Současný stav vychází z předpokladu slabé pozice hlavy státu, která se odvozuje od jejích omezených kompetencí. Parlamentní rada, která připravovala tehdejší západoněmeckou ústavu, která platí i po sjednocení země, se převážnou většinou shodla v názoru, že se prezidentovi nesmí dostat takových pravomocí jako v předválečné Výmarské republice. Tehdejší říšský prezident, který byl rovněž přímo volen, byl vybaven především obávaným článkem 48 Výmarské ústavy o "nouzovém zmocňujícím právu", kterým mohl obejít volený parlament a sám jmenovat říšského kancléře. Toho v plné míře zneužil maršál Paul von Hindenburg začátkem třicátých let, kdy došlo k latentní politické krizi v Německu. Od roku 1930 postupně jmenoval čtyři říšské kancléře, z nichž posledním se takto stal Adolf Hitler v roce 1933. Původně tento článek sice hrál pozitivní roli v době sociálně demokratického prezidenta Friedricha Eberta, který jím bránil mladý republikánský stát před krajně pravicovými a monarchistickým silami, ale po zvolení Hindenburga se stal nástrojem, který Německo zavlekl do katastrofy.

To vzali otcové nové ústavy jako velké ponaučení a paralelně s omezením prezidentských pravomocí zrušili i jeho přímou volbu. Tu svěřili spolkovému shromáždění, které se schází jedině při příležitosti volby hlavy státu. Jeho demokratická legitimace opravňující k vykonání úřadu je tím dána prostřednictvím voličů nepřímo. Ti přímo volí pouze zákonodárný orgán a ten jako jediný je oprávněn zvolit spolkového kancléře.

Během éry Konráda Adenauera se tak vytvořila "kancléřská demokracie", která jednoznačně zakotvila i v myslích voličů suverenitu šéfa spolkové vlády. To také bylo příčinou, proč Adenauer v roce 1959 odmítl úřad spolkového prezidenta, protože chtěl demonstrovat, že jeho nástupce Ludwig Erhard je prvním mužem ve státě.

Köhlerův životopisec Gerd Langguth přínos návrhu na přímou volbu prezidenta vidí v tom, že by mohl lépe prosadit své názory, které v poslední době často prezentuje. Politologové však nedávají tomuto záměru velkou šanci. Poukazují na to, že spolkový prezident se v poslední době stal u řady politiku neoblíbený, protože opakovaně pozastavil zákony velké koalice křesťanských a sociálních demokratů, a to údajně z formálních důvodů.

Köhler se tak stal sice nejoblíbenějším politikem v zemi, ale u vládního týmu nikoliv. Na jedné straně se vyjádřil, aby zaměstnanci měli vyšší podíl na ziscích svých zaměstnavatelů, na druhé nesouhlasí s návrhem na zavedení minimální mzdy. Vyzval k zavedení rovných šancí při vzdělání i u přistěhovalců a upozornil, že se nic v této sféře nezměnilo, přestože Německo potřebuje nutně talenty. "V otázce integrace přistěhovalců Německo zaspalo", řekl Köhler. Stejně kriticky se vyslovil k současnému daňovému systému, kterému by měl, jak prohlásil, "občan také porozumět". K připojení Turecka k Unii upozornil, že pouze jeho cíp leží v Evropě. Turecko patří k jiné kulturní oblasti.

Historik Heinrich August Winkler varoval v rozhovoru pro časopis "Der Spiegel" před podlehnutím návrhu na přímou volbu hlavy státu. Upozornil, že by šlo o populistický krok, který by sváděl vidět funkci prezidenta jako zosobnění "volontér generále" ve smyslu Jeana Jacquese Rousseaua, zatímco parlament by byl pouze "volontér de taous", tedy pouhou rozdrobenou vůlí jednotlivců. Tím by si spolkový prezident mohl nárokovat vyšší "demokratickou legitimaci" než spolkový kancléř, volený "pouze" parlamentem. Přímá volba by tak mohla vyvolat útok proti reprezentativní demokracii.

Většina politiků se okamžitě vyslovila proti názoru na přímou volbu spolkového prezidenta. Předseda Bundestagu křesťanský unionista Norbert Lammert varoval, že by to podstatně změnilo architekturu politického systému v Německu. Obdobně reagoval i jeho stranický kolega dolnosaský premiér Christian Wulff. Předseda zemské frakce křesťanských sociálů CSU Peter Ramsauer rovněž odmítl Köhlerův návrh. Avšak i u sociálních demokratů Köhlerův návrh vyvolal velkou skepsi. Viceprezident Spolkového sněmu Wolfgang Thierse prohlásil, že přímá volba by změnila demokracii v pouhou "zdánlivou moc".

Předseda SPD Kurt Beck se od návrhu distancoval, protože by prezident byl zatažen do řešení denních problémů, což je problematické. Rovněž Zelení jsou k přímé volbě hlavy státu skeptičtí. Pro se však vyslovili liberálové a představitelé Strany levice. Šéf Svobodných demokratů Guido Westerwelle podpořil Köhlerův návrh, protože přímá volba by měla "velké přednosti". Podle spolustraničky bývalé ministryně spravedlnosti Sabiny Leutheusser- Schnarrenbergerové "přímá volba by udělila spolkovému prezidentovi silnou demokratickou legitimaci". Předseda Strany levice Oscar Lafontaine v něm vidí jednu ze zásad přímé demokracie. Viceprezidentka Bundestagu za tuto stranu Petra Pau jej označila za "pozoruhodný", protože je v protikladu s dosavadním tvrzením, že je tento úřad obsazován nestraníkem.

Zatím však jde spíše o ojedinělé hlasy a všeobecně to nevyvolalo žádné nadšení. Mluvčí spolkové vlády Ulrich Wilhelm pouze prohlásil, že každá iniciativa hlavy státu si zasluhuje pozornost, ale patří na území parlamentu. Proto je nyní třeba posečkat, jakou diskusi nyní povedou zástupci obou parlamentních komor. Jak říká německé přísloví: "Když se nic nečiní, nic se nestane".