Víme dobře, že alespoň 'zdravý' člověk má cit pro prostor a čas. A německý filosof Kant argumentoval, že pro člověka je smyslová zkušenost zevnějšku možná jen v prostoru a každá zkušenost se nutně děje v čase. Přišel proto na to, že prostor a čas existují a priori, což znamená před každou zkušeností i před vnímáním, a to jako forma názoru (Anschauung). Jestli tomu tak opravdu je, o tom možná lze zapochybovat, protože před narozením v břiše matky zažívá dítě asi už prostor i čas a jestli existuje v ten podle Kanta "vnější smysl" (prostor) a "vnitřní smysl" (čas) už u embrya, může to být určitě nejisté, nesporné ale je, že narozené dítě už normálně s těmi smysly "pracuje". Prostor a čas jsou také ve hře, když člověk myslí na začátek a konec. Podle mého nemůže člověk v souvislosti s těmito formami názoru a v souvislosti s představou o vztahu mezi příčinou a účinkem vlastně porozumět, co znamená, že "na začátku nebylo nic" a že z toho mělo začít něco existovat. Zajímavé na tom je, že člověk si vlastně taky nemůže lehce představit, že "vždy" něco, a to bez začátku, existovalo. Bytí a vznik (Sein und Werden) si člověk neumí představit jako absolutní samostatné poměry.

Něco může být a alespoň teoreticky se už nezměnit, že ale něco vzniká, aniž by předtím něco bylo, to už se nedá představit (anebo se to dá představit jen teoreticky). A protože "nic" a začátek z něho je člověku tak cizí, od začátku lidstva se myslelo, že nějaká příčina existuje, jíž se dodnes říká Bůh. Zajímavé na tom je, že ze všech bohů zůstal hodně lidem jen jeden, kterému ale dávají různá jména a také mu vždycky přibájí různé vlastnosti a různé požadavky na lidské jednání ve smyslu "jediného a pravého" boha. A konec je také těžko představitelný. Proti si lidé představují často v životě, jak se na onom světě setkají se svým bohem, ale i se svými příbuznými a dokonce i se svými domácími zvířaty. Někdy si dokonce myslí, že se vrátí na Zem, a to v nějakém jiném čase a v jiné podobě.

Když myslíme na začátek a na konec, je to jiné, než když myslíme na konec a na začátek, alespoň když se nejedná o život, ale jen o letopočet. Na to druhé se lidé těší, na to se připravují, někteří z nich to oslavují dokonce tak, že mají druhého dne bolesti hlavy.

Je to hezké, tak alespoň aby vás nebolela hlava, ale nemyslíte, že bychom radši měli myslet častěji na začátek a na konec života, na to, jak to zřejmě nepochopitelné vykládáme a co z toho vznikne, když má každý svého boha a odmítá přijmout boha jiných lidí, nebo i druhé lidi, kteří nechtějí přijmout nějakou víru, kterou si sami nemohou na vlastní pěst ověřit?