále sem odešel.

Tu nemálo vzáctnejch a předních kavalírů bylo (při kderejch mě juž pan Kynterot byl hrubě favorizíroval), ti všichni mi ruky podávali. Mezi kderejmiž byli nejpřednější pan hrabě Sarasbery, viconte Hadinctum, hrabě Arondel, admirant Dragu syn a hrabě z Pertu. Jinejch pak kavalírů nemálo. Ti mě velice akortesírovali a bylo ode dvora poručeno, poněvadž tu někderej čas při králi zůstati míním, aby mě všudy s Kynterotem kvartýrovali. Kdež mě pan Kynterot svejmi konmi vždyckny ve všech potřebách fedrovati chtěl, ale nechtíce jeho tak importunýrovati, vůli za skutek sem přijal a tři koně sobě koupil a s těmi králi na službu hleděl.

Poněvadž král ten tejden honiti a z Tibolu vyjeti oumyslu nebyl, jeli sme s Kynterotem do Londen zase, mě, co by tam hodného viděti bylo, provésti a ukázati.

Jakož pak přede všemi věcmi nejpěknější věc jest viděti Westminstr, tu kde jest kapla svatého Petra, v níž se králové engličtí pochovávají a nadmíru pěkná a nákladná monumenta mají. V témž kostele ukazují taky krále Jindřicha Sedmýho jeho meč, kderejm jednou rukou vládl, ale já sem ho s země vobouma rukama ledva zvésti mohl. Též jest tu viděti stolice svatého Pavla na kderé sedával, když někderé své epištoly psával. Potom taky ukazují velikej kámen, na kderém svatej Jakub odpočíval, když s antelem zápasil.

Odtad sme šli do kostela svatého Pavla. Kdež sem jakživ většího kostela neviděl a dal sem jej svýmu Batistovi změřiti. Byl z dýli velkejch mužskejch 250 kroků a z šíři 125. Nežli ozdoby v něm nižádné.

Odtad sme šli na věž, abychom položení města zhlídli. Jest se jistě nač podívati, neb jest město nadmíru veliký a dlouhý, leží v půlměsíci a mám za to, nejni-li tak velký jako Paříž, že mnoho menší a lidnatější nejni, ačkoli mnozí tomu nechtějí, však mnozí se mnou se zase snášejí.

Potom sme do zámku, kdež za pevnost mají, přišli. Tu sme královské pokoje spatřili. Nic tak hrubě vobzláštního viděti nejni, neb tu král nikdy nebydlí, než i nadmíru pěkný čalouny, koberce a baldukýny i firhanky dobrejmi orientálskejmi perlami krumplovány, mezi nimiž jeden velmi pěknej zlatem šitej firhank, kderej sama královna Alžběta svou vlastní rukou šila. A jest hrubě pěkné šití viděti.

Ten způsob se pak ve všem Engelandu po zámcích královskejch zachovává, že všechny pokoje sou tak ozdobený, čalouny, majestáty a lože pěknejmi firhanky obitý sou, jako by sám král tu zůstával, přičemž se veliká bohatství perel a drahýho kamení vetkávanejch spatřuje.

Druhé spatřili sme v této pevnosti cajkhauz; od zbroji a mušket ne tak mnoho jako luků dlouhejch englickejch, neb té zbraně tam mnoho užívají. Potom velkou věc velikejch železnejch kuší, kderý kulky železný jako falkonety střílejí. Nežli střelby veliké, kdeří na šífích bejvají, u velikém počtu.

V též pevnosti jest taky jedno hrabě z Kauru královskejm vězněm. Jeden z těch bratří, kdeří proti králi velikou konspirací udělali, ale tento přítomnej nebyl, neb toho času v mladým věku byl, ale způsob práva té země to sebou přináší, že ten, jakož by proti králi zhřešil, jeho celej rod v zahynutí a rodu svého (jména) k změnění přijíti muší. Protož se více hrabata z Kauru jmenovati nesmějí, nežli Rutwen jméno sobě dali. A tento, souce jich bratrem, pokání zažívati a snad věčným vězněm bejti muší.

Potom sme královskej palác, kde svůj dvůr drží, všechen zhlídli. Od pokojů nic také tak hrubě pěknýho nejni, nežli nadmíru draze od krumplováni, perel a drahého kamení někderé obzláštní pokoje ozdobené sou. Ale v ty časy dal král stavěti, smejšlím, že juž pěkně vystaveno bejti může.

V témž městě jest také jedna dlouhá ulice, jíž Zlatnická říkají. Tu jest veliké bohatství a stříbře i zlatě viděti, též i na hotové sumě, neb pro Wepl všelijakou englickou minci na zlatě v truhličkách sklem zavřetý vystrkují jako rozenoble po 5, 10, 4, 3, 2 a 1 koruně až do štvrt koruny; kdož by chtěl jakoukoli minci sobě vyměniti, španělský koruny tu nejlípe platí, nežli na dukátích se moc ztratí. Mince jest v té zemi velice vysoká, takže jeden při sobě menšího peníze vísti nemůže jako štývr, a ten platí, co by u nás půl třetího krejcaru bylo.

Kdo pak chce po kratochvíli jíti, ten najde každej den (kromě neděle Páně) v pěti, v šesti místech jednu pěknější nežli druhou komedii. Nechce-li tu jíti, může jíti, kde se jeden pes s nedvědem nebo s zubrem potejká. A vo velký peníze řezníci na svý psy jeden proti druhému se zakládají, jakož jistě statečný psy mají. Opět každodenně se může také viděti kohout se štípati nebo potejkati, kdež také mnozí třebas 100 korun na jednoho kohouta proti druhému se zakládati smějí.

V témž městě pak jest druhá vosoba po králi purkmistr, jehož englickejm jazykem (milortmar) jmenují. Ten nemůž žádnej bejti, leč povědomost práv má a obyčejův své vlasti dobře povědom jest, k tomu možnost a důchody tak velké má, že knížecí svobodnou tabuli mimo jiná extraordinari pomposita držeti může. Týž ouřad trvá pak na jednom celej rok a jest jich deputýrovanejch k tomu ouřadu 12. Ale tento milortmar juž na třetí rok v tom povolání zůstával pro jeho velikou vznešenost a moudrost, že z jinejch žádnej mu nežádal v ouřad sahati (ač snad někdeří taky pro ujití outrat a velkejch nákladů). Týž milortmar zachovává takovou reputací, když do kostela de, nesou před ním meč v pošvě. A na větším díle scházívá se k němu mnoho senátorů a jinejch vzáctnejch lidí, kdeří při právě co činiti mají, aby ho provázeli. On pak sám napřed v hábitu svém senátorském přede všemi de a za ním dva a dva senátorové v hábitu dlouhém červeném, fialový barvy krátký mantlíčky na levém rameni nesouce a birýtky jejich červené na hlavách jezuvitskejm nápodobné. Jestli pak žena jeho s ním de, tehdy de za vším mužskejm pohlavím velmi nákladně a ozdobně oblečena bud v krumplované, nebo v zlatohlavové, aneb jakékoli sukni, za níž dví děvčátek sukni nesou. A čích dítky z vobce se toho dotříti mohou, za poctivost sobě to pokládají. Za ní pak dou jiné ženské osoby, kdeří jí též ku poctivosti provázejí. Když pak u jídla za stolem sedí, místa svého nižádnému, by bylo jaké kníže koli, on ani žena jeho žádnému nepostoupí, kromě samému králi. A meč nad jeho hlavou přivázanej vždyckny visí. A týž purkmistr nejni nežli městská obecná osoba, však více nežli knížecí a téměř po královsku ctěna a vážena bejvá.

