Dnes 87letá stařena, žijící léta v ústraní kdesi v Plzni, prý oblíbená u svých sousedů, se stala jako bývalá prokurátorka posledním žijícím aktérem zinscenovaného procesu s Miladou Horákovou a byla v tomto roce postavena před Městský soud v Praze, který ji 1. listopadu shledal vinnou z několikanásobné vraždy a odsoudil (s tím, že trest stejně nenastoupí) k 8 letům vězení s ostrahou. Robert Louis Stevenson ve svém románě The Wrong Box (u nás znám jako Tajemný sud) popisuje zvláštní druh hry -- rodiče koupí při narození dětem určité podíly a všechny podíly vyhrává to z dětí, které ostatní přežije. Je to -- v Stevensonově literárním podání -- běh na dlouhou trať se spoustou "legrace". Něco tak trochu na způsob loterie spravedlnosti po česku, s níž se neplýtvá a která si také dokáže počkat na toho posledního. Polednová-Brožová, přeživši ostatní spolupachatele, tak dostala los, který prohrává.

Rašínův vrah, střílející svou oběť do zad, byl hned po činu dopaden strážníky v úkrytu pod schody v nedalekém domě. Přiveden na místo činu učinil prohlášení, že je komunistou a svým činem prospěl proletariátu a pracující třídě, zabil symbol plutokracie, což povede k nastolení spravedlivé společnosti. Byl odsouzen k 18 letům vězení a po válce požádal o změnu jména. Chtěl se jmenovat Josef Dněprostroj, to však neprošlo, tak se spokojil se skromnějším jménem Ilja Pravda. Toto jméno prvního vraha vraždícího ve jménu komunistické ideologie je neuvěřitelnou náhodou (pochopitelně nejde o stejnou osobu, nýbrž o pouhou shodu jmen, náhodné jmenovce) také jménem vyšetřovatele podplukovníka Ilji Pravdy z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), který navrhl obžalovat Ludmilu Polednovou-Brožovou. Nicméně symbolika tohoto až orwellovského jména je zde děsivá.

Teprve po letitém šetření se prý vyšetřovatel ÚDV dostal k materiálům, dokládajícím domluvu mezi prokuraturou, soudem a pracovníky ministerstva, podle níž byly tresty domluveny předem. Vyšetřování to bylo jistě složité, škoda jen, že vyšetřovateli jaksi uniklo, že tento klíčový dokument, nyní nalezený, byl nedlouho po roce 1989 citován některými historiky. Také až nyní se údajně podařilo dát dohromady rozhlasové nahrávky z procesu a získat přepisy filmů a tak se mohlo zjistit, že obžalovaní vypovídají tak, jak bylo dohodnuto a při vybočení jsou usměrňováni. Kdo takovému vysvětlení věřit chce, ten tomu věřit pochopitelně může. Že obžalovaní byli nuceni vypovídat naučené odpovědi, je dávno známo z mnoha svědectví těch, kteří to sami zažili a napsali o tom. Ostatně i mnozí posluchači rozhlasu od počátku nevěřili hodnověrnosti strojených výpovědí. A proboha kde bylo nutno složitě vyhledávat ty nahrávky? Našli je snad někde jinde než ve filmovém archivu a archivu Českého rozhlasu?

Spravedlnosti se tak dostalo zadost. I když jen kapkou na poslední chvíli. Dá se říci, že máme takovou pravdu a spravedlnost, jakou jsme si sami zasloužili.