Když jsem před deseti lety organizovala první konferenci o ženách v politice, tak jsem si uvědomila, že ženy nemají jasně definováno, co by chtěly, nikdo se nás v minulosti neptal a my si ani samy netroufáme něco chtít. Stále řešíme potřeby jiných. Dětí, partnerů, stárnoucích rodičů... Co bychom prosazovaly, kdybychom měly více času, peněz a moci? Nemáme svoji filosofii, nemáme svoji herstorii, definované ideály, které by byly někde popsané, myšlenkově uchopené. Dáváme život, vychováváme děti, ale to je automatické, biologické, anonymní a nevědomé.

Projekt je inovativní tím, že připomíná, že je třeba mít jasno v tom vědět, co chci a očekávám od života. Kdo nic nechce, ten také nic nedostane. Po letitých zkušenostech práce se ženami v ekologickém hnutí jsem si uvědomila, že lidé dělají především to, co se jim vnucuje, co jim říkají dnes reklamy, kdysi KSČ, předtím církve... Jsou zde hlavní myšlenkové proudy charakteristické pro určité historické období a ovlivňují každého jedince. Jsou jedincem tvořené, aby na něj následně dopadaly jako metla. Každý si musí klást otázku, kam jde a proč - quo vadis? V minulosti měli toto právo jen muži, tak jsem dnes otevřela otázku i pro ženy. Quo vadis, femina? - Kam kráčíš ženo?

Projekt má několik rovin, neboť celá problematika je pole neorané. Otevírá otázku po smyslu života ženy, kam jde, co čeká od života? Hlavní ambicí je odpovědět na to, co chtějí české, respektive pražské ženy, neboť projekt je podpořen Evropským sociálním fondem z programu JPD 3, opatření 2.2. rovné příležitosti. Programy podpory jsou dány poměrem hrubého domácího produktu na hlavu.

Při své práci v ekologickém hnutí jsem se domnívala, že téma životního prostředí bude pálit především ženy, které se musí starat o děti, jejich nemoci, alergie. To se mi pořád nedařilo. Posléze jsem si uvědomila, že současné ženy nemají čas na přemýšlení o souvislostech vztahů mezi stavem životního prostředí, nemocemi dětí, sociálními a psychickými poruchami. Ženy, které v osobním životě propojují péči o každodenní přežití, musí krmit, oblékat, vzdělávat, uklízet, nakupovat, vařit, chodit s dětmi po doktorech, na třídní schůzky, jsou manažerkami života, mají potíž s managementem souvislostí na širší, obecnější rovině. Důležité je zdůraznit otázku času. Filosofie začala, až když muži byli sytí, oblečení, mohli si lehnout na záda a začít pozorovat hvězdy. Máme my, ženy, čas na pozorování hvězd a jevů kolem, musíme-li udržovat lidský rod při životě? Náš čas je zde pro druhé. Co je mužů, je jejich, co je žen, patří všem.

V roce 2000 jsem vytvořila projekt Čas je život, což je paralela k vládnoucímu, že Čas jsou peníze. Ženské hodnoty byly pojmenované, ale nějak neprosákly, protože není snadné, aby se myslící žena dostala na veřejnost, do médií. Všimněte si, že nás berou jako zpěvačky, herečky malířky, sportovkyně, tam jsme se prosadily, ale filozofky? Ženské osobnosti, u kterých by se respektovala i hlava ne jenom jako předmět ke kadeření a k make up? Berou naše těla, naše ruce, toť vše. Totální materialismus. Projekt uspěl u Evropského sociálního fondu a je veden formou kulatých stolů a přednášek za účelem uvědomění si stávající stavu a vytvoření vize, či aspoň pokusu o ni. Budu spokojena s tím, že myšlenka potřeby vize vůbec prosákne. Chybí ostatně vládě i celé české politice. Témata jsem strukturovala do kategorií: Domov, Kdo vládne světu?, Ekonomická nezávislost, Společenská závislost, Východiska. Učily jsme se navzájem komunikovat, neboť ženy nemají žádné kluby, hospody, hokeje, fotbaly, společenské týmové hry, kde by mohly diskutovat a tříbit si názory, učit se argumentovat.... Holčičí hry jsou s panenkou, služebné, pečovatelské. Nemáme vytvořené podpůrné, solidární sítě, jako mají muži. Maminky se sice scházejí s dětmi na pískovišti, v mateřských centrech, ve školách, ale účelově, kvůli dětem. Povídají si o tom, jak dětičky papaly, kakaly, co ten jejich zase udělal či neudělal, nemáme naučeno řešit situaci světa a své postavení v něm.

