Zářící

Omán je čtyřikrát větší než my. Má čtyřikrát míň obyvatel. Leží na samém východě Arabského poloostrova, nad Jemenem, pod Spojenými arabskými emiráty, napravo od Saudské Arábie a nalevo od Indického oceánu. To je zvlášť prima soused kvůli potápění. Šnorchlovat Polskem tak dobře nejde.

Každé ráno, když se v Ománu probudíte, dostanete bejsbolkou mezi oči. Nepřátelské muslimské slunce vás praští světlem, vedle kterého je i náš srpen pološero. Omán je země -- prací prášek. Bílá je tu bělejší a každá světlá mnohem světlejší. Svítícími ulicemi bílých měst dojedete oslněni až do pouště, jako byste cestovali uvnitř halogenové žárovky.

Sluncem na zemi je v Ománu sultán Quaboos. Září ze stěn a obrázků v každém obchodě, úřadu, v každé restauraci, dokonce v každém soukromém domě. Ze stěn všechno vidí. Musí. Je majitelem veškeré půdy a veškerých lidí. Mužů, žen a dětí. Kdyby nedohlížel, majetek by mu dělal vylomeniny.

Quaboos je tak trochu narcis. Od jeho paláce do hlavního města Muscatu vede dálnice, na které se třepotají stovky vlaječek s jeho podobiznou. Alej malých sultáníčků. Občas prý po téhle silnici jen tak jezdí autem a otevřenou střechou rozhazuje peníze. Pěkný zvyk.

Quaboosův otec, starý sultán, měl zvyky lehce středověké. Posílal do vězení lidi, kteří se mu přes noc zjevili ve snu. Na devátou večer nechával zavírat brány měst. Quaboos ho před sedmatřiceti lety zbavil moci a začal modernizovat jako vzteklý.

Dneska v Ománu funguje všechno, zvlášť v porovnání s námi. Omán je podle všemožných anket nejčistším státem v Zálivu a třetím nejčistším na světě. Silnice jsou perfektní, ostatní infrastruktura taky. Snad jen veřejná doprava tu neexistuje, asi proto, že každá rodina má přibližně tři auta. Ománci mají bezplatné zdravotnictví a školství. Všude, i v té nejzapadlejší horské vísce, se zběsile staví, každý dům, nový i starý, má na střeše satelit. Nikdo tu nežebrá a nekrade, auto můžete přes noc nechat otevřené na ulici. Vláda opravuje památky a snaží se do země nalákat turisty. Sultán iniciuje světový boj za záchranu vodních želv.

Na stránkách zahraničních rubrik světových novin Omán nenajdete. Aniž by byl vidět, je šedou eminencí Arabského poloostrova. Brousí hrany, urovnává spory, stojí v pozadí každé dohody. Quaboos byl první arabský panovník, který přijal izraelského premiéra. Pomocí bůhvíjaké magie dosáhl něčeho, co je v tomhle koutu světa vlastně nemožné -- přátelí se s každým. Omán je neviditelný, protože s ním nikdo nemá problémy. Bez konfliktů v něm fungují tři různé odnože islámu. V téhle fungující, bezpečné zemi samozřejmě Česká republika nemůže mít velvyslanectví, ba ani konzulát. Tady se nemáme co učit.

Omán nemá tolik ropy jako jeho sousedé, a přesto vypadá líp. Člověku se tu maně vtírne do mysli volba, kterou už jsme v Evropě skoro zapomněli: není náhodou osvícený, byť trochu samolibý totální vládce lepší než naše upachtěná, postnormalizační a prokorumpovaná demokracie? Je vůle lidu vždycky v zájmu toho lidu?

Asi by se nám přeci jenom nelíbilo být něčím majetkem. Ománci by zase nechtěli jezdit po našich mizerných silnicích a vracet půl platu na daních. Není se čemu divit. Mají prostě jiné, muslimské řešení, a už jenom existence takového řešení jaksi podrývá víru v to naše, nejlepší možné. Kdo je zvědavý na nějaká alternativní muslimská řešení? Soudím, že islám musí být zničen.

Zahalený

Ománky se proti jiným Arabkám mají jako Švédky proti Bulharkám. Můžou volit, šéfují v podnicích, chodí do společnosti. Zákon jim nenařizuje způsob oblečení, takže zahalené vlasy, šátek hidžáb, dlouhou abáju ani burku tu nikdo nosit nemusí. Západem okouzlené teenagerky smějí klidně chodit po evropsku, a některé, hlavně ve městech, tak občas chodí. Většina ale stejně nosí tradiční látky kolem celého těla a odhaluje jen oči a tváře, někdy dokonce jenom oči. Nindža styl. Tlak společnosti.

