V durynském Nordhausenu, na východoněmecké straně zaniklé hranice oddělující bývalé německé státy, je továrna na výrobu jízdních kol se 135 zaměstnanci. Jejím majitelem po privatizaci byla původně firma Biria, později Bike Systems, která na její restrukturalizaci dostala vládní podporu 5,2 mil. EUR. Kol se však vyrábělo méně, než se očekávalo, a tak v listopadu 2005 získala Biriu texaská investiční firma Lone Star. Ta se potichu dohodla s největším německým konkurentem Birie, firmou MIFA, a jakoby se poučila od českých tunelářů: Založila jen pro tento účel eseróčko, vyvedla do něj aktiva nordhausenské fabriky, eseróčko prodala svému konkurentovi, závod v Nordhausenu vyhlásil k 10. červenci 2007 bankrot a Lone Star dostala odměnou za likvidaci největšího konkurenta MIFA 25% jejích akcií. Vládní podporu však má vracet Biria.

Až sem to vypadá jako případ, který by se klidně mohl stát i v Čechách. To neuvěřitelné nastalo v den vyhlášení bankrotu. 125 zaměstnanců závod okupovalo. Jsou evidováni na úřadu práce, sice jsou nadále formálně zaměstnanci firmy, ale dlužné mzdy už jim nejspíš nikdo nevyplatí. Od 10. července však dále denně chodili do práce na 3 směny a pořádali shromáždění. Bývalý majitel neprodal budovy ani pozemky a část výrobního zařízení ve fabrice nechal, což se posléze ukázalo jako výhoda. Navíc byl podle všeho rád, že mu ji někdo hlídá, aby nezačala chátrat... Proto na stávkující ani nepoštval policii.

Aby nordhausenský závod nemusel vyhlásit insolvenci, což by znamenalo bezprostřední riziko nuceného prodeje konkursní podstaty, bylo nutno do 2. října získat objednávky na 1800 kol a do konce října je vyrobit a prodat. Do konkurenční firmy MIFA však přešly všechny zakázky. MIFA sice nabídla zaměstnancům pokračování výroby a pracovního poměru přímo v Nordhausenu, ale ne lidem nad 50 let věku ani členům závodní rady. Zaměstnanci to odmítli a rozhodli se ukázat potenciálním investorům, že výroba je konkurenceschopná a veřejnosti, že bankrot byl účelový, od samého začátku vylhaný.

V této situaci se o okupaci továrny dověděly anarchistické odbory FAU, které poslaly stávkujícím své informační materiály. Odboráři a stávkující se nakonec sešli. Na setkání vznikl nápad uspořádat mezinárodní kampaň, která by objednávky zajistila. Na internetu i pomocí dalších anarchistických informačních kanálů se nabízela červeně nalakovaná pánská i dámská kola pro městský provoz, kus za 275 EUR, pod názvem Strike-bike a s logem prskající kočky coby symbolem divoké stávky. A podařilo se! Sešly se objednávky na 1837 jízdních kol, která byla v týdnu od 22. do 26. října smontována, vyexpedována a vyfakturována 122 zaměstnanci za jednotnou mzdu - bez ohledu na profesi a vykonávanou práci - 10 EUR za hodinu. Bez majitelů, bez šéfů, stoprocentně samosprávně. 30. října se zaměstnanci sešli znovu, tentokrát na oslavu. Konkursní správce 1. listopadu vyměnil na budovách zámky a klíče předal stávkujícím. Ti od 5. listopadu začínají fungovat jako "záchranná společnost".

Tohle všechno je pochopitelně jen začátek. Vedle varianty příchodu nového investora však existuje možnost v samosprávné výrobě pokračovat a kola dodávat do podobně samosprávně řízeného alternativního obchodu. Diskutuje se o tom, rozhodnutí bude na stávkujících.

Stávkující z Bike Systems a anarchosyndikalisté z FAU se tak zapsali do novodobé historie. Svým činem poukázali na několik důležitých věcí.

Předně na význam solidarity lidí práce. Mezinárodní akce dokázala zmobilizovat dost lidí, a to třeba i v Polsku a Maďarsku, kteří pojem solidarita nepovažují za prázdné heslo reálně socialistických režimů ani za demagogickou zástěrku účastníků mocenských bojů, kteří ji odhodili ihned po získání moci.

Dále na potřebu nevzdávat věci bez boje. Ani jako zaměstnanci s neustále oklešťovanými pracovními právy a s mizející podporou postupně demontovaného sociálního státu nemusíme podléhat mentalitě dobytčat vedených na porážku.

A konečně i na politickou hodnotu alternativních myšlenek. V bývalé NDR sílí pozice neonacistů ze strany NPD, jejichž taktikou je podobných situací využívat a podporovat boje pracujících pod heslem "národní solidarity". To stávkující z Nordhausenu jednoznačně odmítli. Tato zkušenost je přenositelná i do českých podmínek, především jako argument pro ty, kteří žádnou alternativu k současnému sociálnímu a politickému vývoji nevidí. Nebo přesněji, kdo tu šanci nevidí v přímé demokracii.

Tento článek bych chtěl závěrem jmenovitě věnovat Borisi Cvekovi. Doufám, že brzy budu moci referovat o podobné akci tady v Čechách, aby měl příležitost předvést, jak vážně to myslel s tou emigrací :-)

Více informací v němčině, angličtině a slovenštině najdete ZDE ZDE ZDE ZDE