Týž milortmar míval pak ten obyčej, když kdo z cizích kavalírů do města Londry přijel, mušel mu jeden každej hospodář oznámiti, koho jest k sobě přijal; byla-li jest pak vosoba vzáctná, tehdy jeho k své tabuli zváti dal.

Jakož se pak přitrefilo, že lantkrabě Fridrich z Hesu 5. Septembris do Londru přijel a v jedné francouzské hospodě podle mé stál. Druhého dne poslal k Jeho Milosti knížecí a ke mně milortmar, že nás vítá a za to žádá; abychom jeho tabulí nepohrdali a ráno, to jest v neděli, jeho hosté byli. Já pak, byvši téhož času u lantkraběte, a když lantkrabě se zakázal tak učiniti, že také chci milortmarovi na službu vděčně rád hleděti, sem zkázal.

Na ráno pak, přijevši k nám náš milej Kynterot, jeli sme spolu na konich a k milortmarovi. Kdež sme dům jeho u veliké správě našli, pokoje čalouny tkanejmi, seslemi aksamitovejmi a velmi pěknejmi obrazy zdobený. Traktací byla pak znamejnitá.

Tu sem viděl, že v témž palácu, kde sme jedli, byla opodál tabule dlouhá, na 24 vosoby správně přikrytá. A jakž sme počali jísti, i na tu tabuli jídla se nosily a lidi, kdeří chtěli, přicházeli, se zasadili a jedli. A prve než sme my odjedli, dvakráte byla tabule znovu zasednuta a čerstvejmi krměmi vosazena. Dávali nám zprávu, že musí kerej den bejti, aby táž tabule neměla dobře vosazena bejti. Sám pak milortmar dával nám zprávu, že vedle vobyčeje a řádu zemského každého roku mívá purkmistr obyčej Jeho Milost krále i všechen dvůr na pankyt zváti a tu že se velmi pěkné ceremonie s mnohejmi pěknejmi cirkumstanciemi a náklady zachovávají. A poněvadž ten čas se přibližuje, že Jeho Milost pana lantkrabí i mě prosí, abychom s jeho traktací nepohrdali a téhož panktytu oučastni bejti nápomocni byli. V čemž se pan lantkrabě i já zakázal.

Když sme pak z téhož pankytu se domů navrátili, na tom sme se snesli, abychom do Tibolu k králi zase se navrátili. Kdež hledíce Jeho Milost král panu lantkraběti na té cestě na službu Jeho Milost (bez chlouby) ráčil ke mně velkou láskou a milostí nakloněn bejti a téméř jedno jídla beze mne jísti nechtěl. Já také, znajíce od Jeho Milosti takovou milostivou náchylnost, tím častěji jemu kortesírovati sem se snažil.

Přijevši pak ke dvoru královskýmu, tu sme Jeho Milosti každodenně na myslivosti (již perforze říkají) na službu hleděli. Nebo Jeho Milost se velmi rád s myslivostí obírati ráčil. A takovej způsob pak na myslivosti zachovávati ráčí: Když na jeleny nebo na daněle honí, nechají ho běžeti, dokad může. A mají psy při tom tak dobrý, jakž je na špuru uvedou, že po něm a po žádným jiným zvířeti nepoženou, nežli po tom nejprvnějším, by se pak i do stáda mezi jiný dalo, tehdy z prostředka sobě zase do pole nebo do lesa vyženou anebo je posednou. Pakli běží, tehdy tak dlouho je honí, až zvíře padne. Myslivci pak a kavalírové sem i tam, kde kdo vidí, běží (když zvíře psům z vočí vyběhne, aby je viděti mohli, kdyby padlo). Král pak a jiní pro kratochvíl za psy zůstávají a za nimi ženou. Nebo byť i jelen psům z vočí vyběh, tehdy psi čichu neztratí, a jestli by se pak i to trefilo, tehdy staří psi tak dlouho čichu hledají, až zase jej najdou. A jak zaskolí, tu hned zase všichni ženou, až právě jelen se na smrt uběhne. Tu potom král sám mívá vobyčej psům vnadu dávati a jelenu hlavu stíti. Maso a kůže myslivcům náleží. Tu potom král se umyje, a maje za sebou vždyckny víno a žemle na jednom obzláštníkovi, dá se králi skýba chleba, požužle ji a zase od sebe dá a na to sklejnici vína se napije. Potom každému kavalíru také se po kusu žemle a po trunku vína dá a o tom až do večeře (kdo hrubě ráno doma neposnídá) trvati musí, nebo celej den jeden jelen může psy i koně utrmáceti a zřídkakdy král více nežli jednoho a nejvíce 2 jeleny za den uháněl. Týmž způsobem i na zajíce v té zemi se honí, neb král velikej nepřítel chrtů jest. Trvá pak takovej královskej progres přes celý líto, kdež ani jednomu dni král neopustí, kromě nedělí Páně a když ho něco pilnýho zajde. A muší hrubě pilná věc bejti, aby sobě myslivosti překazit dal. Neb jednoho dne ráno, když král se obláčel a na myslivosti se strojil, byla mu novina přinesena, že cera jeho královská, kderá nemocná byla, umřela. Nadáli sme se při dvoře velikej smutek míti ale král sobě nic překaziti nedal, nežli přece tak vesel na myslivost jel, jako by mu se narodila (a ne umřela), čemuž sme se s Jeho Milostí panem lantkrabětem nadiviti nemohli.

Poněvadž pak v našich zemích způsob takové myslivosti jest neobyčejnej a mnohejm téměř víře nepodobnej, dal jsem k spatření toho příležitě tuto figuru namalovati; tolikéž jak král nebo královna z kuše na koni jeleny střílejí a i to umějí, což sem sám očitě viděl, když král jelena nebo daněla vo samotě ležeti vidí, že jej vůkol a vůkol vobjede, co by dlouhejm knechtskejm špísem dosáhnouti mohl, ani se mu nehne. Ale na ty král zřídkakdy střílí, leč královna pro svou kratochvíl.

