Rozhořčení středních vrstev se projevilo poprvé mimořádně silně minulý týden, kdy byli šéfové bohatých, soukromých finančnických firem předvolání před parlamentní výbor, kde se museli hájit, proč platí tak malé daně. Vztek mezi britskými středními vrstvami vyvolala i zpráva, že cizinci, kteří v Británii sice vlastní nemovitosti, ale nemají tam trvalý pobyt, neplatí z těchto nemovitostí daně (stamp duty). Deník Tímes minulý týden napsal, že nejdražší nemovitosti v Londýně stojí dnes 4 miliony liber (cca 165 milionů Kč) a že si domy a byty v Londýně dnes kupují v podstatě už jen superbohatí cizinci.

"To není fér," zuří britské střední vrstvy. Britské střední vrstvy, po dlouhá desetiletí navyklé luxusnímu a pohodlnému životu, mají nyní silný pocit chudoby. Dnes je totiž opravdu velmi obtížné dát dohromady půl milionu liber (více než 20 milionů Kč) na koupi opravdu skromného domku v jihovýchodní Anglii, aby vám zbylo trochu peněz na zaplacení au pair pro děti, chcete-li děti posílat do slušné školy, musíte to být buď drahá škola soukromá, anebo se musíte přestěhovat do spádové oblasti několika málo existujících kvalitních státních škol; tam sice školné neplatíte, ale o peníze stejně přijdete, protože koupit dům či byt v oblasti s dobrou školou je nákladné, protože je tam po nich velká poptávka.

Anglické střední vrstvy bědují, že je čekají ubohé starobní důchody, a to je pravda, vláda varuje,že státní starobní důchody pro lidi, kteří jsou dnes v produktivním věku, nepostačí, a každý si má šetřit i sám. Dále, od té doby, co Tony Blair zavedl univerzitní školné ve výši 3000 liber ročně (k tomu je nutno ještě připočítat náklady na studentovo živobytí) znamená to, že mladí lidé budou po absolutoriu vysoké školy zadluženi státu na dvacet až třicet let částkou až 30 000 liber, a to ještě dřív, než začnou vůbec pomýšlet na hypotéku. Rodiče jim přitom už nejsou finančně schopni pomoci. Proč?

Téměř nemožné je nyní pro mladého člověka obstarat si v Londýně či na jihovýchodě Anglie hypotéku. Nejdražší domy či byty stojí nyní v Londýně 4 miliony liber ((více než 160 milionů Kč) a kupují si je většinou cizinci: superbohatí Rusové, Arabové, Američané. Poptávka po těchto nemovitostech od světových superbohatých způsobuje, že se tržní cena nemovitostí na jihovýchodě Anglie dostává mimo dosah normálních smrtelníků.

Nikdy dosud nevypadaly britské střední vrstvy tak bohatě -- dnešní tržní cena průměrného domku v jihovýchodní Anglii je více než milion liber -- a přitom dosud nikdy neměly tak silný pocit, že jsou chudé. K čemu vám je totiž vědomí, že dům, v němž bydlíte, má tržní cenu 40 milionů Kč, když ho prodat nemůžete, protože někde bydlet musíte, a pokud byste se chtěli přestěhovat jinam, dáte za nový dům či byt tutéž cenu, za jakou svůj vlastní prodáte.

Jak o tom psal minulý měsíc v konzervativním týdeníku Spectator poté, co si koupil svůj první dům, Lloyd Evans: "Teoreticky jsme všichni na půl cestě, aby se z nás stali milionáři. Avšak auto nemáme, sotva si můžeme dovolit jet na dovolenou a když si chceme zajít na drink, sedneme si jen na trávník před místním hostincem a pijeme levné frascati z Tesca, abychom ušetřili."

Středostavovské Anglii postupně dochází, že byla podvedena: Blairova vláda ji deset let přesvědčovala, že se každé pracovité rodně dostane pohodlného živobytí. Ve skutečnosti byl však realizován jiný scénář.

Británie se stala hřištěm pro světové miliardáře. Přilákala svým liberálním daňovým režimem superbohaté jedince z celého světa. V dubnu letošního roku chakaterizoval Mezinárodní měnový fond londýnské finančnIcké středisko City of London v podstatě jako "daňový ráj".

Bohatství nejbohatšího jednoho tisíce lidí žijících v Británii se od Blairova příchodu k moci v roce 1997 zečtyřnásobilo a růst jejich bohatství se dál zrychluje natolik, že začíná být nezvládnutelný -- za poslední rok vzrostlo o 20 procent.

Tony Blair i ministr financí Gordon Brown byli spokojeně svědky zlatého věku akumulace kapitálu, obdobnému, jaký zaznamenal Scott Fitzgerald ve svém románu o Americe dvacátých let dvacátého století Velký Gatsby.

Občanské protesty proti tomuto vývoji byly dosud jen chabé. Notoričtí kverulanti sice opakovaně píší v tisku, že jsou astronomické platy ředitelů nadnárodních podniků nesmyslně a obscénně vysoké, Británie však dosud rychle rostoucí bohatství superbohatých elit tolerovala. Proč nezkritizoval národ dosavadního ministra financí Gordona Browna za to, že toleruje milionářům daňové úlevy, které znamenají, že tito lidé platí méně daní než jejich uklízečky? Proč musel až sám jeden z těchto supermiliardářů, sir Leonard Cohen, na veřejnosti varovat, že prohlubující se propast nerovnosti povede k nepokojům?