Tlak, a tudíž i útlak. V Evropě máme mimořádně vyvinutou schopnost křičet, že je něco nespravedlivé, že hnusný kolektivní stereotyp zase někoho do něčeho nutí. Zamyslet se nad tím, proč nutí a co to může přinést, už neumíme.

Ománky nechodí v evropských šatech, přestože můžou. Skrývají tělo před očima mužů. Nenervují se vnucenou starostí, jestli budou zas a znovu dost krásné. Drží si kontrolu, aniž by je s každým cizím pohledem užíral komplex.

I kdyby jim ale o krásu a muže šlo: není v zahalování i pak zvláštní druh moudrosti? Nejsou arabské dívky svým tajemstvím a skrytou poezií stokrát svůdnější, než z fitka do solárka se ženoucí machny s odhalenými břichy? Opravdu je víc sexy to, co je víc vidět? Nedává zahalení ženám do ruky zbraň, které se ty západní hloupě vzdávají čím dál víc? Je ženská krása skutečně pro každého? Neztrácí tím na hodnotě stejně, jako by na ní ztratilo zlato, kdyby se ho všude objevily tuny? Umíme si ještě vůbec takovéhle otázky klást?

Koketní jsou Ománky nejmíň stejně jako Evropanky, prostě to jen umějí dát najevo očima. Nepotřebují vykydnutý výstřih. Ten je tu spíš směšný, podobně jako mužské bermudy. I u nás se jisté části těla na veřejnosti nevystavují, u muslimů je jich jenom víc. Celou Arabku může vidět jenom její manžel. Asi se na ni tím víc těší. Ženu, která se ukazuje všem, má celkem pochopitelně za prostitutku. Arabové hvízdají na Evropanky s odhalenými rameny, jako my bychom hvízdali na někoho, kdo by si to po Valašském Meziříčí štrádoval s holým zadkem.

Nespravedlnost k ženám v Ománu samozřejmě nekončí u oblečení. Ománky třeba nesmějí do hlavního sálu mešity spolu s muži. Hned vedle ale mají vlastní modlitební místnost, byť mnohem chudší a méně vyzdobenou, kam zase nesmí žádný muž. Ženský pokoj či ženské křídlo je v každém arabském domě. Tam si ženy smějí sundat z vlasů abáju a být svobodné mezi sebou. Víte, kdy Evropané dokázali dát ženám vlastní prostor, kam mají muži vstup zakázaný? Ještě Virginia Woolfová za to bojovala. Muslimové, ti utlačovatelé žen, to respektují odpradávna. Předběhli jaksi první vlnu feminismu.

Ano, je to nucené oddělování. Mužské a ženské prostory, zahalování, celé to trošku připomíná skautský oddíl pro kluky a skautský oddíl pro holky. Nepřidává ale takové oddělení na vzájemné fascinaci? Není to náhodou jistota, ke které se dá přimknout, která dává použitelné vzory pro život a pomáhá dosáhnout klidu ve vlastní identitě? Je evropský mix frustrovaných bojovnic v bokovkách a načančaných metrosexuálů s nagelovanýma ušima opravdu tak přitažlivý, abychom ho považovali za lepší, než je způsob arabský? Není oddělování něčím poučné i pro nás, kteří už nevíme, co je to být žena a co muž, a tak si zakládáme katedry na univerzitě, aby nám to zjistily?

Islám klade našemu politicky korektnímu vyvražďování stereotypů zbytečně žhavé otázky. Domnívám se, že musí být zničen.

Milosrdný, slitovný

Pomodlit, vyčůrat a spát. V ománských supermarketech nebo na letištích klidně najdete modlitebnu vedle záchodu. Že se pan Alláh neurazí.

Neurazí. Bůh je v Ománu tak blízko životu, jak to jenom jde. Jako by vám koukal přes rameno, když grilujete jehněčí, jako by vám čechral polštář, když se vám zdá o Arabkách. Každý se tu s Bohem přes kobereček baví pětkrát denně, podobně jako s nejlepším kámošem přes mobil.

Muslimové mluví při modlitbě tak, jako by čekali odpověď. Prý ji dostávají. "Klidně zapomeňte na jméno Alláh," říkají, "nebo na jméno Bůh, na všechno klečení a poklonkování, prostě s ním jenom chtějte mluvit. On už si najde cestu, jak se vám ukáže." Usměje se na vás třeba jako bílý mrak přes celou oblohu.

