Dosti jsem odsuzovala nakupování, ale pak jsem si uvědomila, že je to pro většinu lidí asi jen jedná možnost tělesného pohybu, sportu, který jinak osobně nesnášejí. Shánění potravy a životních potřeb je dostatečně silná emoční motivace, která je donutí vstát z pohovek, vyjít z domů, vylézt z aut, pohybovat se po vlastních nohách a být přitom také mezi lidmi.

Dříve se chodilo lovit a nakupovat do pralesa, dnes do supermarketů. Tenkrát šlo o to, s co nejmenším úsilím snadno ulovit a nalézt vydatnou potravu. Dnes potřebujeme levně nakoupit co nejkvalitnější zboží. Místo mezi křovinami a pralesními velikány se pohybujeme mezi regály. Pohyb to ovšem není tak namáhavý a tak jej zvládnou i nadmíru obézní občané. Stále jich přibývá. Překrmují sobectví nadměrnou potravou. Nemusí běhat po stepi. Úhledně balené krmení jim vozí obchodní řetězce přímo do žlabu do regálů supermarketů.

Strakatá "lochneska" skládající se z přecpaných nákupních vozíků se pomalu a líně vleče mezi regály pralesními cestami, směrem k pokladnám a k výstupní frontě z pralesa toho všemožného zboží.

Nedaleko východu ze supermarketu se povaluje vyhozené lidské zboží. Je už s prošlou trvanlivostí. Zapáchající, špinavé a nevzhledné. Kazí pohled a nutí k urychlenému naložení nákupu do auta a k opuštění parkoviště. A navíc přidává další důvod k vánoční izolaci a prožívání štěstí ze svého nasyceného, umírněného a uklidněného egoismu. Vánoce jsou přece svátkem hojnosti, míru a klidu sobectví. Člověk si potřebuje alespoň pár dní odpočinout od toho neustálého bičování a vytýkání egoizmu. Lidé potřebuje alespoň na chvíli úplně vypnout a zapomenout na to celoroční sužování.

Lidé s prošlou trvanlivostí jsou součástí nahánění onoho sociálního stáda, které se pomalu vleče v koridoru tolik zdůrazňované ekonomické legislativy, jejíž mantinely nelze unaveným, vystrašeným a rozčileným kusům nikterak přeskočit. Nespokojení a unavení jedinci vidí odstrašující příklady toho, co se stane a jak dopadnou, když vystoupí z davu. Povalují se u cest, bez domova.

Pomalu vlekoucímu stádu nezbývá, než volky nevolky souhlasně pokyvovat hlavou a přežvýkávat prázdnou slámu mediálních žvástů. Názvy biče, který jim sviští nad hlavou a práská jim za zadky, již ani nevnímají. Lidem již nevadí, jakým názvem se bič nazývá. Socializmus, ekonomika, demokracie, kapitalizmus, svoboda, vánoce? Jediným řešením by možná bylo lehnout si všichni s bezdomovci na ulici, rezignovat na vše a čekat v naprosté opilosti, až přijde smrt.

Při organizování dobrovolné sociální pomoci bezdomovcům se setkávám s naprostou beznadějí. Svojí i těch zubožených lidí. Můžete těm lidským troskám dát nějaké šaty, jídlo, stravenky nebo peníze, ale není to žádné řešení. Milodary neřeší průmyslově vytvářené příčiny.

Kázat jim o zapojení se do hlavního konformního proudu společnosti? Sami v něm žijeme nadmíru nespokojeně, plni stresu a obav o zaměstnání. Pronásledováni zdražováním a strachem o to, jak vyjdeme s rozpočtem ke konci měsíce.

Ačkoliv supermarkety u nás rostou jako houby po dešti, jsou stále plné. Hlupáci tvrdí, že je to jenom tím, že lidé mají hodně peněz a proto utrácejí. Proto doporučují přitahovat ekonomické a sociální uzdy. Pravda je však možná trochu jinačí.

Lidé objíždějí supermarkety kvůli slevám. V každém supermarketu jsou jiné slevy, a tak objíždějí všechny. Proto je možná všude stále plno. Proto se mohou stavět další a další supermarkety, dokonce i vedle sebe a se stejným sortimentem zboží.

Že jsou lidé obézní, není možná jenom tím, že se mají prý příliš dobře, ale právě proto, že se mají špatně. Možná, že řeší nadměrný stres, sociální nejistotu a společenskou nevraživost tím nejprimitivnějším a nejosvědčenějším způsobem a to přejídáním. Přidáme-li k tomu nadměrné pití alkoholu, kouření a duševní mediální ohlupování, tak jsme doma.

Jistě, že se lze s tím snadno vypořádat. Stačí se distancovat od stáda. Duševně se od něj izolovat a začít z něj také ekonomicky sát svoji finanční výživu. Osudu celé společnosti se tím sice zase jenom více přitíží, ale koho by to zajímalo? Je to jakési rozumné řešení, ale všichni nemohou být takto rozumní. Většina musí mít stále větší a větší smůlu.

Budoucnost je nejistá, neradostná a bezperspektivní. Alespoň do té doby, než se něco zcela radikálně od podlahy změní. Myslím, že je to zdrojem optimismu. Drobné sociální a ekonomické ústupky, střídání vládních stráží či zlepšování setrvačného systému úpadku, to vše zcela úplně k ničemu...