Zídka se rozpadla, a když ji překročíš,
uvidíš andílka, spícího, rozbitého,
na křídlech lišejník a plno děr, ó něho,
hroby jsou zarostlé a naklání se kříž.

Déšť v křoví šelestí, jako by klavír hrál,
jeskyně cypřišů je hluboká a stmělá,
jediný paprsek jak smyčec na anděla:
Spal s flétnou ve vlasech a mechem zarůstal.

Déšť bzučí v houštinách tichounké árie
a smývá tabulky, odnáší hudbu jména,
hřbitovem přechází minulá, dávná žena
a vítr listuje: Anežka... Marie...

A voda, křehký hrách, zrcadlí v kaluži
nárt, kotník, podpatek a důlek podkolenní.
Co pravil vítr? Vál, hvízdal si: Není, není
a nikdy nebyla,, jen přes lucerny mží.

Nad každou krajinou jako by padal šat.
Markétko! V husté tmě se chvěje břicho skvoucí.
A z dvorce vyje pes, svržený z nebe. Noci!
Slyšíte údery do okovaných vrat.

Z knihy Brněnské elegie, BBart 2003. Mezi svých Deset básní vybral Tomáš Fürstenzeller.