Sám Jan mohl mít na autorství jistý podíl, konečnou podobu však textu sotva dal. Poměrně pozdní datování (přes půl století po dotyčných událostech), jakož i velká míra teologické spekulace zpochybňují historickou věrohodnost textu, zvláště když jej psali lidé, jejichž zájmem nebyl přesný faktografický záznam viditelných dějů, ale spíše děje duchovní, kdy - podobně jako u středověkých legendistů - je obecný symbolický rozměr vyprávění nadřazen konkrétním detailům.

Nejsa biblistou ani věřícím, neměl bych potřebu se k záležitosti vyjadřovat. Ona však má svůj aktuální rozměr. Úhelným kamenem teologické mise současného papeže je totiž představa o zásadním a nerelativizovatelném významu spojení mezi křesťanským zjevením a řeckou filosofickou spekulací, z něhož v prvních staletích n. l. vzešly dogmatické základy latinského křesťanství. Jedním z klíčových argumentů je pak právě Janovo evangelium, údajně propojující osobní svědectví, resp. historický záznam s intelektuálně poměrně ambiciózním věroučným výkladem dotyčných událostí.

Vzhledem k této tezi, která je pro Benedikta XVI. pilířem jeho fundamentalistického chápání katolictví i evropanství, je dobré pamatovat na to, že historická věrohodnost Janova evangelia (jakož zpravidla i všech podobných textů), je pochybná. Pravda, která zde má být dosvědčena, je jiná pravda než ta, kterou si představujeme my, zvyklí na moderní formu historického bádání; mezi těmi pravdami nemusí existovat soulad - právě naopak, mohou jít i proti sobě. Samotná nejednoznačnost pojmu pravdy je pak jedním z hlavních důvodů, proč klást Benediktově kurzu odpor.