Lidé svojí fantazií dříve zvelebovali kdeco, především své příbytky, není divu, když chtěli mít něco extra, protože trh byl omezený se vším, včetně materiálů. V pořadu padla slova jako domácí umění, nadšený diletantismus, pokleslá estetika, či estetika reálného socialismu. Jde o neurčité pojmy a tak začnu od konce otázkou, co to byl reálný socialismus? Teprve potom se můžeme ptát, čím se vyznačoval.

Domácí kutilství bylo především produktem jeho dopadu na soukromou sféru života ve všech typech omezení. To nutilo lidi paradoxně k aktivitě, k tvořivosti bez estetických ambicí. Tento jev se nevrátí, v době "reálného kapitalismu", s dostatkem všeho na trhu, se lidé zabývají jen tím, aby na to měli, tedy vyděláváním peněz, nikoliv zvelebováním ve smyslu vymysli si a udělej si sám. Ale i to je jen vnější důsledek nějakého objektivního stavu.

Jak bylo v pořadu řečeno, lidé dnes nemají důvod vyrábět si sami branku u domu, mohou si ji koupit, avšak pravda, všichni sousedé kolem ji už mají, ale naprosto stejnou. Jenže dnešní filozofie je právě taková, mít přesně to, co mají jiní, tedy to, co je výrazem standardu nějakého typu designu, či trendu. Tehdy lidé také chtěli mít to, co mají jiní, rozdíl byl v tom, že si to museli vyrobit po svém a v ten okamžik se objevila různost, pestrost, rozmanitost, jakkoliv kýčovitá, byla přece jen projevem tvořivosti.

Prioritní motivací byla ale tehdy potřeba mít stejnou věc jako jiní ve smyslu její funkčnosti, užitnosti, a pokud chtěl někdo něco na chlup stejné, buď si to nechal od souseda udělat, anebo ho kopíroval, což se nikdy stejně nepovedlo stejně a výsledek byl zase artefakt. U tisící varianty vyřezávané lampičky z překližky podle obkreslené předlohy se už o artefaktu mluvit nedalo. Člověk ale nebyl jen okolnostmi přinucen, on také sám chtěl, protože měl čas a hledal seberealizaci.

Dnes má vyžití jinde a čas nemá na nic. Otázka "Kde se bere v českém člověku tvořivost a kutilství", jež v pořadu zazněla, zůstala bez odpovědi, nuže pokusím se o ni. Co je to tvořivost, je jasné, v odvaze vytvořit si něco sám vlastním přičiněním, v ten ráz člověk zapojí třeba svůj dosud netušený potenciál, avšak kutilství je pouze důsledkem této neesteticky korigované snahy a ona obdivovaná imaginace, je výrazem oné různorodosti a originality.

Termín "estetika reálného socialismu" je tedy pouze abstraktum, pomocný termín pro orientační označení vizuality nějakého období, které neznamená peorativně nic špatného, pakliže výchozím produktem v soukromém životě byla ve většině případů originalita. Socialismus hlavně nikdy nebyl reálný ve smyslu naplnění ideje (a o tu šlo), i on byl bizarní hrou (bohužel i s lidskými osudy), ve veřejné sféře až na výjimky hrou ne příliš originální.

A další termín který zazněl, pokleslá estetika, co to vlastně je? Je to neestetičnost? A co je estetičnost? Opět další nesmysl, hojně nadužívaný, stejně jako slovo estétství. Víme, co je estetika, seriózní vědní obor, zabývající se vztahy kulturně-psycho-sociálními, kdysi fuj -- marx-leninská estetika. "Pokleslá estetika", v původním významu tedy nevědomá snaha nedodržovat profesionály vytvářenou a společností respektovanou předlohu, je právě projevem onoho "nadšeného diletantismu".

A nadšený diletantismus, neznamenající ve své podstatě opět nic špatného, není projevem ničeho jiného než radosti, tedy je výrazem pozitivního stavu v člověku. Ano, ti lidé měli radost ze svého kutilství, byli jím nadšeni i v době reálného socialismu. Takže radost a originalita, či radost a jedinečnost, to je vygenerovaný vztah z termínů nadšený diletantismus a pokleslá estetika. Radost byla oním zdrojem fenoménu českého kutilství, to je má odpověď.

Pokud se tedy vrátím k otázce "Kde se bere v českém člověku tvořivost a kutilství?", pak bych na ni odpověděl, že dnes nikde, ale dříve v jeho radosti. A není to divné, že zrovna tehdy? České kutilství bylo možná ojedinělým fenoménem právě proto, že i radost lidí byla tehdy, zdá se, ojedinělá. A tak české kutilství zřejmě zmizelo, protože se vytratila radost, jenomže kam a proč? Zmizela úplně a nebo se také rekvalifikovala?

A ještě něco. Kutilství bylo ve své době vysmívané, protože bylo podsvětím "umění reálného socialismu" i umění alternativy. Bylo pokleslé, neboť bylo nezařaditelné a ve chvíli, kdy se kýč stal od konce 80. let vlivem postmoderny součástí umění s vysokým U, když se do něho infiltroval jako inspirativní složka v letech devadesátých a převzal dominantní roli v době současné, najednou se stalo kutilství ve své kýčovitosti respektované.

Mnohé retro-návraty v současném umění a vlivy v designu jsou toho dokladem. Potíž je v tom, že kýč nelze nikdy vymyslet, nelze ho vědomě převzít jako vzor, či styl, výraz a formu. Kýč je výsledkem střetu radostné nedokonalosti s urputnou snahou po dokonalosti, vzniká v konfliktu přirozené neumělosti s uměleckou ambicí. Současné umění sice přijalo vnější projevy jinakosti či odlišnosti kýče, ale tím ho zbavilo samo v sobě jeho původního smyslu.

Došlo tím k zajímavému jevu. Jestliže byl dříve kýč považován za cosi méněcenného, nízkého či nepatřičného, co nesplňuje podmínky nějaké formální a obsahové hodnoty (kýč ale obsah nikdy žádný neměl) vůči umění s velkým U, pak toto umění z kýče vykradlo právě to, co mu vytýkalo a tím paradoxně dodalo kýči (který o to nikdy nestál) smysl a obsah, zatímco samo sebe degradovalo do -- ke kýči podružné role. Kdo s čím zachází, tím také schází.