Není na straně chudých pro jejich chudobu a trpících pro jejich bolest, je na straně každého člověka, protože ho tolik miluje, že kvůli němu přišel umřít na kříži. Proto se narodil, aby byl umučen. Bez toho křesťanské Vánoce nelze pochopit. Svět totiž zaslepuje marností, strhává do lepkavého kola přítomnosti, takže člověk neví a nechápe, že potřebuje spásu. Nechává se svést rozplynout svou osobní integritu, ztrácí se v času, v bolesti, v prachu konečného konce, padá do nekonečné, neodvratné nicoty. Kdo by nad tím přemýšlel, když je mlád, zdravý, bohatý? Kdo by odolal tak lákavé, přirozené, nutné nabídce, za níž se skrývá prázdná tvář smrti, totiž nabídce opřít se o sebe, žít pro sebe? A tak i ten největší boháč je chudák, okradený o sebe sama. I ty zástupy lidí v supermarketech, i ta pohoda, ten kýč štěstí, to všechno otročí smrti, zmaru a nicotě (možná je čas vrátit se k Petrarkovi a Donneovi). Naopak ztroskotání dává možnost prozřít. Jakmile tělo a tupý egoismus zažijí řez, jímž po nich tne smrt, jakmile ucítí její prázdnou tvář, tu je zřejmé, že pro já tu doposud nebylo místo, že jedinečná lidská bytost byla prodána na kupu hnoje sebou samou.

Radost Vánoc a Velikonoc je radost ze spásy. Není to spása, kterou by mohl egoismus tak či onak urgovat, nárokovat, plivnout Narozenému a Umučenému do tváře s tím, že chce rajské hody teď a hned. Ráj srdce je už v tom, že Bůh tak jasně svou lásku prokázal. Spaseni jsme ostatně nebyli k žrádlu, ale k lásce a z lásky. Požírání zabíjí jiné bytosti, proměňuje je v hnůj za tím účelem, aby požírající byl živ, dokud jej sama nesežere někdo jiný (jedno zda žralok, červ nebo bacil). Láska tento princip boří. Je nadějí všech a pro všechny. Tak evangelista Jan ve Zjevení (7,16) píše: "Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu." (zvýraznil BC)