Smyslem bylo hovořit spolu i napříč generacemi, ženský čas je daleko více určován biologicky než mužský. Žena, matka, má úplně jiné starosti než žena, které děti vylétly z hnízda nebo osmnáctiletá dívka, hledající své místo na slunci. Muži vyjdou školu, vystudují a budují kariéru. I když jsou otcové, tak je to spíš jedno z jejich hobby, kdežto u žen jsou vztahy alfou omegou života. Když žena nesvolá známé, nezorganizuje oslavu narozenin, nepřipraví pohoštění, tak se rodina těžko sejde. V podstatě celé firmy stojí na neviditelné koordinační práci sekretářek, které šéfům kryjí záda tím, že jim vše zorganizují, dají dohromady management každodennosti. Projekt měl vedle komunikace vést k analýze stavu světa a následně i k pokusu o syntézu. Horizontální i vertikální.

Samozřejmě, že když přijdu s něčím novým, nemůžu čekat, že na mě čeká otevřená náruč a nadšený výkřik, že "na tohle jsme čekali". To by bylo naivní. Na druhou stranu, kdyby tady bylo pochopení, tak bych neměla prostor pro řešení, protože by se toho ujal někdo jiný.

Prvotní je myšlenka, pojmenovaná a ideálně popsaná tak, aby byla srozumitelná i ostatním, a pak se může začít pracovat na její realizaci. U žen byl v minulosti postup opačný. Pracovaly jsme, ale nikdo o naší práci nemluvil, nepřemýšlel o ní, natož, aby o ní psal. Jakoby ženy a jejich práce neexistovala. Projektem neobjevuji něco nového, dosud neexistující, pouze chci dostat do pojmů a slov to, co ženy dělaly a dělají, dát ženské práci a energii důležitost, hodnotu a společenskou prestiž takovou, jaká jí náleží. Rovnost je třeba postavit na dobrém základě.

Kdysi před lety jsem založila Ženský klub a napsala do výroční zprávy feministický klub. Měla jsem jako dobrovolníka Američana, který se mě po přečtení návrhu optal: "Marie, proč používáš feminismus, když víš, jaké vyvolává reakce, proč nenapíšeš Ženský klub, cožpak nevíš, že vytváříš zbytečné bloky?". Myslím, že se mi docela osvědčilo, když jsem napsala Ženský klub. Já osobně se nijak nevymezuji. Mám pocit, že se do mantinelů, které společnost dává nevejdu. Jdu přes hranice a nacházím v každém myšlenkovém směru určitá pozitiva. Košatý strom života nelze vměstnat do žádné šedé teorie.

Byla jsem kritizovaná například z existencialismu, ačkoliv já se neřadím ani tam, ani tam. Ke všem teoriím mě dovedla životní zkušenost a praxe. Až následně, když mě život někam dostal, jsem dohledávala různé nauky. V současné době jsou mi nejbližší studie, které píšou psychologové a psychiatři o stavu světa, o stavu lidské mysli, o tom, jak je společnost a lidé nemocní. Všechno vychází z postavení člověka ve světě, ze vztahů mužů a žen, což je základ krize. V současné době jsou to knihy švýcarské psychiatričky Piontek, německého psychiatra Bornemana, ukrajinského psychoterapeuta Jundy. Akademické teorie berou jen určitou výseč života. Vezměte třeba Virginii Wolfovou, která píše, že když budeme mít ekonomickou nezávislost, budeme svobodné. Teď ji máme, ale jsme otrokyně toho, jak máme vypadat, ideálu věčné mladosti, štíhlosti, krásy. Máme sice peníze, ale svobodu být těmi kterými bychom chtěly být? Je to vůbec možné? Jsme v zajetí stereotypů a společenských očekávání. Žádná nechce být nemožná.