Superbohatství považují dodnes Britové především za zábavné divadlo. Mnoho lidí také považuje obrovské bohatství za legitimní. Globální ekonomiku vidí mnozí jako svého druhu obrovskou loterii a usuzuje se, že někteří lidé prostě v ní mají štěstí. Formule "Vítěz bere všechno" se stala přijatelným zaříkávadlem hospodářského života, nikoliv důkazem systémové nespravedlnosti. Jiné názory jsou odmítány, že prý jde "jen o závistivost". Někdejší blízký spolupracovník Tonyho Blaira Peter Mandelson to shrnul roku 1998 pozoruhodným výrokem: "Naprosto nám nevadí, jestliže lidé obscénním způsobem zbohatli."

Bohatství superbohatých je možná obscénní, avšak způsob, jimž ho tito lidé dosáhli, se -- naivně -- za obscénní nepovažuje. Předpokládá se, že vznik tohoto bohatství nikomu neublížil - že ho nebylo dosaženo na základě vykořisťování jiných lidí, že je to všechno jen důsledkem téměř mystické činnosti globálních burz. Pokud se někdo odvážil pozvednout kritický hlas, britské ministerstvo financí opakovalo tvrzení, že toto bohatství Británii přece prospívá - používalo široce zdiskreditovanou fikci z let thatcherismu, že prý bohatství od nejbohatších lidí proniká postupně směrem dolů.

Avšak situace se nyní radikálně mění. To co "proniká dolů" je totiž jen masivní inflace na londýnském trhu nemovitostí -- která je samozřejmě motorem obdobné inflace na trhu nemovitostí po celé Británii.

Tržní ceny nemovitostí zkreslují právě superbohatí, kteří jsou ochotni za svůj dům či byt platit absurdně vysoké ceny a přitom se ještě tito cizinci vyhýbají placení daní z nemovitosti. Britské střední vrstvy nyní zuří, že vysoké ceny nemovitostí znamenají, že jsou normální Britové vyháněni z oblastí, v nichž vyrostli, a jsou nuceni si brát téměř nezvládnutelné hypotéky. Proto to levné frascati, proto si berou Britové do práce sandviče, namísto aby chodili na oběd, proto jsou tak populární Ikea, Primark a Lidl.

Mnozí dlouholetí kritikové drastických třídních rozdílů v Británii se dnes samozřejmě posmívají bědování anglických středních vrstev, které jsou na tom stále ještě daleko lépe než obrovská, a stále rostoucí část populace, která žije v absolutní chudobě -- těchto lidí je dnes v Británii 7,4 milionu (Británie má 60 milionů obyvatel).

Avšak zajímavé je, že zuřící střední vrstvy jsou nyní ochotny spojit se s nemajetnými miliony lidí pro nátlakovou kampaň na britskou vládu, aby byly zlikvidovány daňové úlevy pro superbohaté (pro lidi, kteří vydělávají nad 100 000 liber ročně). Bude to ještě možná zajímavé.

Připravuje se odveta. Existuje-li totiž v zemi elita superbohatých lidí, zintenzivňuje to sociální srovnávání a lidé mají pocit, že jsou na tom hůř, než je tomu ve skutečnosti, a jsou nespokojeni. Americký ekonom Robert Frank argumentuje, že vztah mezi nerovností a nespokojeností je nyní přesvědčivě dokázán. Jeho nová kniha Falling Behind (Zaostávání) zkoumá tento jev ve Spojených státech, kde střední vrstvy v současnosti pracují daleko intenzivněji než kdy předtím, aby byly schopny platit astronomické hypotéky z příjmů, které jim stagnují, zatímco bohatství superbohatých závratnou měrou roste.

"Richistán" (=země bohatců, odvozeno od adjektiva "rich", bohatý) je úplně jinou zemí, napsal nedávno jeden reportér, který dostal úkol analyzovat, jak žijí finančníci, kteří pracují na americkém Wall Streetu : soukromá letadla, soukromé školy a soukromé zdravotnictví. A Richistán je zemí plná absurdního plýtvání zdroji: bohatci si například kupují hodinky za statisíce dolarů.

Sledujeme zpomalený průběh katastrofy, argumentuje Buntingová. Elita superbohatých, ať je ve společnosti jakkoliv malá, má totiž obrovsky škodlivý dopad na život společnosti. Zkresluje celý referenční hodnotový rámec společnosti. Superbohatí jsou v občanské společnosti jedem. Posilují sociální napětí - a to nejvíce právě v Londýně, v globálním hlavním městě Richistánu, a toto napětí se pak realizuje nikoliv v ulicích nejbohatších čtvrtí, ale právě v čtvrtích nejchudších, míní autorka. Shrnutí jejího článku vlastními zkušenostmi doplnil Jan Čulík.

Deník Guardian se svými komentáři věnuje celý tento týden analýzám vzniku globální vrstvy superbohatých elit a prohlubující se propasti mezi bohatými a chudými.

Kompletní komentář Madeleine Buntingové v angličtině ZDE

Zajímavá je i čtenářská diskuse pod tímto článkem, v níž ne všichni čtenáři s autorkou souhlasí a mnozí z nich vznášejí zajímavé protiargumenty.