Ale existují i méně viditelné formy násilí, které se týkají obou pohlaví - násilí ekonomické a psychické. Komu by se líbilo, dostávat sprosté zprávy sms nebo mít přidělované peníze na každý den v minimálních částkách, za které nepořídíte ani to potřebné pro děti, sobě ani nemluvě. Je řada rafinovaných forem, jak bývalému partnerovi či partnerce otrávit život.

I zákonné úpravy v řadě zemí jsou různé. Stále ještě jsou země, kde je apriori vinna žena a za své znásilnění je navíc bičována či kamenována. Jsou země, které přísně upravují majetkové poměry pro případ rozvodu (viz výše zmíněný) a jsou země, kde máme kombinace v přístupu řešení problému.

Jako společnost můžeme vykázat pachatele, zakázat mu přiblížit se k oběti, můžeme ho i zavřít. Problémem je, že z bytu pak obvykle odchází oběť s dětmi. Odchází ze společného bytu. Majetek je pal rozdělován také zajímavě a oběť s dětmi zůstává obvykle bez prostředků.

A běžte si žádat o příspěvek na obec třetí kategorie, kde vás každý zná a vysvětlujte, že máte monokl pod okem od svého drahého/drahé, který je tak slušný a hodný člověk.

Pokud bude takto přísný zákon i u nás, naučíme se neženit se, nevdávat se. Naučíme se vyhýbat drakonickým závazkům sňatku. Naučíme se podezřívavosti vůči „zlatokopkám“ a lidé budou žít ještě více singles, říkal mi kamarád, který článek Evy Hurychové četl.

No, nevím, jestli všechny budoucí manželské páry vstupují do manželství s tím, že se chtějí rozvádět a mají perfektně nastudovaný zákon o rodině, aby eventuelně věděli, co je čeká. Neznalost zákona ale neomlouvá. Pokud jeden ze snoubenců podniká či je veřejnou osobou (třeba vrcholným politikem), musí se mít ale na pozoru. Vztah vždycky něco stojí. A to nehovořím jenom o ekonomice. Pokud má být vztah opravdu vztahem nikoliv s ručením omezeným, předpokládá vzájemnou toleranci. Ústupky, zodpovědnost za toho druhého.

Spíše si myslím, že k osamělé nezávislosti singles vedou jiné důvody. Jedním z nich je nechuť přebírat zodpovědnost za životy druhých a možná i pohodlnost daná ekonomickou nezávislostí.

Newyorský zákon je opravdu hodně přísný, ale zřejmě se hlavnímu městu USA, řízenému konzervativním starostou Giullianim, osvědčil. Pomáhá ale tam, kde je nejvíce třeba? Na počtu trestných činů, zahrnutých do pojmu „domácí násilí“ vliv nemá. „Ctnostný“ život obyvatel předměstí také nezajišťuje. Má ale určitý represivní charakter a zdvižený prst pro případ „kdyby“. Nikdo k nám v této otázce nechce importovat Ameriku.

Evou Hurychovou byl tento příklad uveden jako jeden z mnoha možných.

Myslím si, že nejdůležitější bylo poselství. Poselství, že násilí není normální. Že násilí není možné a není ani možné nad ním zavírat oči a považovat ho za něco, s čím zpěvačka musela při vztahu s technikem své kapely počítat. Že násilí je nepřijatelným řešením jakéhokoliv konfliktu.

Konec konců s podobným poselstvím přišly i ženy ze Sjednocené evropské levice, jejichž výzvu k boji proti násilí na ženách z pražského kongresu převzal v Parlamentu místopředseda Sněmovny Filip. V této výzvě se hovoří i o jiných fomách násilí na ženách, než o kterých hovořila na konferenci v Poslanecké sněmovně Eva Hurychová .

Eva Hurychová: Domácí agresor patří do rukou odborníků ZDE

Vynucené sňatky již u malých děvčátek, vraždy ve jménu cti, se kterými se potýká řada evrospkých zemí zvláště v přistěhovaleckých čtvrtích, ženská obřízka, znásilňování a prodejný sex či sex pod hrozbou smrti ve válečných konfliktech, incesty, obchod s lidmi, novodobé otroctví, kult násilí a ponížení, absence jakýchkoliv citů prezentovaná pornoprůmyslem.

Umíme si vůbec představit, co všechno se může skrývat pod pojmem násilí na ženách? A umíme si představit řešení těchto problémů?

Násilí není normální. Ani to veřejné ve vztazích mezi státy, mezi lidmi na pracovišti, ani to skryté v rodině. Řešení netkví pouze v represi, musí vést k prevenci. K osvobození ženy a její domácnosti. K uplatnění ženy ve společnosti jinak, než jen jako sexuálního symbolu reklamy či erotického přívěsku zbohatlíka. Uplatnění sankcí zákona proti domácímu násilí a postavení násilníka před soud je konečným řešením, ale rány na duši poníženého či týraného se léčí dlouho. Není to jen a pouze otázkou žen, mělo by to být i otázkou, kterou si budou klást muži. A to bylo i poselstvím konference a mělo by být poselstvím všech rozumných lidí.

Násilí páchané na našich bližních, dokonce i těch nejbližších, je nejenom odsouzeníhodné, ale i musí se proti němu bojovat účinnými zbraněmi, přísný zákon je jedním z možných opatření.

Ale ne jediným.

Výchovou k nenásilí? Je to možné v mediální době, kdy se na nás lijí potoky krve z videopůjčoven, televizních obrazovek a počítačových monitorů? Výchovou k nenásilí, když v TV zprávách není alespoň jedna mrtvola, tak ztrácejí sledovanost? Římská kultura gladiátorských her byla kulturou, po které zůstal pouze Circus Maximus a Colloseum - Amphitheatrum Flavium. Nestala se kulturou římského lidu, ale svéráznou reality show. Nestala se kulturou římských domácností. Nepovznesla tvůrce k takovým činům, jako vznešenost humanity, která dala základ renesanci a modernitě Evropy. To harmonie byla do 20. století měřítkem věcí. Dnes je jím – bohužel – syrová pravdivost zmlácených a týraných žen. Gladiátoři měli šanci se bránit. Ženy o tuto šanci musejí svádět zápas. Píše se rok 2007. Po Kristu. Stejně tak dlouho po císaři Vespasianovi a brutálním Titovi. Quandiu stabit coliseus, stabit et Roma; quando cadit coliseus, cadet et Roma; quando cadet Roma, cadet et mundus. A přichází chanuka i Advent, který stále pro mnoho současných galadiátorů - žen nebude nadějí. Není to absurdní?

Použitéí fotografie jsou z článku v konzervativním deníku Daily Mail, zveřejněném pod titulkem Hitting back: the brutal face of domestic violence.

Autorka je poslankyní ČSSD a stínovou ministryní pro ženu a rodinu