Já ve své práci improvizuji, nechávám se inspirovat životem.

V přírodě souvisí všechno se vším, na rozdíl od vědy, která zkoumá odtržené jevy, což se následně vrací zpět jako bumerang. Když západní medicína zkoumá a léčí jednu nemoc, tak se v těle vytvoří často jako následek jiná. Na jednu stranu se prodlužuje lidský život, na druhou stranu je lidstvo přemnožené, neví si rady samo se sebou, ničí ostatní život na Zemi.

Nepropojenost, neschopnost vnímat souvislosti je v důsledku destruktivní. Pro mě je napojení na přírodu součástí holistického, neboli celostního myšlení. Je třeba si být vědomi celku, nejen jeho částí, ze kterých se celek nevytvoří. Vytvoříte člověka tím, že poskládáte jeho orgány?

Vnímám analogicky, že jak se muži chovali k přírodě, jak ji dobývali, využívali, znásilňovali, cenili si jejího panenství, tak se obdobně chovali i k ženě. Jako k předmětu. Napraví-li se vztah k ženě, napraví se i vztah k přírodě, a naopak. Ženy, aby přežily se musely hrbit, zapřít, utlumit svoji přirozenost. I teď se musíme pořád chovat "v normě". Jako holčičky jsme peskované, abychom byly čistotné, dobře ustrojené, upravené. Chlapečkové mohou být usoplení, je jim dán prostor a přístup od dětství v podstatě ke všemu. Holčička by měla být způsobná, sedět s nožičkami u sebe či přes sebe. Kluk se rozvalí a vše je o.k.

Vztah k sexualitě je stejně důležitý jako vztah k přírodě. Doplácíme na dědictví minulosti, kdy byla sexualita hříchem. Dodnes je tabu, byť se navenek tváří, že je vše v pořádku. Bulvár zveřejňuje rozjasněné úsměvy mediálních hvězd a jejich milostné skandály, ale realita je jinde. Spousta lidí má bloky, komunikace mezi ženami a muži je problematická. Znám spoustu mladých, krásných, vzdělaných, mladých žen, které nemohou najít partnera. Ženy neumí komunikovat s muži a muži neumí komunikovat s námi. Pořád je někde v pozadí dominantní přístup, hierarchie, která nás podvědomě ovládá. Není zde rovnost, byť se v poslední době o ní hodně hovoří, ona se sama nenastolí. Je třeba o ní přemýšlet, mluvit, řešit. Z rodin si přinášíme zlo/zvyky, které jen tak nezmizí, pakliže si je neuvědomíme a nebudeme s nimi něco dělat.

Dle mého názoru jsou moderními filosofy psychiatři, kteří mají plné ordinace psychicky nemocných lidí. Příčiny často nacházejí v potlačené sexualitě a nevybité energii, neprojeveném citu. Tělo a duše spolu souvisí, příroda nás stvořila jako muže a ženu, tudíž jako partnery. Jak se říká, s jedním křídlem nemůžeme létat. A my lítáme muži sami, ženy samy, v podstatě proti sobě, tudíž se nutně musí vytvářet problémy. Já si to spojuji a vidím jako úplně absurdní, že tyto souvislosti nevidí ekologové, o politicích nemluvím. Ve své práci v ekologickém hnutí jsem nikdy neslyšela, že by se někdy někdo sexuality dotkl. Řešilo se všechno možné od lesů, vod a strání, avšak příčina, kterou je neukojený a neuspokojený člověk, jakoby neexistovala.

S různými. Od vyloženě pozitivních, že to je užitečné, po odmítavé, že jde o ztrátu času a mrhání penězi přes nepochopení typu "no jo, ženské, co byste chtěly, řešíte blbosti". Ženy samy jsou solidární s muži, ptají se, proč nejsou na kulatých stolech. Odpovídám, zda se muži ptají, proč nejsou ženy v politice, v maskulinních byznysech? Jak se projekt chýlí k závěru, i přes všechny potíže, které s ním byly, mám skutečně dobrý pocit, protože si myslím, že se bílé místo na mapě daří zaplnit.

