Starám se sice o rovnost žen a mužů a také jsem členkou delegace do Rady Evropy, ale kamže se má emancipace poděje tváří v tvář lednici, zívající prázdnotou, prádlu, které se kupí v prádelních koších a prachu, tiše usedajícímu ve vrstvách na všechny ty duši milé lapače, jaké si člověk jen umí představit.

Představu, že by uklízet mohl z pedagogických důvodů manžel, jsem zavrhla. Určitě by neuklidil tak pečlivě, jako já. Krátce jsem nahlas zauvažovala nad tím, že letos bych tedy ty Vánoce prostě ignorovala.

„No, to ne,“ odpověděla moje drahá polovička. „A co holky? Ty se těší“. Vzpomněla jsem si na úpěnlivé a patetické zvolání Bolka Polívky ve hře Šašek a královna „A coty děéécka?“ Valašské dilema. A zahájila jsem opatrnou ale o to cílevědomější sondáž, jak je to s tím těšením se na Ježíška. Jestli přeci jenom... „Ježíška určitě,“ dělo starší dítě, kterému co nevidět bude sedmnáct a tváří se stále jako neviňátko. „Mně to je jedno“, dělo mladší, momentálně v přechodném stavu, kdy se zbytkem světa mluví (i Ježíšek byl určitě v pubertě, ale zdá se, že ta jeho probíhala klidněji). „A coty děéécka?“ Puberta je, když dítě zkonstatuje, že je s podivem, že tak chytré dítě se narodilo tak nic nechápajícím a ničemu nerozumějícím rodičům.

A tak mi nezbylo než kapitulovat. Emancipace neemancipace. Feminismus nefeminismus. Ježíšek zvítězil nad předsevzetími. Jak se svátky blížily, adrenalin stoupal. Na ten neuklizený byt se nedalo koukat, jakkoliv mne kamarádka ujišťovala, že Ježíšek se narodil ve chlévě, tak by mu to rozhodně vadit nemělo. Celý rok mi to nevadilo.

Zbýval už jeden volný den do příchodu prý štědrého večera a tak jsem se pustila do úklidu, pokud možno generálního. Zrovna jsem emancipovaně smetala pavučiny, když mi zavolal redaktor z jednoho nejmenovaného deníku, aby se mne zeptal – jak budu slavit Vánoce. Odhodila jsem prachovku, svižně seskočila ze židle a nadšeným hlasem mu líčila, že... přece ... v kruhu rodinném. Jak taky jinak. „Mám hlad,“ ozval se hlas z jednoho z dětských pokojů. Snad to nebylo v telefonu slyšet. Polkla jsem myšlenku, že by si snad mladé dámy něco k jídlu mohly uvařit samy, aby se to naučily. Ale jsou přece ty Vánoce, přece se nebudu hádat... Novinář zavěsil. Přiskotačila jsem k čerstvě vycíděnému sporáku a udělala aspoň míchaná vajíčka. To by člověk nevěřil, jak dokážou být akční a jak se prskavě přiškvařené špatně drhnou z již jednou vydrhnutého sporáku.

Taky musím utřít prach, z těch sklenic se fakt už nedá pít. „Haf“, odvětil pes, který se mi pořád motal pod nohama, protože tušil, že se něco děje a o to on přijít přece nemůže. Ostatní členové domácnosti se vypařili ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky hadr a smeták. Smetáků máme totiž v naší domácnosti víc a tak by se mohlo stát, že by se dostalo na každého. Muž, toť cíl výchovy pro každou, myšlenkám rovnoprávnosti oddanou feministku. Neviditelný muž – toť realita.

Urputně jsem leštila dveře, a podlahy, a lustry. Tak ještě vytřít, a hotovo. Hotovo? Kamarádka poslala textovku, jestli jsem už učesala třásně na koberci. Cynička. Asi ji zabiju. Ještě že nemáme ty třásně. Koberec stačí. Ale i kdybychom měli, dřív nebo později by je nějaké naše domácí zvíře stejně sežralo. Jako tu svíčku.