Zachovává se pak také tu ten vobyčej, když král s královnou na myslivost jede, že mnoho pěknýho a vzáctnýho fraucimoru s královnou na koních jedou a jeden každej kavalír svou dámu akortesíruje, podlí ní jede a jí konversací chvíli krátí. Kdež přivedši mě pan Kynterot k hrabince z Ganaru, přátelstvím k králi příbuzné, vlastní sestře těch zhynulejch hrabat z Gauru, o kderejch se v listu 189 zmínka krátká dála. Táž dáma byla nadmíru pěkná a ze všech, co sem jich při témž dvoře i v Engelandu viděl, nejpěknější. A při králi i královně milost nad bratry své majíce, v svém gradu a způsobu zůstávala. A řeči své mimo englickou, totiž vlaskou, španělskou i francouzskou, dobře mluvila. Té tehdy dámě sem taky se vší uctivostí své služby reprezentýroval a ji za dovolení toho, co tu budu, abych jí služby své prokazovati mohl, sem žádal. Kderážto přijavši to ode mne vděčně, s poděkováním mě přijala. Jakož pak potom všechen čas, co sem při dvoře královském zůstával, tu dámu, jíž Barbara říkali, sem favorizíroval a s ní, kdekoli jela, též sem jezdil a skrze ni po mnoha zámcích u předních kavalírů ve známost vešel. A byla jistě ta nejpěknější, kromě hrabinky z Pertu a madame Selemidlmor.

Nemohu také toho pominouti, abych neměl o někderejch ceremoniích a veliké poctivosti, kderá se králi děje, a způsobu zachovávání krále při stolu zmínku učiniti. A kdež by toho nejvíce a nejlípe viděti bylo, to jest v Londýnu. Nebo když král do kostela jíti má, tehdy v nedělní den na větším díle přicházívá purkmistr s svejmi senátory v svejch napřed oznámenejch hábitích a na kolenách klečíce, krále mimo sebe jíti nechají. Kdež král jim klobouk sejme a jim zase pozdravení dá a oni stanou, hned za králem v svým řádu dva a dva dou. Před králem se nese pak dobytej meč, koruna a sceptrum. A když pak se králi na stůl kryje (byť žádnýho tu nebylo), tehdy foršnajdr, mundšenk a tašltkher, ti tři spolu ode dveří jdouce a ubrus v prostředku nesouce, jednu reverencí udělají, uprostřed druhou, ale nižší, a u stolu třetí až na kolena. A políbíc ubrus, na tabuli krejí. A když králi vodu před i po stole též i pití dávají, ano i také když kdo s králem mluviti a svý věci přednášeti chce, tehdy kleče všechno vykonávati musejí. Králi pak u stolu žádného talíře ani nože nedávají, nežli na stranu mu vloží šál, na něm žemli cizí a servít. Ale on toho nikdáž nepotřebovává, nebo polívky žádné nejídá, nic vařeného taky, nežli všechno pečité a to toliko jen hovězí a skopové maso, od zvěřiny, slepic a jinejch domácích potrav taky nic, leč divoké ptactvo. A tím víceji vovoce, když jest čerstvo. Chleba také žádného bílého ani ječného nejí a aniž sem ho v tom čase co sem při dvoře mnoho neděl byl, kdy kus chleba snísti viděl; jídla taky málo zakusí. Pročež královna, maje obzláštní kuchaře, sama v svejch pokojích jídá. A poněvadž pak králi nože nedávají, tehdy foršnajdr tu krmi, kderou král jísti chce, před něj představí a po malejch kouscích, drže stále nůž a vidličky v témž mase, ukrajuje a král mu z vidliček here a tak jí.

Maje pak král ustavičnou mysl po svejch kratochvílích a zámcích se projížděti, zemskejmi věcmi se nemnoho zaneprázdňuje, nýbrž maje dobrý rady, všechno parlamentu svému odevzdal, však vše na jeho ratifikací a konfirmací sobě pozůstavujíc.

Item týž král jménem Jakub Druhej v své zemi s stavy absoluto vládne, nežli časté konspirací jako i králové franští mívá.

V témž čase pak souce král na týž pankyt k purkmistru londrýnskýmu zván, do Londry velmi silně s královnou a synem svejm Jindřichem, spolu s ním mnoho vzáctnejch kavalírů, přijel. A zachovávajíce král ten zdvořilej způsob, když jako divadlo bejti má, že všechny cizozemce, co kavalírové sou, popsati dá, je k sobě obsílá, sebou bere a mezi svejmi nejpřednějšími radami (kdeřížto na větším díle Šotlenderové sou) nejblíž okolo sebe jim místo ku podívání dává. Jakož se to Jeho Milosti panu lantkraběti, jeho štyrem předním osobám a mně též dostalo. A jistě říci mohu, že sem nikdýž jakživ větší zdvořilosti nepoznal jako při tom dvoře, a to stále a neproměnitedlně po ten všechen čas, co sem tu asi okolo 20 neděl zůstával.

A když pak král svejm synem u velikém zástupu s mnoha kavalíry k tomu domu (kdež obzláštně k takové královské poctivosti juž od starodávna ozdobně ustaven jest) přijížděl, tu stoje před palácem milortmar se všemi svejmi senátory, jakž král s koně sed, ihned na kolena poklekše, purkmistr latinskejm jazykem krále přivítal a obšírnou orací učinil. Tu vyslyšavši král, jim poctivost svejm kloboukem učinil, purkmistra pozvedši, do velkého palácu k stolici své ozdobné, kderá mu nákladně připravena byla, šel a se posadil. Tu nejprve velikej zvuk potřikráte od trubačů se stal. Potom přišlo nevelký pacholátko v vohnivým nástroji velmi mistrovsky plamenem stkvoucí s libou vůní sebe dávajíce, latinskou orací králi učinilo a velikou vděčnost královského ponížení a vděčného příjezdu od purkmistra oznámilo. A jakž vohnivej nástroj svůj běh dokonal, tak to pacholátko také ihned mluviti přestalo a před králem na kolena kleklo, englickejm jazykem "Buď živ, králi Jakube!" zpívati začalo. Jiní pak všichni táž slova vším hlasem pokřikovali. Potomně byvši strop jako voblaky od pláten a jinejch příprav přistrojen, tu po všem stropě muzikanti po pás životy svý s muzikálskejmi instrumenty v bílým oděvu se vyskytli a nadmíru pěkně zpívali a k tomu velmi libě na rozličný instrumenta hráli, že by jich bylo celej den poslouchati nestesklo.

Nejvzáctnější pak divadlo bylo viděti nákladné krmě na mnoha tabulích dávati. A když se krmě na královskou tabuli daly, tu král, vstavši z svého majestátu, do obzvláštního pokoje k stolu svému šel. Kdež s králem žádnej více nestolil nežli syn jeho Jindřich a milortmar. Na dolejším palácu pak byvši nemálo dlouhejch tabulí oupravně též připravenejch. Za ty se sázeli, jak kdo volán byl, kromě jedna přední tabule: ta byla pro přední senátory a nejpřednější královské lidi a cizozemce. Kdež my sme seděli. A když králi konfekty na stůl se daly, ten obyčej mladej princ zachovával, že vstav od tabule královské, mezi nás dolů přišel a s námi tak za stolem seděl a nás, jak senátory, tak i cizozemce, jménem královskejm regalíroyal a všem společně na zdraví královské připil.

