Mám na mysli zejména:

• všeobecný základní příjem, jak ho obhajuje pan Brabec nebo kritizuje pan Palkovský
• diskusi o (neúměrně) vysokých platech manažerů
• diskusi o udržitelnosti stávajícího penzijního systému
• morální aspekty proporcionálního oproti progresivnímu zdanění příjmů.

Cílem každé společnosti by měla být co nejvyšší životní úroveň (welfare -- blahobyt), a to dlouhodobě, nikoliv jen v krátkém horizontu, kam je průměrný člověk typicky schopen dohlédnout. Blahobyt společnosti však měřit neumíme. Určitým zástupným měřítkem může být průměrný příjem ve společnosti (v relaci k nezbytným životním nákladům). Nejlépe ještě vyjádřený mediánem, což je taková hodnota, že polovina lidí má příjem vyšší a polovina nižší. Toto měřítko totiž není uměle zkreslováno směrem nahoru, jak je tomu u běžného aritmetického průměru vlivem extrémně vysokých příjmů. Právě proto různé studie, orientované na politické doporučení, obhajují všeobecný minimální příjem jakožto opatření směřující ke zvýšení celkové životní úrovně. Výše citovaný materiál obhajuje tento koncept v trochu zúžené podobě, neboť se orientuje jen na staré lidi. Autoři se přitom odvolávají na studie, které dokládají, že všeobecnou penzi si mohou dovolit i relativně chudší ekonomiky. Toto by mělo být samozřejmě poselství hlavně pro politiky, ale ani běžný občan by s tímto závěrem neměl mít větší problém, neboť jsem přesvědčen, že jen ubožák si může připadat úspěšný v situaci, kdy jeho úspěch a bohatství jsou podmíněny nebo alespoň doprovázeny velkým procentem těch, kteří zároveň živoří na hranici přežití.

Ti, kteří si přečtou v úvodu doporučený dvoustránkový materiál, zjistí, že mnou ocitovaný úryvek není hlavním závěrem autorů. Ale mne zaujal z jiného důvodu. Myslím, že každému, kdo je schopen pochopit trojčlenku musí být jasné, že průběžný systém financování penzí nemůže zkrachovat, neboť vždy existují parametry systému, které zajišťují jeho rovnováhu -- tedy pokud přírodní zdroje dovolují, aby generace pracujících uživila sebe i generaci důchodců a dětí. Je zajímavé, kolik politiků a ekonomů toto pochopit neumí, nebo spíše nechce. A místo toho, aby jen upravili parametry průběžného systému (pravděpodobně politicky neschůdné) tak vymýšlejí "reformy", které politicky schůdné jsou jen proto, že běžný občan si neumí představit, do čeho vlastně jde. Že vlastně vyměňuje jistotu určitého podílu na budoucí produkci a příjmech (které s rostoucí produktivitou zákonitě porostou) za nejistou investici, financovanou navíc ze současného (a tedy podstatně nižšího) příjmu.

A nakonec jen pár poznámek k diskusi o platech manažerů a proporcionálním zdanění (rovné dani). Obhájci rovné daně argumentují tím, že progresivní daň z příjmu je nemravná, protože je vlastně daní z úspěchu (pokud úspěch měříme příjmem). Naopak kritici vysokých manažerských platů poukazují na to, že jen těžko tito "výjimeční" jedinci odvádějí za ony horentní sumy adekvátní práci. Odhlédneme-li tedy od faktu, že výjimečný příjem nemusí být jen výsledkem mimořádných schopností, ale i jen známostí a zákulisních intrik (různá místa v představenstvech a dozorčích radách), je jen logické, že progresivní daň se postupem času vyvíjela tak, aby prostě jen kompenzovala exponenciální nárůst špičkových platů, za které již běžný smrtelník není schopen odvést adekvátní práci.