Mé "vegetariánství" ale nemá etický základ, nedostal jsem se k němu a priory skrze morální konflikt ze zabíjení zvířat, ale orientací na duchovní smysl života. Ten mě ale vede k tomu, že si stále více uvědomuji nabývání smyslu etického rozměru mého chování. Zatím ještě ve výjimečných a velmi vzácných případech přijmu i jiné maso, téměř výhradně skopové, avšak zvíře musí být chované individuálně pro soukromou potřebu a to jen za podmínek, že znám nejen prostředí v němž žilo, ale i chovatele a toho, kdo a jakým způsobem zvíře usmrtil.

Odpůrci masa obvykle nerozlišují mezi zabitím zvířete na jatkách a jeho individuálním usmrcením pro občasnou soukromou potřebu, jak je tomu převážně na venkově, pro mne však rozdíly mezi těmito způsoby zatím ještě existují a počátek této odlišnosti spatřuji už v chovu, jež je na venkově přece jen stále jistým pozitivním výrazem vztahu ke zvířeti. Zvíře je lépe krmeno, má mnohem větší volnost a je s ním lépe zacházeno. Hromadné zabíjení zvířat v soudobém rozsahu nemá opodstatnění v duchovních a kulturních dějinách.

Radikální odpůrci masa vedou také spory o tom, jak dalece pojídat to, co je živé. Rozlišování na živočišné a rostlinné, na tvory, kteří cítí bolest a jsou schopni empatie a na organismy, které je necítí a podobné schopnosti nemají, zdá se mi pokrytecké. Živé je podle mého názoru vše kolem nás, i tolik zdravá kultura v kefíru, o rostlinách nemluvě. Moje matka mluvila na kytky, které pěstovala a ty kvetly a rostly mnohem lépe a zdravěji, než kytky v péči její sousedky, která se o ně nestarala.

Příznivci masa argumentují, že člověk je všežravec a že maso obsahuje nenahraditelné a pro život nutné látky, především vitamin B12. Příliš se o to nestarám, soudě podle sebe, mám pocit, že člověk byl napřed sběrač. Vitaminy skupiny B nahrazuji z jiných zdrojů, k nimž jsem došel naprosto intuitivně. Hlavní složkou mé potravy jsou ořechy, ovoce a zelenina. Paradoxní je, že tepelnou úpravou se hodnota masa téměř zničí, zatímco u syrové, tedy živé rostlinné stravy, je využitelnost hodnot téměř stoprocentní.

Spor o konzumaci živého se tak stává absurdním. Lidé napřed mrtvou živočišnou hmotu musí znehodnotit úpravou, pak ji musí osolit a okořenit, aby ji mohli pozřít a nechat obtížně posunovat ve střevech, zatímco živé rostlinné plodiny jsou "usmrceny" přímou konzumací, bez nutnosti chuťové úpravy a morální aspekt jejich "zabíjení" se nestává dominantním. Z tohoto pohledu je zřejmé, že rostlinná strava je pro člověka přirozenější a je i stravitelnější.

Nikomu nic nevnucuji a neodsuzuji druhé. Nebyl jsem jiný, přejídal jsem se, byl jsem také na mase závislý, jako ostatně na mnoha jiných věcech v životě. Člověk ale nepotřebuje mnoho jídla k životu, ani jiných věcí k tomu, aby byl šťastný. To, co dnes ovšem nepovažuji za normální a za přirozené, je způsob stravování, neboť tomu pak také odpovídá i způsob výroby a zpracování masa. Čím více ho lidé jedí, tím více nutí výrobce k rychlejší a bezohlednější produkci.

Konzumace masa a masných výrobků je neuvěřitelně nadměrná, už nejde o nutnou potřebu, ale o přejídání. Obrovské dávky masa již nekompenzují přirozené ztráty živin v extrémních podmínkách náročného života, v němž si lidé museli pracně zajistit svoji existenci. Zvíře už není nejcennějším partnerem člověka a jeho maso tím ztratilo smysl. Stalo se jen formálním sytičem žaludku, pouhou pochutinou, nadužívanou drogou chvilkového uspokojení. Právě aspekt zabíjení zvířat za tímto účelem je už pro mě osobně eticky nepřijatelný.

Nehumánní hromadné vybíjení zvířat, výroba a zpracovávání masa ve velkochovech odpovídá této potřebě a čas vánoční už dávno není časem spočinutí a duchovního naplnění, ale příležitostí k nestřídmému naplnění žaludku, jež se za nedlouho dožaduje dalšího přídavku. Lidé se už nesnaží vnímat prostou radost vánoc, štěstí rodinné pospolitosti, už se nesoustřeďují na atmosféru očekávaného zázraku, onu tichost příslibu prožitku čehosi mimořádného, ale na to, jaké maso na stole ještě chybí.