A když se pak ten pankyt dokonával, tehdy jiné regálie téhož města Londry se začaly. Totiž že za slavnou; věc to držejí, kdo se měšťanem londýnským jmenovati může, ten že také všech jejich práv, svobod a privilegií u.žívati může. Jakož pak i sám král, syn jeho a všichni nejpřednější páni země to užívají a za měšťany londýnský korunovati dají.

Přičemž se tento způsob toho zachovává. Nejprve stane se silentium a dou napřed drahně trubačů s velikejm zvukem, za nimi dou dva senátorové. Jeden nese korunu purkmistroyskou (na tento způsob udělanou). Jest vobálka z červenýho aksamitu vokolo hlavy udělaná a zlatejmi hvězdami hustě posázená. Potom po vrchu hlavy červenejm aksamitovejm křížem potažená a tak tím vším způsobem nápodobná, jako u nás v Čechách dětem vokolo čela ty kloboučky nebo vobálky pro upadení dávají. Druhej nese vedle něho veliké červené aksamitové knihy v zlatě fasovaný. Za nimi dou jiní dva senátorové, jeden opěty nese kalamář s pérem a druhej sklejnici kříšťálovou ve zlatě s pouzdrem. Za těmi pak dou vždyckny 2 a 2 senátorové v svejch červenejch senátorskejch hábitích a de jich velkej řád, týměř všichni, co těch senátorů jest. Ti upřímo k králi dou a králi udělají poklonu až na kolena, tu korunu králi na hlavu vstaví a do té sklejnice vína na dokázání držení jejich svobod, práv a privilegií a přiznání jejich regálií, vypije. Oni pak, učiníce králi veliké poděkování a reverencí, zase až na kolena, od krále odešli a k naší tabuli (tu, kdež ještě mladej princ a my všichni sme seděli a na ně očekávali) přišli a týmž způsobem ten klobouček mladýmu knížeti na hlavu vstavili. A on, kleče na kolenách, na zdraví krále tu sklejnici vína pil. Takž i my týmž způsobem pořád všichni sme učinili.

A souce toho žádostivi, my všichni cizozemci za obyvatele města se přijíti a do těch kněh vepsati dali.

Po vykonání pak těch všech ceremonií král zase (ač dosti pozdě) k svému domu se obrátil. Kdež purkmistr, senátorové a my všickni krále až ke dvoru sme doprovodili a potom jeden každej do svýho příbytku se obrátil.

Ptal sem se vzáctnejch lidí, mnoho-li ten pankyt purkmistra, stál. Vzal sem do hodnověrnejch lidí zprávu, že by ho se všemi nástroji a ozdobami do 20 000 orun státi měl, což i k víře podobno bylo.

Druhého dne byl král k hraběti de Arundel na křtiny syna svého zván. Kdež byvši i já s vyslanejm velkýho knížete florentskýho (poněvadž sme spolu v jednom lozumentě spolu leželi) také pozván. Do hraběcího domu po vodě sme přijeli a skrze zahradu do jeho palácu vešli. Kdež se tento způsob při těch křtinách zachovával, že paní mátě šestinedělky, hraběnka ze Šarasbery, s několika fraucimoru proti kavalírům vycházela, je vítala a skrze fraucimor mezi pány uvozovala. Kdež sme přes 70 dam, jednu pěknější nežli druhou, nákládně připravený viděli. Kderážto vedši nás až k lůži cery svý šestinedělky, ji sme na loži políbením v tvář pozdravili. Kdež nákladně na hlavě připravena souce, v loži seděla, firhank její děckej na kolíbce a kredenc od stříbra, co do šesti neděl náleží, a její paní mátě jí to do 6 neděl darovala, na 800 korun bylo šacováno. Spatřivši my to dobře, učinivši šestinedělce reverencí a ona nám zase poděkovavši, mezi kavalíry sme šli. Týmž. způsobem, když kderá dáma přijela, tehdy hrabě de Arundel s někderejmi kavalíry je vítal a skrze ten pokoj, kde sme my byli, k šestinedělce a do fraucimoru uvozoval. Takže dámy kavalíry vítaly a kavalírové zase dámy a tudy všichni páni mohli fraucimor spatřiti s fraucimor zase nás.

A byvši tak všichni pozvaní juž pohromadě, a to pro věčí počestnost královskou osobu přivítati, bylo králi návěští dáno, že se na Jeho Milost očekává. A když král s královnou a synem svejm přijel, tu hrabě Arundel se všemi kavalíry a hrabinka ze Šarasbery, mátě šestinedělky, se vším fraucimorem dolů do zahrady proti Jich Milostem sme sešli a Jich Milost až před postel šestinedělky doprovodili. Kdež král, políbivši ji, pozdravení dal, týmž způsobem mladý kníže a královna, davši jí pozdravení, do svejch stolic, až by čas křtíti byl, se posadil.

Hrabě Arundel i paní jeho, též i paní mátě její, ti ačkoli katolický římský víry byli, nemajíce svobody exertitium religionis, po kalvínsku pro krále dítě okřtíti dali. Kderéžto sám král na rukou držel. A po okřtění hned se prezenty šestinedělce rozdávaly, počna od královskejch osob, až do jednoho každého, kdo co chtěl. Čehož všechno, jak se kavalírové na tom snášeli, dobře za 20 000 korun bylo. Po rozdání pak těch prezentů byl král s královnou i námi všemi na jeden palác obzvláštní veden, kdež jedna velice dlouhá tabule přikryta a nákladnejmi konfekty toliko posázena byla. Král a královna s mladejm knížetem k stolu sedli, ostatek všichni stáli, a z tabule, co kdo chtěl, sobě vzal. Dámy nosily šály kavalírům a kavalíři zase dámám, takže velmi v malé chvíli málo co králi na stole zůstalo, čemuž se král s královnou, majíce v tom zalíbení, smáli. A po nedlouhé chvíh vstavši král od stolu, ještě šestinedělku navštívivši, do svého palácu po vodě se navrátil. Tu pan hrabě z Arundelu, ti všichni páni i ten fraucimor krále s královnou sme až ke dvoru doprovodili a potom jeden každej taky, kde se mu vidělo a zdálo, se obrátil.

Však poněvadž jest se král nazejtří zase na progresi s královnou jeti strojil, já taky, abych králi mohl na službu hleděti, do svého lozumentu sem šel na cestu se strojiti. A druhého dne, maje své 3 koně, s králem sem jel až do Farman. Tu pobyvši někderej den král, maje já jednoho dobrého kavalíra známého při dvoře královskejm jménem Barkle, spolu sme se na tom snesli, abychom někderé královské zámky, kderé ozdobné sou, sjeli a spatřili.

Jakož mezi jinejmi nic pěknějšího a veselejšího sem neviděl jako Hambdenkurt, kderej velice důkladně od pokojů se všemi

případnostmi ozdobenej jest, o čemž jistě s dostatkem nejni co vypraviti. Mezi jinejmi pokoji jest jeden, kderej se Rajská komora jmenuje, tu chtějí, že by od samýho baldukynu, tapeceraj, koberců, zrcadla a šachů, toliko co do jediný komory náleží, za jedno království bohatství bylo. Nebo to všechno drahejm kamením dobrejm orientálskejm a vokrouhlejmi perlemi protkáváno bylo, nač jest se bylo celej den dívati.

