Nejméně oblíbenými alkoholiky jsou v naší občanské společnosti jistě bezdomovci. Jsou veřejnosti nejvíce na očích. Systém je toleruje, ačkoliv nepracují, neplatí řádně daně a nejsou povinně pojištěni. Slouží jako výstražný příklad pro spořádané občany, aby viděli jak dopadnou, když nebudou poslušní. Jiní alkoholici nejsou tolik vidět a nejsou tak neoblíbení. Chovají konformně a pijí tzv. za své peníze,

Oficiálním vlastníkem (vydavatelem) peněz je stát. Neoficiálně ovládá stát a peníze někdo jiný. V konečném důsledku je to ideový systém, který prostřednictvím peněz a státu občanům povoluje, aby podle jeho zvláštních norem žili....a také popíjeli alkohol, na jehož prodeji se řádně vydělávají peníze.

Bezdomovců zřejmě přibývá úměrně s úspěšností ekonomické reformy. Alkoholizmus, narkomanie a jiné nešvary jsou ekonomicky velmi ziskové a správná ekonomika přece nezná žádné špinavé peníze, zákony, triky, ani intriky.

Spořádaní občané vyčítají bezdomovcům, že se nechtějí integrovat do tzv. reálného života, ze kterého všichni internovaní hledají únik a osvobození. Obvykle vytvářením systému ekonomického otroctví pro druhé. Obyčejní občané popíjejí alkohol hlavně kvůli uvolnění, radosti a osvobození od systému, kterou jim alkohol v první, pozitivní fázi svého účinku přináší.

Když vězňové ze systému zrádně utíkají k alkoholu, drogám a penzům, když emigrují na ulici, na Bahamské či Seychelské ostrovy, náhle se někdy hloupě divíme. Bezdomovci v exilu na ulici nás bezprostředně obtěžují nejvíce. Vzdáleným exulantům na tropických ostrovech však někdy závidíme. Nevadí nám, že jejich útěk z tzv. reálného života nás stál neskutečně mnohem více, než těch pár hadrů a drobných, které občas pohodíme místním bezdomovcům na ulici.

Demokracie je vláda lidu penězi. Různých lží o tom, že je to vláda lidu prostřednictvím svých zástupců sama sobě, jsme si v minulém století již užili více než dost. Ten, kdo uzavírá vězně do ekonomických ohrad, je za ně zodpovědný. Musí se o ně starat a živit je, podobně jako zvířátka v zoologické zahradě. Nemůže pak chovancům a exponátům vyčítat nechuť k tzv. poctivé práci pro nejistý, obelhávající a zrádný systém. Jde přece o peníze (o život) a nikoliv o práci vytvářející hodnoty. Tvůrce systému nemůže odsuzovat, že se uprchlíci raději válejí špinaví od nečistot na ulicích nebo špinaví od peněz na exotických ostrovech.

Pokud by oni různí zběhové ze systému, který sami vytvářejí, měli možnost žít nezávisle na něm, možná by situace byla jiná. Alespoň by bylo oprávněné jim vyčítat nesolidárnost a nedostatečnou loajalitu k systému otcovské lásky a mateřské péče. Pozůstalí vězňové si jistě na zběhy stěžují. Musí přece nést tíži důsledků jejich úniku a systém se na nich mstí. Jestliže jsou však se systémem duševně loajální, je to od nich jaksi neupřímné.

Pár azylových domů pro střízlivé bezdomovce je dosti ubohou náplastí na těle plném hnijících vředů. Systém by měl ve vlastním zájmu vytvářet a financovat paralelní a na sobě samém víceméně nezávislé alternativy možností ne/občanského života. Velice pochybuji, že by mu to jeho pud sebezáchovy dovolil. Zatím jej žene k jeho vlastní sebevraždě.

A tak většině občanů nezbývá, než pít na zdraví, neboť alkohol v první fázi svého působení přináší osvobození a jistě zdravějšího ducha, než jaký je ten, který je tak ekonomicky rozumný a "morálně" zcela střízlivý.

Jeden můj známý absolvoval zajímavou protialkoholickou léčbu. Může nyní mírně konzumovat alkohol, ale nemusí. Při léčbě, když byl střízlivý, měl se chovat jako opilý a když byl opilý, měl se chovat jako střízlivý. Střízlivé chování mu nečinilo potíže. Byl na něj zvyklý ze zaměstnání a z domova. Simulace opilosti však byla pro něho díky trémě a závislosti těžší. Nakonec ji ale jeho organizmus přijal. Dobrou náladu si nyní nemusí otrocky kupovat od úlisného, zkorumpovaného a zlovolného systému. Myslím, že se pro něj stal jaksi nežádoucím.