Kulatými stoly prošlo 268 žen, některé opakovaně, přednášek se zúčastnilo kolem 250 lidí.

V projektu musíme měřit úspěšnost tzv. indikátory, ke konci bychom měli být na čísle 720 lidí, co prošli projektem, což je součást měřitelnosti úspěchu u ESF EU. Takže jsme na tom i s čísly dobře.

To je překvapení, které bude zveřejněno 10. října na mezinárodní konferenci, kde by měla být představena i publikace, v níž bude formulovaná vize, ke které jsme použili metodu logického rámce -- odpovědí na otázky: Kam? Proč? Co? Zároveň by měla být zveřejněna i syntéza, která společnosti chybí, kterou nelze jednoduše uchopit slovy jako v nějaké kuchařce - dám tam takovouto přísadu a dostanu tento pokrm. Tak to v lidském životě není, půjde spíš o formu obrazů, ať si každý poskládá souvislosti sám. Bude tam výzkum pro analyticky myslící, zdokumentovaný proces kulatých stolů, deníček projektu, který jsem psala pro Dotační věstník nakladatelství Economia a.s., aby bylo patrné, že i cesta je cíl. Velkou část tvoří případové studie ze života konkrétních žen s komentáři, aby se dosud nepojmenované dalo analogicky popojit, aby čtenáři/ky mohli v příbězích najít i sami/y sebe. A pak ta plachá vize navržená pražskými ženami. Potíž je, že nakladatelství Alfa Publishing s.r.o, které vyhrálo výběrové řízení mělo předat 31.8.2007 vytištěnou publikaci a místo toho mi 29.8.2007 ráno přišel e-mail navrhující zrušení všech vzájemných smluv bez jakýchkoliv sankcí.

Projekt byl podmíněn lokalitou Prahy, takže jsme pracovali s pražskými ženami. Teď se samozřejmě nabízí, že to, co řeší ženy v Praze ještě vůbec nemusí platit pár kilometrů od Prahy. Zde je daleko intelektuálnější prostředí, zahlcené informacemi, ruchem, podněty. Takže by nebylo od věci objet s našimi výstupy nejen celou republiku, ale i Evropu, mám dost mezinárodních kontaktů a zkušeností. Toto je téma, kolem kterého se chodí jako kolem horké kaše všude na světě. I když tam vlny feminismu prošly, po této stránce není uchopeno, tudíž byl stál za úvahu i mezinárodní rozjezd.

Evropa nás předběhla svými feministickými vlnami. Před dvěma lety jsem byla v Dánsku a otvírala to, co dnes zde řeším. Ředitel tamní školy mi řekl, že to bylo u nich tématem šedesátých letech, prý jsme pozadu. Může být, že teoreticky se tam rozpracovala spousta otázek, ale prakticky není stoprocentně vyřešeno nikde. Je snad v Evropě rovný počet žen na strategických úrovních? Mužů, kteří se starají o domácnost stejně jako ženy? Myšlenky prosakují velmi pomalu. My jsme si v komunismu prošli profesní emancipací. Máme jiné zkušenosti, také hodnotné. Profesně jsme emancipované a zaměstnanější možná víc než ženy v západní Evropě, ale také unavenější a vyčerpanější, díky těm dvěma šichtám. Já si nemyslím že bychom byli tak moc pozadu, jsme zkrátka někde jinde a je zbytečné mít nějaký mindrák. Řešíme věci adekvátně naší situaci a myslím si, že to, co já tady řeším, je zcela ojedinělé i na evropské a světové úrovni. To bych jinak nic nevymýšlela, ale někdo jiný už dávno převzal a implementoval.