Vracujíce se my pak zase odtad jinou cestou k králi, přijeli sme do jedné vsi, jíž Coban říkají. Tu sme se s někderejmi Engelendry sjeli, a povobědvavši tu, jiní tím dříve na svý koně vsedavše, pryč svou cestou jeli a skrze jejich odjetí cosi se nám tu divného přitrefilo. Nebo když sme my za jídlo, co sme tu potrávili, zaplatili, a sedíce na našich koních, chtíce taky naší cestou jeti, tehdy hospodář, pohřešivši svejch druhejch hostí, že sou ven ujeli, na nás záplaty od nich, co potráveno bylo, vyhledával a ji míti chtěl. Čehož sme se zbraňovali, pravíce, že nám po nich nic nejni a jich že neznáme. Hospodář pak, nechtíce nám vyjeti dáti, můj plášt Batistovi s koně strhl a do domu vskočil; chtíce dům po sobě zavříti. Ale nemohl toho tak spěšně udělati, až sem já za ním s koněm v patách byl a za ním do domu vskočil, jej kordem přes hlavu udeřil, až plášt z hrsti pustil a pokřik učinil, že se ta celá ves kdes pojednou spolu špísy a zbraněmi sběhla a nám cestu zaskočili. A někdeří na náš dotírali, na něž udeřivši, sme rozrazili a svou cestou táhli a je asi dvě nebo tři zraněný tu ostavili. Přijevši pak ke dvoru krále, to se jest dověděl, a že také ve nešlechetné věci ten hospodář před sebe to juž ne ponejprve před sebe bráti obyčej míval, král jeho do vězení dáti a ztrestati kázal. My pak za něho se zase přimlouvali, pokadž by pro nás to trestání snášeti měl, aby mu Jeho Milost král milost učiniti ráčil. Jestli jest mu se pak táž milost stala nebo ne, po tom sme se více neptali.

A král se tu taky mnoho dýle nezdržoval. Jel do Nunsitče, kde syn jeho svůj dvůr držel a v svých rytírských kratochvílích se cvičil. Tu král se do třetího dne zdržel a všelijaké rytírské kratochvíle od syna svého, čím se zaneprázdňoval, viděti chtěl. Totiž kůn svůj jeti, kroužku běhati, na kůn skákati, dlouhej špís zdvíhati a tancovati. A byvši pán okolo 14 let stáří, jistě veliká čerstvost, schopnost a grácie při tom pánu se spatřovala. Kdež také v tom mladém věku uměním literním, řečmi i moudrostí vysoce prospíval, a souce pán veimi krásnej a přívětivej, ode všech velikou lásku měl.

Odtad král svou cestu vzal na jinej zámek svůj Vinzor. Tu, kdež obyčej rytíři od Podvazku každého roku v chrámě zlato a stříbro obětovati mají, jakož i král sám, přičemž se pěkný ceremonie spatřují. Předkem král i jiní rytíři, douce za králem 2 a 2 v dlouhejch královske'ch fialovejch aksamitoveich pláštích u hrdla zapjatý, s dlouhejmi vocasy až k zemi vlekou bílej podšitej a na levé noze podvazkem zlatejm modrejm pošmelcovanejm a diamanty vysazovanejm opásaný, svý zbraně při boku a bílý hůlky v hrsti, na něž se podpírají; tu se králi i těm všem rytířům veliká počestnost děje. Král pak svý místo vezme nejdoleji v kuru, jiní pak rytíři po dvou stranách v stolicích před králem stojí. Kdež pěkná muzika od zpěváků a rozličnejch instrumentů se slyší a mezi tím nemalé ceremonie s přecházením semo tamo a s pokláněním proti voltáři a králi se činí. Potomně, když mají obět činiti, vejdou 2 kněží stříbrnejmi medejnicemi až k voltáři (kdež toliko tohoto času stůl místo voltáře užívají). Tu rytíři z svejch stolic vyvstanou a dvouma řady se postaví. A král vstavši svého majestátu, tu hned jednu reverencí učiní, a douce skrze kavalíry prostředkem, udělá druhou a před kněžími třetí a do jedné medejnice vloží kus zlata, co chce; a do druhý stříbrnou minci. A týmž způsobem, douce od ofěry, tříma reverencíma, se na svý místo navrátí. Kdež potom kavalírové jeden za druhým taky nejprvnější reverencí králi, potom jiné 3 před voltářem dělají a týmž způsobem jako král ofěrují a na svá místa se vracují. Sou také ještě jiní kavalírové v tom zámku, kdeří pro sešlost věku, pro chudobu anebo že na vojnách v službách královskej ochudli nebo ochroměli a k zranění přišli, tu svý obydlí a vychování z téhož zámku mají, šaty se jim taky dvoje do roka dávají, dobře jísti a píti určitou věc jednomu každému do jeho pokoje obzláště. A těch určitě 24 bejvá a všechno rytírský osoby bejti musejí. Ti sou povinni každého dne 3 kráte do kostela choditi a za krále a ten řád rytířů od Podvazku se modliti. Jeho Milost královská ráčil se tu několik dní zdržeti.

A jednoho dne přijel nějakej Holendr jménem Cornelius, na hledění velmi sprostnej člověk, ten předstoupivši před krále, když král jednoho času obědval, poklekši na kolena, takto k králi promluvil:

"Nejmilostivější králi a pane! Slyševši o Vaší královské Milosti, velikém rozumu a moudrosti, z té tehdy přičiny pohnut, z vlasti mé Holand ke dvoru Vaší královské Milosti s tímto prezentem, jenž mobile perpetuum sluje, kderéhož tak zdávna mnozí filosofové vyhledávali, ano sám Aristoteles nemohši toho zpytovati, nad ním se zbláznil. Mně pak z milosti Pána Boha dochováno a zjeveno souce, Vaší královské Milosti teď příležitě je daruji. S tou přitom nadějí, když Vaše královská Milost jakožto jeden z nejučenějších potentátů to schváliti, oblíbiti a místo tomu dáti ráčí, že i jiní králové a potentáti též tomu místo dadí a víru přiloží."

A vyňavši pod pláštěm služebníku svému to mobile perpetuum v ebenovým dřevě vsazený a z mosazu udělaný, jakž toho tato figura ukazuje, králi je na stůl položil a v dar odvedl.

Král zasmávši se, toto mu odpověděl:

"Příteli, veliké včci přednášíte a pravíte, však ne abych se měl takové veliké vědomosti a vyjevení smáti. Nežli tomu se divím, že Pán Bůh takové věci od počátku světa před tolika mnohejma učenejma, pobožnejma a vznešenejma lidma skrejti, Vám dochovati a teprve v tento juž poslední věk vyjeviti ráčil. Nicméně pokadž to prubuji a Vaši řeč v skutku shledám, že v tom fortele, kouzel a obmyslu žádného nejni, slušnou odměnu ode mne Vy i všichni míti budete."

