Kniha byla od pradávna jedním ze zásadních kulturních fenomenů našeho života, nejen jako nositel vědění, poznávání a duševního bohatství historie lidstva, ale také jako artefakt, jako krásný objekt na pohled i na omak, když se umí udělat s láskou a pečlivostí. Exponáty nesly tuto pečeť, v době elektronických médií, digitalizace a současné knižní produkce v nich bylo cosi archaického, kouzlo uplynulých věků, když knihaři a tiskaři byli v nejlepším slova smyslu skutečná elita.

Kniha je živá a interaktivní, komunikuje s člověkem nejen skrze obsah, ale i svým zpracováním.Výstava v muzeu však nabízela návštěvníkovi paradoxně - možná logicky k místu své instalace - jen vizuální pohled, exponáty oddělovalo od vnějšího prostoru sklo. Knih se nebylo možné dotknout, vzít do ruky, potěžkat je, pohladit kůži, či jiný materiál a nebylo možné do nich ani nahlédnout. Byly seřazeny v jednotlivých vitrínách v prostoru na stojanech, aniž by jedinou bylo možné prolistovat.

Jakoby chtěli autoři ukázat pouze nápaditou vazbu a jakoby v některých případech byl nápad jediným důvodem vzniku knihy i motivací knihaře. Nemohl jsem se zbavit dojmu z poněkud účelové prezentace. Z knihy promlouvá autor svými myšlenkami, knihař vazbou, grafik úpravou a výtvarník ilustrací, autoři na trienále zosobňovali knihaře a výtvarníka současně. Chtěli předvést svůj um, úroveň řemesla, ale způsobem vystavení byly knihy omezeny jen na vnější podobu.

Příkladů zpracování knižní vazby bylo tradičně vidět na výstavě dost, od toho klasického, se slepotiskem a zlacením, přes aplikaci mozaiky a inkrustace, až po vlivy trendů, nabízejících finesy z různých disciplín volného umění, které už nejsou vůbec avantgardní. V mnoha případech byla vystavená kniha nejen stylově čistým artefaktem, ale i poněkud samoúčelným výtvarným objektem, asambláží či koláží, kombinující velmi nesourodé výtvarné prvky a techniky.

Co všechno se dá udělat s knihou, se už přitom dávno ví, minimálně od šedesátých let, mince nalepené na obálku už jsou opravdu okoukaný fór, stejně tak vazba, na níž toho bylo v mnoha centimetrových tloušťce navrstveno tolik, že už ani nemůže být snadné ji otevřít a prohlížet, což na výstavě ale stejně nebylo možné. Autoři chtěli soutěžit, v mnoha případech jakoby vyrobili knihu jen pro knihu, pouze pro tuto příležitost a pro mezinárodní porotu, která jejich výsledky posuzovala.

Jedním z jejích členů byl i grafik Ladislav Hanka, občan USA českého původu, žijící v Kalamazoo, ve státě Michigan. Byl také výrazným oživením mimo soutěž jako píšící autor, v rámci trienále byly vystaveny jeho knihy, vázané a upravené ve vazbách 41 českých uměleckých knihařů. Hanka své tvůrčí úsilí ale naplňuje především v oblasti jemu nejbližší, v grafické práci. Není bez zajímavosti, že si velmi váží našeho českého grafika Ladislava Čepeláka, s kterým ho spojuje poctivé řemeslo a zájem o přírodu.

Ladislava Hanka cestuje do vzdálených krajin světa, brodí se potoky, slézá hory, dívá se pod kameny, do korun stromů, tiše a soustředěně vnímá proměny krajiny, aby v lapidární grafické technice zachytil její tvarosloví a strukturu celku i detailu. Tužkou nebo vrypem jehly pomalu hloubí do desky autenticky žité spočinutí, s každou čárkou tká jemné vlásečnice magické rostlinné a živočišné říše, zaznamenává hlas krajiny, růst větví a kořenů, praskání skal i třpyt šupin na těle ryby.

V nefunkční záplavě nabubřelého vizuálního odpadu odkrývá s pokorou letmému pohledu podstatu všech věcí, vznik a zánik, rození a smrt, skrytá dramata přírody, jež ve svém pravidelném a námi narušeném rytmu naplňují svoji vlastní předurčenost.

V přeinformovaném světě podává Ladislav Hanka důvěrnou zprávu o mysteriózním a mnohdy utajeném životě, který už pomalu přestáváme vnímat a v němž je vše přirozeně spojeno a provázáno nutností koexistence. Toho jsem si všiml, tichého sdělení jednoho Američana.