Pokud umřete ve spánku, bude to nejspíš na levém boku. Vědci to s velkou slávou zjistili asi před třemi lety. Mohamed radil muslimům spát na boku pravém už před čtrnácti stoletími. V Koránu je prostě všechno. Věří tomu i ti nejbezbožnější mladí Ománci, grafičtí designéři, marketingoví sígři, frikulíni z reklamy. Ukážou vám v té knize místo, které šifrovaně předpovídá 11. září 2001, včetně počtu pater Dvojčat a jmen ulic na Manhattanu. Věří, že Korán je pod zvláštní Boží ochranou. Že neshoří v ohni. My, kteří už nedokážeme pořádně věřit v nic a Araby jsme si přijeli hlavně vyfotit, jenom kroutíme kebulí.

Muslimové jsou jako Židé (proto se navzájem nenávidí). Korán má stejné postavení jako Tóra, je to Boží slovo, na kterém se nesmí změnit ani písmenko. Cílem života muslimů je oslavovat Boha, přesně jako třeba u chasidů. Když se zdravíte s muslimem, dejte pozor, abyste místo Salaam neřekli Šalom.

To nejhezčí na islámu jsou mešity. Jejich kupolky jsou na každém rohu, i v miniaturní horské vísce jich najdete sedm. Do mešity se chodí za lidmi povídat si, za místním kostelníkem poučit se o Koránu, a nebo se třeba jen tak prospat. Zkuste se u nás prospat v kostele.

Na kupolích mešit bývají půlměsíce. Proč si muslimové místo všudypřítomného slunce, fetiše všech ostatních světových říší, vybrali půlměsíc, těžko říct. Možná si lidé nevybírají symboly, ale symboly lidi. Půlměsíc je symbol noční, symbol otevřeného, nekonečného nebe, symbol arabských zemí, srovnaných kolem půlměsíce, symbol zahnuté šavle. Den světlem zakrývá dálky, noc temnem rozsvěcuje výše, napsal Otokar Březina, v osobním životě Jebavý.

Symboly žijí, dokud mluví. Když jim přestaneme na první pohled rozumět, umřou. Slovníky symbolů jsou hřbitovy, márnice, nejzatuchlejší knihy světa. Symboly jsou živější než my, mění se denně, v každém z nás. Nové symboly přicházejí a staré mizí, dva oblouky od McDonalds jsou silnější symbol než hůl obtočená hady. Půlměsíc je noc, a i kdyby už nic jiného neříkal, říká dost. Arabská noc je krásná a Arabové ji milují.

Když v noci, pod půlměsícem vejdete do moře a dojdete tam, odkud už není vidět břeh, pochopíte nekonečno. Do všech stran kolem se vlní a ve tmě ztrácí hmota, která vás nadnáší, a když bude chtít, převalí se a zahubí vás. V noci je možné prožít, jak mocný, velký a milosrdný je Alláh. Zkusit si, že ani krok neuděláte proti jeho vůli. Každý muslim je sluhou, otrokem v rukou Božích. To mu dává muslimskou hrdost a pýchu. S takovým pánem už totiž nemůžete být sluhou ani otrokem žádného člověka, dokonce ani když patříte do sultánova majetkového přiznání. Proto je islám jedno z nejsvobodnějších náboženství. Všechno důležité je jenom mezi vámi a Bohem. Není potřeba žádný prostředník, žádný kněz, panovník ani manažer. Soudím, že islám musí být zničen.

Zázračný

Arábie je neuvěřitelně arabská. V Ománu jako by se zhmotnily Pohádky tisíce a jedné noci, muži v turbanech se zdraví "Salaam alejkum" a muezzin z minaretu volá k modlitbě "Alláhu akbar...". Ani nevadí, že už nešplhá nahoru po žebříku a nejde se tedy těšit, že slítne. Postmoderní muezzin zpívá zezdola a nahoře má megafony.

V Ománu žijí prastaré pověsti o arabských čarodějích. I ten nejvzdělanější Ománec ví, co dokáže černá magie a kde se s ní může potkat. Šamani žijí ve vsích i na krajích měst, dokážou vám splést myšlenky, donutí vás zabloudit nebo vám přivodí halucinace, takže po sobě uvidíte lézt malá zvířata. Velbloudíky.

Kdo chce ale získat opravdovou moc, prozkoumat hloubky a ovládnout skutečné síly, musí do ústraní. V horách daleko od všeho žijí lidé, kteří dokážou nakreslit do písku čáru, překročit ji a být o stovky kilometrů dál, třeba v Indii. Dokážou vám useknout ruku na dálku, zapálit dům a roztančit zemětřesení.

