Především nešlo v podstatě o vrchnostenskou censuru. Tvůrci (idea Jakub Patočka, scénář spolu s Vítem Janečkem, režisérem) "pouze" pod provozním tlakem sami odstranili "nadbytečnou" stopáž z původní osmdesátiminutové varianty: pod hrozbou gilotiny vysílacího schématu, s nožem na krku (buď 52 minut, nebo nic), s krvácejícím srdcem nad každým odstraňovaným okénkem.

Právě této původní, nekrácené versi se dne 18.12. dostalo péčí pražské pobočky Masarykovy dělnické akademie (MDA) víceúčelového uplatnění. Šlo o jednu z řady panelových diskusí (1), vybočující z normálu snad jen sousedstvím s vánoci a přelomem roku.(2), kterou mělo promítání obohatit a oživit (3). Předpokládala se debata jak o profesních stránkách kvalitách díla (4) tak zejména o jeho dokumentaristickém resp. ideově-politickém obsahu (5). Přeplněná byla Steinerova síň Lidového domu, s mimořádně početným zastoupením jeho souputníků a následovatelů, kteří se svými četnými příspěvky zasloužili o kvalitní komentáře, dotazy a polemiky (6). Ani na chvíli neutuchala pracovní výměna názorů, ačkoli slavnostní atmosféru korunovala dělná přítomnost hrdiny dokumentu (7), jeho "oskarového" aktéra (8) a současně samotného osmdesátníka-beneficiátora (9), laureáta pozdravného dopisu představenstva MDA se stříbrnou pamětní medailí TGM z roku 1925. Ani nemohlo chybět pro přípitek troška moravského

Nepustím se zde do převyprávění dokumentu, který koneckonců postupuje chronologicky. Tím se od formátu zavedených řad (Gen, Genus, 13. komnata) neliší. Rozhodně mi dílko připadlo neotřelé co do formy i co do přístupu k jednotlivým výstupům. Téměř dvouměsíční odstup mezi shlédnutím provozní verze (25.10. z videa) a verse režisérské (18.12. při zmiňované oslavě) mi nedovoluje identifikovat střihy a hodnotit jejich vliv na vyznění lokální i celkové. I tak každá verse samostatně na mne udělala monumentální dojem. Musím si pro obnovu paměti znovu prohlédnout kopii "52 min". A počítám s jejím zapůjčením kamarádům - a ovšem následujícími "potlachy".. Velmi závažná je již interpretace samotného názvu. Opustil jsem nápad, jako by šlo jen o dějiny interpretované Šabatou, tím méně pak jen příběh samotného politika. Oba tyto aspekty jsou přítomny, ale hlavní je otisk jeho lvího spáru v dějinách vlasti i lidského společenství.

Nepominutelným úhelným kamenem jeho postoje a názorů je vzedmutí emancipačního hnutí v roce 1968 -- tzv. Pražské jaro - ve světových souvislostech, se vším co mu zejména po II. světové válce předcházelo a co následovalo zejména po vojenské intervenci, událostech roku 1989 až podnes. V příštím roce nadcházející 40 výročí Pražského jara je legitimní příležitosti (nejen záminkou) pro nové studium a hlubší rozbory.,vyvození závěrů pro modernizaci společnosti, pro praktickou politiku. Je hrubým nedorozumím připustit omezování poučení z roku 1968 jen na vojenský zásah . Nemluvě o narůstání demokratických sil a tendencí po celá šedesátá léta, československými "výstřely z Aurory" byl přece již sjezd spisovatelů, nebo bezprostředněji koncem roku 1967 plénum KSČ.

Tato náhodná podměna pojmenování historické události patří k žertům historie, jejímu smíchu --homérovském výsměchu, a nakonec o ironii nechtěného. Omlouvám se za následující exkurs do časového demografického pozadí, který je myslím nutný pro ty později narozené. Jen generace, kterým bylo v době "sametové restaurace" 15-17 let, (tedy narozené dříve něž 1972-4), mají osobní životní zkušenosti z "reálného socialismu". Obdobně generace, kterým bylo 15-17 let v době "Pražského jara",(tedy narozené dříve než 1951-3) mohou pamatovat mj. zběsilé uplatňování hesla "Sovětský svaz -- náš vzor". Z těchto časových koordinát můžeme oceňovat potenciál pochopitelnosti a tedy vtipnosti starorežimního epigramu: "Velkou říjnovou revoluci slavíme až v listopadu. A tak je to se vším" Tento "vzor" se vlastně uplatnil u nás na sklonku roku 1967. Již v druhé polovině prosince se protahovalo jednání -- ne a ne a ne odvolat Novotného z funkce generálního tajemníka. A ani Dubček ještě nebyl jasný protikandidát. Tehdy si vzala slovo mimo pořadí tehdy dosti populární soudružka Miková a prohlásila , že schůzi nutno přerušit, protože ženské musí na vánoce péct cukroví A tak -- podle sovětského vzoru - prosincové plénum, ale bylo až lednové.

Ale žerty stranou, Jaroslav Šabata nás orientuje na klíčové problémy současnosti i budoucnosti. .