24. 12. 2007
VÁNOČNÍ ČTENÍVěčný pekelný žalářGiovanni Battista Manni
V Paříži tři urození muži buď z kratochvíle, neb z potřeby okolo půl noci po ulicích chodíce zahlídli, že se beře jakás paní, před kterouž šel lokaj nesa rozsvícenou fakuli. Měla pak ta paní tvář florem zakrytou, jak mívají zemanky. I přišli k ní a lahodnými slovy tázali se jí, odkud a kam by se tak pozdě nočním časem brala. Odpověděla ona, že se dlouho pro přílišné prosby svých přátel u večeře jednoho přítele zdržela; odkudž potom předce bez opovědi, ale zanechajíc s nimi svého manžela, odešla a domů pospíchá. ◄ Breviář Marie de Gueldre; Marie de Gueldre zobrazená jako Panna Maria, augustiniánský klášter Marienborn u Arnhemu |
Oni hned obstupivše ji sami se v to uvolují, že ji chtějí pro větší bezpečnost domu doprovoditi. A když se ona nezdráhala, šli s ní všickni tři a na cestě rozličné rozprávku spolu měli a žertovali. Když pak přišli před dům, který ona svůj býti pravila, hned lokaj klíčem, kterýž měl pohotově, dvéře otevřel a oni pozváni jsouce od paní, spolu s ní do domu, rozmanitým drahým dábytkem nazbyt opatřeného, vešli. Po přátelském přivítání prosila jich paní, aby se posadili. I posadili se a ona také se posadila. Potom lokaj přinese víno, kteréž když paní hostům připila, poručila sobě skrze služebníka flor z tváři složiti. Což když se stalo, ukázala se býti mladicí velmi krásné tváři, kterouž jak uzřeli dotčení muži, nezřízenou milostí zapáleni jsouce, požádali ji v srdci, ano i jeden z nich lehkomyslně zahrávati počal. Zardělať se ovšem ta paní zpočátku, jako by ji kdo krví polil, a stavěla se, jako by tomu velmi neráda byla; nicméně potom všem třem po vůli byla, což také jim bylo k záhubě. Než k jaké? Coť se zdá, laskavý čtenáři? Zdaliž snad přišel nenadále její pán s služebníky svými, a dopadna je, dal se do nich, ranil neb pomordoval je? Zdaliž přišel na ně rychtář a cizoložníky do žaláře pobral? Nic z toho se nestalo, než nětco jiného, mnohem hroznějšího. Poslyš. Nebyla to žádná živá paní, ale bylo mrtvé tělo nějaké zatracené ženy, v které byl sám ďábel, a ten sám je hejbal, ten z něho mluvil, ten, dokud se mu líbilo, je na oko krásné činil a ty nečisté milovníky mámil. Neboť potom, když se jich dost namámil, místo krásné mladice ukázalo se přešeredné, smrduté, větším dílem shnilé a červy rozlezlé tělo, takže se všickni náramně zhrozili. A v tom hned jak paní, tak lokaj, ani i celé stavení se vším nábytkem v okamžení zmizelo a dva z těch mužů ďábel zadávil, třetí pak mezi jejich mrtvými těly v jednom smradlavém koutu města nalezen jest, kterýž předně pořádnému knězi z svých hříchů zkroušeně se zpovídal, a potom to všechno, co se s tím a s jeho tovaryši dálo, jiným vypravoval. * * * V západní Indii v městě Itata řečeném okolo léta Páně patnáctistého devadesátého jedna děvečka jménem Kateřina před očia lidskýma zdála se sice býti poctivá panna, ale tajně chlípnostem povolovala; a ačkoli začasté chodila k svaté zpovědi, však o svých nestydatostech se nikdy nezpovídala. Když tedy do těžké nemoci upadla a od jednoho kněze z tovaryšstva Ježíšova navštívena i napomenuta byla, aby skrze svatou zpověď k smrti se přihotovila, aby, kdyby ji Pan Bůh z tohoto světa povolati ráčil, šťastně umřela, zpovídalať se ovšem devětkráte, ale vždycky zle, poněvadž nikdy o své nestydatosti žádné zmínky neučinila. Nebo ačkoli (jak se jedný děvečce sama přiznala) svatá Maří Magdaléna, zjevivší se jí po pravé ruce, snážně ji napomínala, aby se ze všech hříchů upřímně vyznala, však ďábla, kterýž se jí týmž časem po levé ruce ukázal, a aby toliko menší a všední hříchy v zpovědi vyjevila, tělesné pak hříchy a oplzlá myšlení jakožto špatné věci zatajila, radil, raději poslechla. Což když se skrze tu děvečku proneslo a zpovědlník o tom se dověděl, přišel ihned k umírající Kateřině, a co nejpřísněji mohl, ji napomínal, aby se upřímně zpovídala a své duše nezaváděla, domnívajíc se bludně, že bez dokonalého vyznání v prvnějších zpovědích rozhřešení dostala a dojde spasení: