8. 11. 2007
Horké párky a LiterárkyŽe Literární noviny už dávno nejsou to, co bývaly, se všeobecně ví. Přesto lze říci, že pod vedením Jakuba Patočky se do jisté míry staly listem opozičním vůči vládní politice a že si tak získaly část své ztracené prestiže zpět. Jenže jak se říká -- "ocuď až pocuď". Čas od času si ukousnou příliš horké sousto, které ne a ne spolknout, takže je chvíli přežvykují, a posléze nespolknuté a tudíž i nestrávené vyplivnou. Někdy jde o podstatné věci, jindy o malichernosti -- dost často nějak osobně svázané s lidmi, kteří Literárky dělají. A protože zastávám staré lidové rčení, že každý cikán hádá podle vlastní karty, posloužím osobní zkušeností. Před více než rokem otiskly Literárky recenzi románu Věry Noskové. Jejím autorem nebyl nikdo jiný, než sršatý Vladimír Just, nesnášenlivý arbitr uměleckých kvalit nejen literatury, ale i divadla (viz jeho aktuální problémy v grantové komisi Magistrátu hl. m. Prahy). Just, který pracoval za normalizace v Ústavu české a světové literatury a který se při svých polemikách na stránkách Kmene neváhal před redakcí zaštiťovat výroky typu: "S mým názorem souhlasí celá ZO KSČ našeho ústavu," se po roce 1979 celkem úspěšně stylizoval a stylizuje do role celoživotního bojovníka proti komunismu. |
Využívá k tomu každé příležitosti, a tak i ve zmíněné recenzi uplacíroval větu, ve které tvrdí, že bezcharakterní kariéristé z generace tzv. pětatřicátníků (jíž by dnes slušelo spíš označení "generace umlčených") už počátkem 70. let minulého století obsadili rozhodující posty v literárním životě a dovršili tak proces likvidace tzv. osmašedesátníků. Je to ovšem lež jako věž -- všichni Justem jmenovaní pracovali v té době (a ještě dlouho poté) jako řadoví pracovníci redakcí, divadel apod., a když mnohem později (za tzv. perestrojky) skutečně dosáhli významných funkcí, snažili se v rámci možností o postupnou nápravu normalizačních zhůvěřilostí. Ale co je Justovi po pravdě?! Pendrek... A protože mne V. J. poctil tím, že mě jmenoval mezi ostatními, nezbylo mi, než se ozvat polemickým příspěvkem zaslaným redakci Literárních novin. Jako důkaz účelových výpadků Justovy paměti jsem uvedl i fakt, že jsem v polovině osmdesátých let zachránil jeho publikaci Proměny malých scén před nevydáním. Svou knížku mi pak věnoval a mám ji dodnes. Jeho vlastnoruční věnování v ní zní: "Jaroslavu Čejkovi, bez něhož by patrně tato kniha nebyla touto knihou věnuje Vladimír Just 24. 5. 1984." Přesně takhle -- i s tou chybou v interpunkci... Myslíte si snad, že Literární noviny mou polemiku otiskly? Ani omylem. Dokonce mi ani neodpověděly. Horké sousto potají a zřejmě s odporem vyplivly do redakčního koše. Svoboda projevu a novinářská etika jsou sice hezké věci, ale příliš horkým soustem si může člověk popálit jazyk i dnes... |