A vstavši potom král od stolu, za sebou ji nýsti rozkázal. Cornelius pak králi řekl:

"Nejmilostivější králi, pokadž se co při tom tak fortelného shledá, tedy hlavu svou za pokutu Vaší královské Milosti dávám:"

Král, obeslavši syna svého kníže Jindřicha, poslal po něm to mobile perpetuum do Londen, aby je do kabinetu královského zavřel, a pokoj královskejm sekrytem zapečetil. Což se i stalo a 4 neděle do královského příjezdu zůstávalo. Cornelius pak, stále při dvoře královském zdržujíce se, zůstával.

Způsob pak toho mobile perpetuum byl takovej, jak se po literách na figuře spatřuje: A jest globus mosaznej, B jest měsíc, jak ten svůj běh koná na nebi, tak se tuto taky spatřuje, C jest křištálovej kroužek nebo vobruč asi z velkýho tlustýho palce z tloušti, ten de vokolo všeho globu a jest dutej, D jest v tom křišťále voda, kderá vůkol a vůkol v tom kruhu běhá, a vždy jedna krůpeje za druhou pochází, až se všechna z jedné strany na druhou vobtočí tím způsobem, jakž moře roste a ubejvá, tak tu všechno se na té vodě spatřuje, v jakémkoli gradu moře jest, E sou planety nebes , a na jakém znamení co bejvá a kdy, to ta ručička ukazuje, F sou 2 gradši, na kderejch globus stojí, G sou hodiny, kderý stále a neproměnitedlně dou, tak také i jiné všechny věci, nemaje žadneich kol, klíčů ani instrumentů, čím by se natahovati mělo. Čemuz se jistě co podiviti a za jeden velikej div v světě viděti jest.

A když král zase do Londinu se navrátil, mobile perpetuum spatřiti chtěl, zdali ve všech štyrech nedělích jakou proměnu vzalo. A když to bez porušení v své stálosti našel, tehdy povolal Cornelia, chtíce s ním o tu věc diskutýrovati. Jeho se předně ptal, co by to za vodu v tom křišťále bylo.

Dále se král otázal, co to působí, že ta voda tak sama od i sebe de a nebeská znamení a ty všechny planety beze všeho fortele sebou (tak jako na nebi) pohybují a běh svůj konají, odpověděl: To že jest ta skrytá vědomost a v tom ve všem globu tak skrytá, že by se i otevřelo a všechno rozundalo, a král aby svý všechny učený lidi a filosofy k tomu svolal, jich na to špekulírovati nechal, tehdá že té skrytosti a tého vědomí nenajdou. A toho tak lehce králi vyjeviti že možná mu nejni, prosíce krále poníženě, aby Jeho Milost král k tomu nutiti neráčil. Chtíce pak král ty věci dále zpytovati, opěty se ptal, co pak nejvíce ty všechny věci řídí. Odpověděl, že to nejpřednější elementum, povětří, všechno ad efectum přivozuje, koná a působí. Nato se král otázal, dlouho-li ty věci v tom způsobu tak trvati a běh svůj konati budou. Odpověděl, že pokad svět stojí anebo se to naschvál nezruší a nepoláme. Opět se král tázal, taky-li se z toho může jakej užitek poznati anebo z toho co nabejti. Dal za odpověd, že může, a to tak, že všechny věci, kderé se k čemu potřebují, nikdy se spotřebovati nemají. Ku příkladu pluh, kderejm se voře, že se nikdy nespotřebuje, tím způsobem že mlejnského kamene nikdá ubejvati nemá, ano i také že chce králi k víře to ukázati skrze to, že se může mlejn udělati, kderej vody, větru ani samotažení by nepotřeboval. A na dokázání toho všeho že chce mladýmu knížeti instrument udělati, kderej sám od sebe skrze slunce má hráti a 30 mutet míti, a jakákoli muteta by hráti měla, ta aby se toliko hřebíkem zatkla, jakž by slunce skočilo, tehdy že hráti bude. Jakož pak tomu i zadosti učinil a takovej instrument udělal, kderého sem já však neviděl, neb sem tu tak dlouho nevostal, ale od lidí potom, kdeří jej viděli, sem toho jistou zprávu i od něho samého (když k císaři Rudolfovi přijel) vzal. Král pak, dychtíce pak hrubě po tom, nepřestával se na něm čím dál vždy více, co mu jen na mysl přišlo, vyptávati, chtíce se něčeho dovtípiti, ale všechno zpytování daremný bylo. Vida pak Cornelius, že král u veliké žádosti to přec věděti a tomu (byla-li by to přirozená věc čili ne) spatřiti zůstává, ano i nedůvěru, aby to s kouzly bejti nemělo, přikládá, králi se ohlásil, pokad by Jeho Milost král tak hrubě žádostiv bejti ráčil přec věděti, zdali se to přirozené moci samého povětří činí, tehdy souce on chudej člověk, pokadž by Jeho Milost král jej v tom rekompenzírovati ráčil, tehdy že by chtěl to králi ukázati, že přirozený moci povětří ty všechny věci řídí a působí. Načež se mu král milostivě zakázal, pozná-li to, že ho chce bohatě darovati. A tak nám všem vystoupiti poručeno bylo. Král pak, vostavši s ním na 2 hodiny v tom kabinetu zavřetej a vyšedši potom ven, takto pověděl : "Jistě sem takového velikého zpytování a tak velikého umění a od Pána Boha vyjevení u tak prostého člověka (na pohledění) nehledal ani se nenadál. A v pravdě tak jest, že on mobile perpetuum našel a jemu od Pána Boha jest tak veliká věc k umění a udělání jest dána." Až potad, co sem mobile perpetuum viděl a o tom zprávu vzal.

Po nedlouhém pak čase, nemaje král žádného oddechnutí po myslivosti, zase na progres do Hambdenkurtu jeti se strojil.

Byvši já pak tu při dvoře královském skoro 20 neděl a zvěděvši, že by do německejch zemí flota 8 velkejch šífů plouti měla, nechtíce ty příležitosti zmeškati obzláštně (poněvadž větrové dobří byli) umínil sem zase z Engelandu vyjeti a do Denemarku (poněvadž tam 8 šífů plouti mělo) se dáti a tu zemi spatřiti. Však vždy přece krále až do Hambdenkurtu sem doprovodil a od něho tam vlaskeim jazykem těmito slovy (klekši před ním na kolena) odpuštění sem vzal:

"Nejmilostivější králi a pane! Poněvaďž čas a nynějších větrů příležitost mě k tomu nutká, abych se zase do německejch krajů k vlasti mé obrátil, nenáleželo mi jináče činiti, nežli od Vaší královské Milosti s poníženou reverencí odpuštění vzíti a Vaší královské Milosti ze všech přijatejch milostí (mně, nejponíženějšímu služebníku, jak vlastně od Vaší královské Milosti mně milostivě prokazovanejch, tak také i ode všeho vzáctného dvora udělenejch) ponížené poděkování učiniti, prosíce Vaši královskou Milost s náležitou ponížeností, pokadž sem Vaší královské Milosti tak, jakž by náleželo a vůle má i v tom (ačkoli s nedostatkem) byla, na službu nehleděl, a co obmeškal, že to milostivě mně vážíce k nedostatečnosti a k nepovědomosti všech obyčejů milostivě přičísti ráčíte. Nicméně za takové přijaté milosti, pokadž v tom vůle Pána Boha mého i bude, sem oumyslu zase se do tohoto království navrátiti a obmeškané služby bohdá pilněji a podstatněji Vaší královské Milosti vynahražovati, Vaši královskou Milost přitom poníženě prosíce, abyste ráčili mejm milostivejm králem a pánem bejti a v své milostivé a královské paměti míti."

