Psal jsem o vztahu mezi státní podporou kultury a skutečnou kultivovaností společnosti, projevující se ve vztazích uvnitř society a reakce pana Škapíka mi otevřela onu další myslitelnou sféru, kam všude (ne)kultura zasahuje. Pátral jsem v mysli po odpovědi a nakonec ji našel: Tato společnost se o děti nezajímá a nezajímá se o ně stejně, jako se nezajímá o staré nemohoucí lidi v léčebnách, které si nikdo "nemůže" vzít domů, protože přece blízcí podnikají, živí rodiny, nemají čas, atd.atd., kolikrát už jsem tyto výmluvy slyšel.

Stejně jako argument, že: "Vy jako malíř můžete, Vy jo, máte dost času, my ale ne." Tisknu zuby a jen ztěží dodržuji své krédo nevysvětlovat a neobhajovat se, ale začarovaný kruh mě znovu přivádí ke vztahům uvnitř rodiny a k otázce, proč jsou takové. Na tu by měli především odpovídat odborníci, psychologové, sociologové, jenže ti jsou zkorumpováni médii a jinými zájmy, neslouží nezávisle věci, ale podporují stávající konzumní systém a své poznatky tímto systémem ospravedlňují.

Důkazem jsou pořady v médiích a bezduché diskuse s nimi, došel jsem k závěru, že u nich občan už pomoc hledat nemůže, beztak mají jenom pilulky. Stát se o děti a staré lidi nezajímá tím, že nepreferuje hodnotové motivační prostředí a dostatečně ekonomicky nepodporuje ty, kteří chtějí za své blízké nemohoucí převzít odpovědnost a nenechat vše jen na ústavech. Kde je příčina? Po roce 1989 u nás nebyla podporována etika a morálka, ale pragmatismus a účelnost, pod falešným heslem občane pomoz si sám, nikdo tě za ručičku nepovede.

A tak zpět k otázce pana Škapíka. Nezájem o děti v rodinách v důsledku všeobecně institucionálně ospravedlňovaného nedostatku času rodičů vede k jejich benevolenci, k přehlížení a k následnému zmrtvění vztahů uvnitř rodiny. Rodiče nemají čas s nimi mluvit, věnovat se jim, konfrontovat s nimi vnější a osobní hodnotová měřítka, protože často ani žádná nemají. Základní heslo je úspěch a adekvátní zisk. Dostatek finančních prostředků vybízí k další konzumaci a na scénu vstupují náhražky, jako kompenzace nedostatku času.

Děti jsou kompenzovány ekonomicky -- materiálně i citově, v podobě nabídky jiných zdrojů prožitků, prožitků vesměs pasivních a konzumních. Skoro batolata jsou utěšována nikoliv vlídným a trpělivým slovem, ale blýskajícím se mobilem, výjimkou nejsou ani půlroční děti, kterým je televize přisunuta k postýlce. Neslyší tátu, protože ten podniká a nemá čas. Je logické, že dítě ponecháno samo sobě ve svém dospívání, přijímá bez korekce přirozeného hodnotového rodinného (a nejen rodinného) prostředí vše a stává se rizikovou skupinou.

A kouření? Když nemáme na ně čas, jen ať si ho dopřejí, stejně jako všeho možného jiného, nebyli jsme přece jiní a co jsou to cigarety proti drogám, podstatné je, že tvrdé drogy neberou! I tady se na vymezení měkké a tvrdé drogy podepsali systému poplatní odborníci. Nevolám ale po zákazech, netoužím po restrikci, která k ničemu nevede, vyzývám odpovědné politiky k otevřenosti, k odkrytí karet a rodiče k odpovědnosti za potomky, které přivedly bez jejich souhlasu na svět a neumí jim nabídnout nic jiného, než to, co se tak snadno nabízí, totiž konzumaci.