Než jsme šli k té první, tak jsme tradičně kupovali stromeček na poslední chvíli dopoledne na Štědrý den. K němu jsme přikoupili pár větviček, abychom to pometlo dali trochu do figury, známým roubováním. Babička se jmenovala Anička a pocházela z Jižních Čech a proto dělávala k obědu Šumavského Kubu. Ta druhá byla taky z Jižních Čech a jmenovala se Kateřina. Ta u nás ve sklepě docpávala přivezenou husu ze Svitav. Husa seděla v koši, aby se nehýbala, což taky nedělala, jen funěla jak cpaná.

Kapr si to plaval sem a tam ve vaně až do setmění, kdy musel uvolnit místo nám na sváteční koupání. Klepnout kapra a podříznout husu babičce nedělalo potíže. Ty nastaly až u polévky z něj. Rybí polévku jedla jen ona před večeří, ještě v zástěře, my jí nechtěli. Nožíkem obratně rozpůlila lebku a vysrkla mozeček, což jsme jí nezáviděli.

Převlečeni do svátečního jsme mohli usednout k večeři. Ve strouhance zabalený kapr se vždy dobře vyjímá s bramborovým salátem. Večeře trvala věčnost, nemohli jsme se dočkat dárků, i když babičky dávaly vždy flanelové košile a papuče. Nakonec to mělo logiku, vždyť děti rostou někdy rychleji, než přijdou zase vánoce. Děti se zašily se svými dárečky do dětského pokoje a nechaly dospělé napospas svým starostem. Já od otce dostával knížku nebo dvě a barvičky. No a hrát už jsem si musel s nimi sám. Do plného žaludku se ještě vešlo pár vanilinkových rohlíčků, jak jim říkala jedna má sestřenice.

S tím, že nosí dárečky Ježíšek, nás rodiče ani v útlém věku neunavovali. Pečená husa měla své vystoupení až na Boží Hod, kdy si plavala ve vlastním sádle. Samozřejmě se zelím, maštěným a knedlíkem.

V dospělejším věku jsem se nemohl dočkat až vypadnu na půlnoční s kamarády za holkama před kostel svatého Jakuba a vypijeme donesenou lahvinku a vykouříme vytouženou cigaretu. Tramvaje nejezdily a ten nějaký kilometřík pěšky posloužil, místo pilulek na trávení.