Nato sňavši král svůj klobouk, takto mi odpověděl:

"Poněvadž se zase z tohoto království jeti strojíte, Vám z Vašich prokázanejch služeb milostivě děkuji a od Pána Boha dobrou a šťastnou cestu vinšuji. A kdyby se Vám při mým dvoře bylo co dobrýho stalo, byl bych toho hrubě vděčen, nicméně jestli se zase do mý země navrátíte, rád Vás uhlídám a vší královskou milostí Vám se zakazuji."

Po učiněné reverencí odšedše od krále, ode všech kavalírů při témž dvoře sem také odpuštění vzal, obzláštně od Jeho Milosti pana lantkraběte, kderej se tu ještě zdržel. Však psaní ku panu bratru svýmu, lantkraběti Ludvíkovi z Darmštatu, po mně (pokadž bych jeho zem taky navštívil) dal a Jeho Milosti mě vysoce rekomandýroval.

Já pak vzavši svou cestu do Londen do 4. dne na flotu sem očekával a největší jednu navi, kderá 24 kusy střelby nesla, na ní komoru sobě zamluvil a na ni i zavdal.

V tom čase pak než sme odtáhli, byvši hrabinka z Gauru v Londinu, jí sem každodenně na službu hleděl a od ní také odpuštění vzal. Kderážto mně svůj kontrfekt s pěkným favorem na zlatě velmi oupravně udělanej na cestu darovala a svýho jednoho předního přítele, kavalíra Senglira, až na vysoké moře k vyprovázení mě odeslala. Naproti tomu, chtíce se jí za její tak vzácné zdvořilosti také odměniti, věda o tom, týmž způsobem a na ten mustr davši svůj kontrfekt udělati, jí sem ho zanechal a s tím se s ní rozžehnal.

Majíce pak týž den, když flota vytáhnouti měla, svý věci časně na šíf a do své komory vnésti a místo svý vzíti dáti, nebyvši v tom hrubě practico, sem obmeškal a o tu navi i o komoru sem přišel. Pročež sem se na patrona velice domlouval, ale žádné náhrady nedostal, pravíce, že se ten způsob zachovává, že kdo za své svý komory sobě neopatří, marinář maje komu, že jí pronajíti může. Ale já se vždy přece domlouvati nepřestával (an nevěda o tom, že to mé štěstí bylo, o čemž se málo níž zmínka učiní). A tak mi bylo na jakousi malou lodku rybárskou, 60 lastu, tyčí ukázáno, kdež komůrčička velmi malá byla, že se tam státi nemohlo, kromě seděti a ležeti, k tomu tmavá a smradu plná, na kderou se mi nakrátce vsísti nechtělo. Nemaje pak jiné a nevěda, kdy by zase jiná flota šla a zda-li by tak pohodlní větrové byli, k tomu měšec taky již hrubě ztenčen byl, a poněvadž patron té nave nejednou nežli několikrát s ní se přes vysoké moře plavil, ji sem přece smluvil a své věci na ni vnositi dal. Kdež sem sobě potom nastokráte (chválíce z toho Pána Boha) děkoval, že sem na tu velkou navi a jiné více zmeškal.

Tak my, poručivše se Pánu Bohu, jednoho jitra ráno odstrčivši se od břehu, libejm větrem ten celej den a noc sme táhli, až druhého dne sme vysokého moře dosáhnouti měli. To rožžehnavši se se mnou ten vzáctnej kavalír a můj hrubě dobrej tovaryš, monsieur Sanglir, na nevelkou fregatu vsedši, k Londýnu se obrátil. My pak majíce dobrej vítr a pěknej čas, jakž sme na vysoké moře připluli, dali sme všechny plachty. Tu po nedlouhé chvíli 2 velký nave se od nás odtrhly, chtíce do Virginie (jednoho novýho nalezenýho vostrovu) plouti, do kderéhož 4 neděle s prospěšným větrem jízdy mívají. A nemajíce větru v popie, kotve do moře uvrhly a my jim rychle z vočí vyběhli. Však nedlouho náš pracht trval. Nebo asi okolo dobrého poledne vítr se obrátil a na protivnej se strh, také hroznej příval od krupobití co holubí vejce, prška, hromobití a blejskání veliké se stalo, takže veliké boží dopuštění bylo, ten celej den a tu celou noc za 18 hodin pořád trvalo a nás kotve do moře házeti a státi přinutilo. Ale však čím dál, vždy více a více též povětří se rozmáhalo, že ani kotve a provazy nepostačovaly a od velkýho vlnobití roztrhány byly. Kdež potomně všemi ostatními 6 navami vítr stranou a na písek námi hodil. A co 5 velkejch naví bylo, obzláštně ta jedna mezi nimi, kderou sem já byl zmeškal a prve zamluvenou měl, ty, jak písku dosáhly a se zaryly, vlnobití je překotily a zalily. Kdež od nebohejch lidí velikej jekot a křik byl, ale žádného retunku jim nebylo. Vida to náš patron, kázal volovo do moře vrhnouti a hlubokost změřiti. Kdež okolo půl druhého lokte naše nave, souce menší nežli jiné, nedosahovala. Tu já teprva souce tý malý nave vděčen, a že sem tu hrubou zmeškal, Pánu Bohu sem děkoval. Nevidíce my pak juž z naší floty žádného šífu více, sami sme tu celou noc tak plouli, kam námi vlny zmítaly. Avšak čím dále vždy více povětří a vlnobití se rozmáhalo, takže náš patron, upustivše už od našeho hrdel zachování, týmon uvázal, strom přesekal a na modlení s námi se odevzdal, očekávajíce každého okamžení, brzo-li se taky do písku zarejeme anebo někde o nějakou skálu roztroskotáme. Ale milosrdnej Pán Bůh, koho ráčí chtíti chrániti, nevypravitedlné prostředky má. Takž my, poručivše se Pánu Bohu s tělem a s duší a vlnám navi, plouli sme beze všelijaké naděje, až se rozednívalo. Však nicméně všichni, co nás na té navi bylo, okolo 40 vosob, sme se od prudkého větru a zmítání roznemohli. I sám patron do hodiny ležel, o kderémž žádná naděje jeho zdraví více nebyla, kromě můj Kuneš a jedno nevelký pachole marinářovo při zdraví zůstalo. K tomu také 2 kompasy, kderé sme měli, Batista dostavši vlnou, v hřbet na stoleček, kde stály, upadl a voba rozrazil. Na ráno pak, když nám Pán Bůh bílého dne dočekati dáti ráčil, drobet sme se poobveselili. Však bouře při tom nic neumenšujíce. Patron, ačkoli více umrlej nežli živej téměř byl, však vždy přece se upamatoval

a pacholeti, aby znovu volovo hodil a písek vytáhl, poručil. A jakž písek mu ukázal, poznal, že námi vítr z předsevzetý cesty na stranu do Zelandu hodil. Však jak daleko bychom od země byli, toho že neví.