A opět telefon. Novináři si zjevně myslí, že emancipovaná Čurdová pilně píše odborné elaboráty, zatímco kolem ní v tom požehnaném čase poskakuje buď manžel či Osvobozená domácnost. Ale tento redaktor tuší, že před Vánocemi se sebevětší emancipace stává chimérou. Nejspíše prchl před předvánočním úklidem do práce. A sny o osvobození domácnosti zabil samet revoluce před osmnácti lety, přinášející demokracii kapitalismu, která je demokracií jen pro jednu polovinu občanů. Pro chlapy. „Neruším?“ Polknu jízlivost. „Ale ne, jistěže nerušíte.“ Rušil. „Já jenom, jestli jste třeba nespadla z okna.“ Hmmm. Vtipnej. Asi vypadám jako typ, kterému se pád z oken přihodí zcela běžně. To mne nenapadlo. Není od věci se na sebe někdy podívat cizíma očima. „Ne, nespadla, a i kdyby, jsme v přízemí,“ děla jsem v odpověď v pokusu být tentokráte za vtipnou sama a neměla jsem to srdce mu sdělit, že okna jsem už prostě vyčistit nestihla. Co kdyby se zeptal, zda je náhodou necídil manžel, aby mne ušetřil alespoň části rodinného otroctví. Který novinář může řešit den před Štědrým dnem mezinárodní problematiku? To určitě připravuje silvestrovské vydání.

Odložila jsem prachovku a na jeho žádost pohovořila o mém názoru na situaci v Rusku. Jestli ono nám třeba nepřivede své nekalé a neprůhledné praktiky do Česka. Celé mi to připadá trochu praštěné, ale budiž. Je třeba, aby stránky tisku byly plněny. Představte si, že by vyšly noviny a v nich by na prázdné stránce stálo: Během mé služby se nic zvláštního nestalo. Přes půl hodiny si s panem redaktorem hezky povídáme. „Jste teď výborný týdeník“, chválím. Popravdě.

„Tak hezké Vánoce“, loučím se. A padám na kolena, abych vytřela podlahu. Není nad ruční mop, ten se opravdu dostane úplně všude, jak praví ty krásné prsaté blondýny v amerických reklamách, co uklízí zásadně ve večerních šatech podlahu, která se leskne jako zrcadlo. Už chápu, proč se retuš jmenuje americká.

Ložnice zůstává ve stavu bojovém a tak k nám nesmí přijít žádná návštěva s nárokem na nocleh. Z pokoje, kde bychom ji mohly ubytovat, je totiž menší skladiště. Skladiště dárků. Ale koneckonců, co by u nás na Vánoce kdo dělal. Pro koho to tedy vlastně uklízím jak šílená?

Telefon. Kamarádka. „Tak co děláš? Ministryně Stehlíková dnes měla skvělou tiskovku o zneužívaných dětech.“ Výborný, to je prima, že to téma konečně někdo otevřel. Škoda jen, že o tom v zákulisí mluvíme několik let a nikoho to doopravdy nezajímá, Nikoho to nebude zajímat ani po její tiskovce. No, alespoň bude ministryně na pět minut slavná a snad potom i něco pořádného udělá, dím do telefonu a jak tak bloudím zrakem, zjišťuji, že na lustru zůstala viset pavučina. „Hele, tak hezký svátky, já musím jít smést tu pavučinu. “ „Cože musíš????“ Ty otazníky zněly výhrůžně a nechápavě. „No... Smést pavučinu. Uklízím.“ Ano, JÁ TAKY UKLÍZÍM!

Po tomto přiznání kamarádce a naslouchajícímu plukovníku Kubicemu klesám na podlahu. Bože, pomož pracovitým, jakož pomáháš líným. A pokračuji v úklidu. Blik. Opět telefon. „Ahoj Aničko, nechceš si přijít zacvičit? Už dlouho jsi nebyla ve fitku.“ No, upřímně: kostru bych protáhnout potřebovala, ale kdy, že ... „Tak... snad mezi svátkama....“

Končím. Zacvičila jsem si. Padám do křesla. Byt dýchá čistotou a voní jehličím. Já dýchám jako minutu před smrtí. A já si říkám, že ty vánoce mají přece jenom něco do sebe. Říkám si to ale sama sobě. Proč si tak lžu?

Osvobozená domácnost je sen, který ženy sní už více než sto let. Prakticky od chvíle, kdy jim demokratickými ideály prodchnutí muži – vynálezci vymysleli elektrickou žehličku, pračku, ždímačku, Singerův šicí stroj, mixer, vysavač zvaný Lux a mnoho dalších, život zpříjemňujících a čas i ruce šetřících vynálezů. Devatenácté století uprostřed černého kouře z uhlí a pachu petroleje bylo k ženám milosrdné. Dvacáté století snilo o kolektivním bydlení s téměř hotelovým standardem.