Psát o cizích zemích jen fakta znamená zabíjet pravdu. Cizina je exotická, jiná. Předat tuhle jinakost je možné jen pomocí pohádek, které jsou mnohem důležitější a pravdivější než data a letopočty. Proto je Milion Marca Pola pravdivým cestopisem. Pohádka je zprávou z dalekých krajů. Vymýšlet si znamená mluvit pravdu.

Totéž platí pro historii. Arabové si místo historických statistik a rozborů bitev vyprávějí příběhy. Do muzeí chodí v Ománu jenom cizinci, protože muzea nejsou pro dějiny důležitá. Důležité jsou příběhy o tom, jak se sultán zamiloval a jak byl zrazen.

Místní historikové by se stejně museli zbláznit, protože by si nedokázali zapamatovat žádnou historickou postavu. V Ománu se všichni jmenují podobně. Jména tu nejsou ani tak od toho, aby lidi odlišila, ale aby je spojila. Zařadila. Každý muž má ve jméně, čí je syn. Skoro každý se jmenuje Mohamed nebo Ali. Opakují se křestní jména z Koránu a z Bible, opakují se i příjmení. Mubarak, Musafir, Said... Dějiny jsou jako hudba, jsou to jen jiné variace stejně pojmenovaných mužů.

Dokonce i hroby jsou v Ománu bezejmenné. Na místních hřbitovech si nepřečtete data a neprohlédnete fotky. Hroby jsou mělké, zasypané pískem. V hlavě mají kámen, neoznačený a odvalitelný vedle, když se bude hodit. K mrtvým se nechodí truchlit a jejich jméno odvane z paměti světa písek. Mohamed, Músa, Ali. Mubarak, Musafir, Said... Písmenka v nekonečné, opakující se řeči světa.

Ománští muži se neliší jmény, hroby ani oblečením. Stejně jako ženy nosí skoro všichni totéž, i když nemusejí. Bílá (jen výjimečně béžová, modrá nebo černá) splývavá košile dišdaša, dlouhá až na paty, vyjadřuje totéž, co jména. Arabové se nemají lišit nedůležitými věcmi, jménem, nápisem na tričku nebo řetězem kolem krku, ale tváří, slovy, činy a charakterem. Příběhem. Je to zvláštní přístup, příliš jiný. Soudím, že islám musí být zničen.

Nekonečný

Arabská abeceda je přibližně dvacetkrát složitější než naše. Každé její písmeno má čtyři varianty, začáteční, středovou, koncovou a samostatnou. Některé varianty se víc podobají jiným písmenům než svému vlastnímu, třeba samostatné H je spíš než začátečnímu H podobné středovému M. Koncové M zase trochu připomíná začáteční CH.

Jako za abecedou, je i za vším ostatním v Ománu vidět prastará, vyspělá a důmyslná moudrost, která to uspořádala. Všechno je tu zařízeno s obdivuhodnou praktičností, od systému modliteb až po kanály vedoucí vodu do horských vesnic. Školství je založeno na Koránu, což ale neznamená, že by místní děti nevěděly dejme tomu o Darwinově teorii. Ve škole se o ní učí. Kdo si myslí, že muslimové jsou nevzdělaní primitivové, je nevzdělaný primitiv.

Kdo si myslí, že muslimové jsou nevzdělaní primitivové, měl by se naučit arabskou abecedu. Až by to po pár týdnech s vyplazeným jazykem dal, zjistil by, že je mu to stejně na nic. Arabové nikam kromě Koránu nepíšou krátké samohlásky. Pokud slovo, které čtete, předem neznáte, nikdy ho nepřečtete. Napřečtiti. Nupřučtutu.

Omán je trojrozměrná arabština. To, co vidíte, vám nikdy nebude stačit, dokud si nedokážete doplnit to neviditelné mezi. To nejdůležitější, co se nikam napsat a z ničeho přečíst nedá. Co si musíte doplnit sami.

Žádnou zemi nepřečtete z fotek, které v ní vznikly, ani z utržených zápisků. Mnohem krásnější a pravdivější jsou tisíce snímků, které nikdo nevyfotil, tisíce slov, která utečou do zapomnění a o kterých ví jenom ten, kdo viděl a slyšel. Skutečný Omán znají a žijí Ománci, skutečný islám muslimové. Co chtějí, to nám na cedulích a plakátech přeloží do angličtiny. Co nechtějí, to zůstává v nich. Těžko říct, jak moc hluboké, krásné a nebezpečné to může být. Proto soudím, že islám musí být zničen.

Článek vyšel s titulkem "Pět modliteb z půlměsíce" v lehce odlišně zeditované verzi v Salonu, literární příloze deníku Právo