ale cokoli jí pravil, bylo tak platno, jako by byl mluvil k nějakému kamenu neb špalku. Pročež tak bez náležité zpovědi umřela a k zatracení přišla. Poněvadž brzo po své nešťastné smrti jednomu z domácích v hrozném plamenu se ukázavši pravila, že pro dobrovolné těžké hříchy v svaté zpovědi na věky jest zatracená a že to z Božího poručení jiným k strachu a k spasitedlné vejstraze vyjeviti musí. Což také anjel Boží potvrdil poručiv, aby se to její zatracení jiným ku příkladu vůbec oznámilo. Potom táž nešťastná Kateřina po své smrti hrozně strašila a lidem rozličné nepohodlí v domě činila. Neboť předně její mrtvé tělo tak ukrutný smrad z sebe vydávalo, že je musili z podstřeší vynesti a pod širým nebem položiti, aby celého domu svým smradem nenakazilo. Neboť předně její mrtvé tělo tak ukrutný smrad z sebe vydávalo, že je musili z podstřeší vynesti a pod širým nebem položiti, aby celého domu svým smradem nenakazilo. Týmž časem kůň, sice velmi krotký, tak velice se splašil, že utrhv se od stáje, sem i tam běhal a nohama proti zdi až hrozno kopal. Též psi dali se do hrozného štěkání a jako vzteklí sobě počínali. Jednoho mládence cos v noci vytáhlo z lože a jednu děvečku v rameno tak silně udeřilo, že za několik dní od učiněné rány na jejím těle modřina zůstala. Po pohřbu pak té jisté Kateřiny, když jakás děvečka do komory, kde ona byla, vjíti chtěla, cos z vrchní podlahy shodilo sud dolu a cihly i šindely, an se na to větší díl sousedů dívalo, po romě rozhazovalo. Ještě nebylo na tom dosti. Paní v přítomnosti desíti neb dvanácti žen potřikráte nětco podtrhovalo nohu, což se také stalo děvečce: avšak co by to bylo, viděti se nemohlo. Když děvečka šla do komory, kde byly šaty, viděla tu mrtvou Kateřinu, že se chytá jedné nádoby, a když děvečka ulekši se dala se do křiku a běžela po svejch, strašidlo tou nádobou o zeď udeřilo a s hrozným třeskotem na kusy ji rozrazilo. Když pak paní zaslechši, že se nětco tříská, vcházela do komory, cos velikou mocí půl cihly na zed hodilo. I přilepili na zed té jisté komory papírový obraz Božího umučení, ale hned před očima všech to neviditedlné strašidlo ten obraz odtrhlo a na tři kusy jej roztrhalo. Téhož dne, když domácí večeřeli v zahradě, veliký kus cihly upadl jim do mísy, takže se všickni lekli a od stolu velikými strachy utekli. Takhle ta bezbožná Kateřina, že se z svých těžkých hříchů jak náleží zpovídati nechtěla, po smrti strašila a skrze to ukázala, jak hrozné muky musí v pekle trpěti, když po smrti žádného pokoje nemůže míti. Giovanni Battista Manni (1606-1682), Věčný pekelný žalář aneb Hrozné pekelné muky, obrazy a příklad v jazyku vlaském po čtyřidcetikráte na světlo vyšlými vypodobněné s nyní vnově na česko přeložené... (1676) Citace z publikace Malý svět jest člověk, anebo Výbor z české barokní prózy, ed. Miloš Sládek, H&H, Jinočany, 1995 Giovanni Battista Manni: Věčný pekelný žalář , Ediční řada: Thesaurus absconditus , připravil Martin Valášek, doslov Alena Wildová Tosi, Atlantis 2002, ISBN: 80-7108-224-4 Slavná kniha La prigione eterna dell'Inferno Itala Giovanniho Battisty Manniho (1606-1682) vyšla poprvé v roce 1666. V návaznosti na Dantovu Božskou komedii popisovala hrozná utrpení a mučení, jimž budou vystaveni hříšníci v "onom přehrozném místě, kteréž jest země tmavá, přikrytá mrákotou smrti". Český jezuita Matěj Václav Šteyer (1630-1692), významný spisovatel, překladatel, kazatel a kulturní organizátor, převedl Manniho spis do češtiny a rozšířil ho "přidáním jiných mnohých příkladů z rozličných hodnověrných spisovatelů vybraných". Tento český Věčný pekelný žalář, jehož edici s dobovými rytinami čtenáři předkládáme, vyšel poprvé v roce 1676 a pak ještě několikrát. Stal se oblíbenou a vyhledávanou četbou. K vydání připravil, slovníčkem a vysvětlivkami a ediční poznámkou opatřil Martin Valášek. Josef Dobrovský označil Věčný pekelný žalář za "Das schrecklichste aller Bücher", nejstrašnější ze všech knih, dokonce to s tímhle titulkem i prodávali, poznamenává Jakub Žytek. |