Koldomy a Ženské domovy se ujaly jen na čas. Osvobozená domácnost se svými mandly a dalšími službami živořila, neboť sloužit svým bližním byla potupa zahnívajícího kapitalismu. A tak původně úžasný podnikatelský nápad Na komunitní služby došel částečné realizace až na sklonku osmdesátých let, kdy normalizační vliv ideologie absolutní rovnosti všech zdegeneroval či nebyl už žádný, a pro mnoho osamělých byly komunální sociální služby vysvobozením. Nikdy už ale idea domácích služeb nedoznala rozšíření ani požadované kvality.

Praní, žehlení pánských košil, mandlování, umývání oken, úklid domácnosti, nákupy a vaření ale nikdy nepřiměly municipality ani muži obsazené ministerstvo práce a sociálních věcí, aby tyto aktivity podpořili a pomohly financovat. Aby jimi po minimálním zaškolení a prověření řešily nezaměstnanost mnohých jinak obtížně zaměstnatelných pomocí obecně prospěšných společností či komunálních neziskových podniků. Aby dotovaly pracovní místa organizující tuto činnost. Kolik jste ochotni dát za to, že toto vše nebudete muset dělat sami?

Pracovní pozice pomocnic v domácnostech tak zaujaly většinou pokoutně se přistěhovavší ženy z Ukrajiny či Ruska. Pracující ovšem načerno a pro mnohé „zaměstnavatele“ s obavami o cennosti v bytě či vlastní bezpečnost. Přitom představa komunální agentury, vybavené automatickými pračkami, sušičkami, čistícími automaty, mandly a profi vysavači či leštiči parket, případně zprostředkovávající práci prověřeným opravářům, elektrikářům či instalatérům, nebo dokonce zajišťující občasné hlídání dětí by přispěla v mnoha domácnostech ke klidu.

Zvláště ve městech by takováto služba byla věrně přijata jak přezaměstnanými singles, tak méně šikovnými manželkami, dvoukariérními rodinami či osamělými důchodci. Musela by být ale dostupná cenově i kvalitou. Musela by být se zárukou a s pojistkou pro případ, že by přeci jen.... O to vše by se mohlo postarat město nebo stát. Osvobozená domácnost by přispěla třeba i k šťastnějšímu prožití svátků vánočních... Lidem bez práce by dala práci, lidem přepracovaným by práce ubylo. Lidé by si naučili navzájem pomáhat a nestát jen s nataženou dlaní u obecní pokladny v čekání na sociální příspěvek.

Daňové osvobození a jiné státní zvýhodnění takovéto činnosti by bylo užitečným příspěvkem politiků, pomáhající konkrétně, adresně těm pracovitým mezi nezaměstnanými či občasně zaměstanými. Takové zvýhodnění pracovitosti. I třebas jen tím, že by stát hradil v plné míře dopravu do práce i z práce do vesnice, kde dotyčný či dotyčná bydlí. A nechtěl by za tuto práci inkasovat daně. Hradil by místnosti, telefon a jednu dispečerku. Zaplatil by pojištění. Udělal by službě reklamu. Pro mnohé nekvalifikované je totiž rozdíl mezi příspěvkem v nezaměstnanosti a prací ve vzdáleném městě jízdenka na vlak či autobus. Výhody pracovitosti při práci za minimální mzdu se vytrácejí, stejně jako motivace pracovat. Pocit neužitečnosti a zbytečnosti deprimuje. Stejně jako pocit samoty u mnoha osamělých důchodkyň a důchodců.

I když už je venku tma, dívám se z okna a v duchu si říkám, že za rok si musím najít čas, abych i ta okna vyčistila. Nebo je někdo vyčistil za mně. Osvobozená domácnost. Ančo, probuď se, ty spíš...

Pod stromečkem se dozvím, že letos nedostanu od manžela tradiční kytku. Sežraly ji myši. Vlezly do garáže. Asi měly hlad. Snad se neotráví, když jsou ty Vánoce. Koneckonců, ať si tam dělají, co chtějí, já si sednu s knížkou a užiju si těch výjimečných pár dnů výjimečného klidu s dětmi, manželem a rodinou. Narodil se Kristus Pán , veselmééé sééé...

Tak hezký nový rok všem.