A když sme tak přece až asi do poledne s tou velikou fortunou plouli, čím dále tím více a zřetelněji sme zem spatřovali, až sme město Flýsink v Zelandu (jenž port jest) uhlídali, z čehož sme Pána Boha chválili a jméno boží zkřikli. A když sme mimo pevnost plouli, pachole marinářovo praporec englickej rozvinul a vystrčil.

Což vida to v pevnosti, a že by ztracenej šíf byl, rozvinouce všechny plachty, po nás tím větrem se pustili a nás pomocí Pána Boha retovali, k svý navi přivázali a zpátkem po moři lavírovali a vítr brali. Kdež sme ten celej den přitom strávili, než sme mohli do portu udeřiti, přičemž také ne malé, nežli veliké nebezpečenství sme vystáli.

A jakž nám Pán Bůh rázem pomohl, tak sme zase s pomocí boží okřáli a dobrej apetit ihned k jídlu měli. Ale nebohej patron, ten přece jak země došel, v někderé málo hodině život svůj dokonal a umřel. Lidi pak, co živo bylo, na zdi a k břehu vyběhli na ten ztracenej šíf a lid se dívati, neb staří lidi okolo 70 let nám pravili, že se Pána Boha dokládají, že jak živi u toho portu tak hrubě rozehraného moře neviděli.

Gubernátor pak té pevnosti, monsieur de Bromme, jeden englickej přední kavalír a dobrej soldát, ten zvěděvši, že by na té navi jeden kavalír byl, mě jest do svého domu zval a všelijakou kortesí mi se po služebníku svém zakázal. Což přijavši já od něho vděčně, poděkování sem mu učiniti kázal, a jakž drobet se v svém lozumentu poobčerstvím a převleku, že ihned neobmeškám přijíti a jemu na službu hleděti.

Kdež sem potom od něho velice regalírován byl, a chtíce sobě tu asi do třetího dne odpočinouti, žádal jest mě, abych sobě v domu jeho všelijaké pohodlí učinil. Ale já, přijavši jeho dobrou vůli za skutek a nechtíce ho v tom importunýrovati, sebe sem omluvna činil.

Chtíce pak třetího dne svou cestu dále před sebe vzíti, nemohouce na koni ani na voze pro bahna jeti a na vodě taky nechtíce po kanálu, pěšky až do Midlburgu sem se vydal. Kdež gubernátor mi tu poctivost učinil a mě až tam pěšky doprovázel.

Kdež spatřivše jistě pěkný, velký a bohatý kupecký město, od pánů radních sem byl regalírován a kolika konvicemi dobrého vína darován. Potomně také, co v témž městě k spatření hodného bylo, k ukázání jisté osoby mi nařídili.

Druhého pak dne, rozžehnavši se s gubernátorem, zase na moře sem vsedl a svou cestu do Brabantu obrátil. A přijel sem nejprve s dobrejm větrem k Ramelnu. Tu spatřivše 2 veliký nave po 1500 lastu, krále englickýho šífy, na kderé jest se bylo jistě co podívati, jak od krásy, tak i od síly, a dobře armírovaný.

Tady sem ploul skrze Flandrii, Targusu a mimo Armiden, kdež také tyto pevnosti: Ostende, Šlags, Hulst a Bergenabsam se spatřují, až po Lillo, juž do Brabantu. Tu sem přes noc zůstal a svý posporty od krále englickýho, abych mohl bez překážky na španělskou stranu přejeti, gubernátorovi té pevnosti sem ukázal, kderejž mně svobodně projeti dal.

Ale přijevši do Ardanu (jedněch šanců juž krále španělskýho, kdež stále 60 mušketýrů leží), pro pasy a pro rekognoscírování šífů a pasírujících lidí, aby ty, kdeří by posportu do Brabantu neměli, vyzdvihovali a tu do dalšího poručení gubernátora z Antorfu v arestu jednoho každého drželi.

A poněvadž se rovně toho času pokoj mezi králem hišpánským a Štady traktýroval, toho sem se nenadál, abych mušel svobodnej pas sobě z španělské strany prve jednati, nežli nadál sem se, když Zeland projedu, že bezpečně, souce viagiero, totiž pocestnej, do Brabantu taky jeti moci budu. Ale nemajíce sobě posportu vyřízenýho, z šífu sem sjíti a s nimi do šanců jeti musel a tu 14 dní zůstávati, až mi Batista v Brysli od gubernátora skrze jednoho mého velikého přítele, pana Martina Samogi (kderej se mnou za edlknoba u arciknížete Arnošta slavný paměti byl) posport objednal a mně jej přines, kdeří mě nemálo s těmi posílkami a s tím solicitýrováním stáli.

Odtad dosti hladem vymořenej, nemoha ani za peníze co dostati, neb toliko na vychovávání těch soldátů určitá věc na každého profantů se dávala, takže by i byli chtěli fedrovati, sami, chudiny, čím neměli, kromě co sem sobě zpátkem z Lill přinášeti dal, a to někdy celej den na to čekati mušel.

Dostavši pak do svejch posportů, jel sem mimo dvoje jiný šance královský, Svatej Filip a Perlu (a tu se nýdrlantské míle začínají), a přijel sem do Antorfu, kdež sem svý pasaporty před gubernátorem ukázati musel, na kderéž mi svobodnej glejt dal a všechnu pevnost ukázati poručil.

Potom sem tu na Šelu vsed a jel sem po vodě až do Brysle. Tu sem Jeho Milosti arcikníže Albrechta nenašel; ráčil toho času i s Její Milostí infantou bejti v Bainsu.

Mezi tím časem projel sem se do lytytský země jednoho mého hrubě dobrého a známého přítele navštíviti, jménem monsieur de Schelart.

A vsedši v Brysli na poštu, přijel sem do Vavru, vodsad do Namuru. A tu sem zase na vodu (jež Mosa sluje) vsedl a připloul sem do města Hu, kdež dosti čisté město se spatřuje. Odtad potom do Lytychu. Též velký město, kderéž pod správu kurfiršta kolínského náleží. A vodtad ku panu Šelartovi na zámek Argenteo. Tu sem u něho vánoční svátky zůstal a od něho velmi vzáctně a dobře chován byl.

A zvěděvši, že Jeho Milost arcikníže Albrecht ráčil se zase do Brysle navrátiti, vzal sem zase svou cestu ke dvoru Jeho Milosti, a souce žádostiv Jeho Milosti ruku s povděčností políbiti, žádal sem od Jeho Milosti audiencí.

Zdroj: citanka.cz