Já doufám, že ženy, které mají ambice jít do vysoké politiky, si to vezmou za své. Ale pokus zahrnout do projektu političky ztroskotal. Tady se spíše razí fyzická přítomnost žen v politice, nikoliv duševní, s tím, že změna pak nějak přijde sama. Chybí povědomí, že duše je přinejmenším stejně důležitá, ne-li důležitější než tělo. Samozřejmě jsem narazila na kritiku, proč mám na ženy vyšší nároky než na muže, kteří se cpou do politiky hlava nehlava, nevybíravě a neomaleně. Vyhrává drzé čelo, velké prachy, ber kde ber. Proč by žena měla být lepší? Já si myslím, že má na víc tím, že vychovává děti, pečuje a stará se o spoustu věcí okolo. Ale musí si toho být vědoma, musí mít dostatečné sebevědomí - vědomí sebe sama a své hodnoty. Nejen svého těla, ale zejména své duše, své morální a intelektuální úrovně. Když bude sedět v koutku a mlčet, jak se nám kázalo v minulosti, tak je sice hezké, že sukně obarví politickou scénu, ale když nebudou mít odvahu mluvit, vnést ženský prvek, myšlení, přijít s humánnější a etičtější normou, tak budeme mít politiku sice hezčí na pohled, ale s kvalitou to mnoho neudělá. Ve Španělsku jsem viděla daleko jistější, sebevědomější vystupování političek. Ne agresivnější, ale suverénnější, přesvědčené, že to co dělají a jak myslí, je správné. Polovina jejich názoru byla slyšet a na každém kroku vidět. Vše v Estepě souviselo se vším. Zdroje se využívaly, nemrhalo se jimi.

Moje osobní vize je, že potřebujeme narovnat vztahy mužů a žen, a to nejen v otázce platů v zaměstnání a postavení v politice. Myslím si, že je třeba i vnitřní přeměny, s čímž nutně souvisí i sexualita a partnerský přístup, schopnost a dovednost vzájemného laskavého soužití. Dnešní společnost lidi spíše rozbíjí. Osamělý člověk je daleko zranitelnější a manipulovatelnější. To je cílem novodobé konzumní ideologie, izolovat lidi, muže, ženy, rozbít vztahy mezi generacemi, abychom chodili po supermarketech, utráceli, roztáčeli kola trhu. Mojí osobní vizí je vytvoření nové filozofie, pracovní název má eko-erotismus .

Jsem matkou dvou dospělých synů, výborných mužů, rozvedla jsem se po více než třiceti letech společného života, důvodem bylo, že jsme si neměli o čem povídat, nebavilo nás se milovat, být spolu. Neměli jsme žádné společné zájmy, poté, co děti odrostly. Můj současný milenec je vynikající, inteligentní, mnohem mladší muž. Krásný duchem i tělem. Momentálně jsem se právě vrátila od soudu, kde řeším porozvodové majetkové vyrovnání, SJM a zjišťuji, jaká v Čechách vládne nespravedlnost. Společnost, která uznává jen materiální a finanční hodnoty, měří jen hodnotu věcí. Mezi tu nespadá ženská práce pro domácnost, rodinu, mnoho hodin trávených výchovou dětí, jejich krmením, oblékáním, vzděláváním, zájmy, praním, žehlením, úklidem. Jen kdybych vynásobila nějakou minimální hodinovou částkou, tak musím být v plusu. Místo toho se soudkyně diví, že to vůbec zmiňuji. Kalkuluje hodnotu družstevního panelového bytu, paradoxně bych měla dělit i stipendium Ashoka, které jsem získala na své ekologicko-feministické aktivity, přestože moji práci exmanžel permanentně kritizoval. V českém soudnictví nezhodnotím, že díky mým kontaktům se dostal mladší syn k informacím, na jejichž základě se zúčastnil soutěže a získal stipendium na třech zahraničních školách, které postupně vystudoval. Hodnota stipendií jde do miliónu. Kdybych jen mohla zhodnotit časové a energetické investice do rozvoje dětí, nekonečnou trpělivost při učení hře na housle, doprovázení do skauta, zájmových kroužků, domlouvání a organizaci schůzek a aktivit, učení šachu, jízdě na kole, lyžování, čas trávený návštěvami lékařů, na třídních schůzkách, hašení problémů ve školách, zprostředkování letních zahraničních i českých táborů, organizování prázdnin a volného času, učení základním životním dovednostem...Marně naříkat. Společenské stereotypy si tvrdě prožívám na vlastní kůži. A prát se s nimi pro obecné blaho? S pomocí médií by to snad i šlo.

Další informace najdete ZDE

Ptaly se: Klára Doušová, Adéla Purschová