K základním principům právního státu patří zásada, že zákony jsou závazné také pro státní orgány. Podle článku 2 Listiny základních práv a svobod, odst. 2 "Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví".

Tento ústavní princip je tak jasný, že další vysvětlování je zbytečné. Komentář k Ústavě a ústavnímu řádu České republiky, 2. díl, str. 47-48 (Václav Pavlíček a kolektiv, Praha 1999), k tomu mimo jiné uvádí, že státní moc lze vykonávat jen když to stanoví zákon, přičemž každý státní orgán má zákonem vymezenou pravomoc a nesmí z ní vykročit. Citovaný komentář dále dodává, že státní orgán může jen to, co je mu zákonem dovoleno a že státní moc nemůže své zásahy odůvodňovat žádnou nižší právní normou, než je zákon.

V českých poměrech je však, bohužel, realita mnohdy zcela jiná. Při nedávném právním rozboru zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta jsem měl možnost nahlédnout do zákulisních praktik ministerstva zdravotnictví, pro které je tento zákon zřejmě bezcenným cárem papíru. Vždyť stačí pouhý příkaz ministra zdravotnictví a zákon netřeba respektovat. Věc se pokusím vysvětlit co nejstručněji, jména osob, čísla jednací atd. uvádět nebudu (jistě nejde o jediný případ toho druhu na daném ministerstvu).

Výše uvedený zákon č. 95/2004 Sb. ve svém ustanovení § 44, odst. 1, věta šestá, uvádí: "Bez doplnění odborné praxe podle věty prvé až páté získávají specializovanou způsobilost ti, kteří získali osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe a nejméně 5 z posledních 6 let nepřetržitě vykonávali zdravotnické povolání lékaře." Má-li tedy lékař osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé praxe v určitém oboru a splňuje další podmínku (vykonával zdravotnické povolání lékaře nejméně 5 z posledních 6 let), splňuje podmínky stanovené zákonem a má zákonný nárok na to, aby mu ministerstvo zdravotnictví získanou specializovanou způsobilosti ve správním řízení na základě žádosti podle zákona č. 95/2004 Sb. přiznalo.

Uvedené platilo (tedy zákon č. 95/2004 Sb.) na českém ministerstvu zdravotnictví do doby, kdy -- zřejmě jako důsledek sporů mezi ministerstvem a lékařskou komorou -- vydal dne 30. 10. 2006 ministr zdravotnictví příkaz č. 40/2006, kterým se zákonný nárok na přiznání specializované způsobilosti podle ustanovení § 44, odst. 1, věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. ruší pro ty, kteří získali osvědčení ČLK po 17. 4. 2004.

Česká lékařská komora toto jednání ministerstva zdravotnictví označila jako svévolné rozhodnutí (článek prezidenta ČLK MUDr. Milana Kubka "Útok na kompetence České lékařské komory", časopis ČLK Tempus Medicorum č. 12/2006). Jistě, jde o zásah do kompetencí lékařské komory, které zákon svěřil výkon státní správy v určitých oblastech (tedy i vydávání osvědčení). Je zde i zákon, který přiznává nárok na získání specializované způsobilosti, nezbytné k výkonu samostané praxe, pro držitele příslušných osvědčení ČLK, kteří splňují další zákonem stanovené podmínky. Jde však jen o ignorování profesní komory? Rozhodně ne. Věc má jinou dimenzi. Jde o příklad pohrdání zákony a ústavním pořádkem. České ministerstvo zdravotnictví názorně ukazuje, jak snadné je u nás kašlat na zákony, vykonávat pravomoce mimo meze dané zákonem, dělat to, co zákon státnímu orgánu nedovoluje a dokonce "rušit" zákon úřednickým příkazem.

V půtkách tohoto druhu se pravděpodobně odrážejí zájmy lobbyistických skupin a nízké politikaření. Tomu dáme, tomu ne... Je to ukázka neuvěřitelně nízké kultury fungování státní moci ve státě, kde je tak snadné porušovat zákony a nenést za to žádné důsledky.