Se školní mládeží je potíž. Vím to dobře, neboť moje maminka byla učitelkou zvláštní školy. A dnes jsou všechny děti zvláštní. Například jsem jim chtěl při jízdě vlakem vyprávět pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Ale ony se rozesmály a šly kouřit na chodbu vagonu nějaké balené cigarety. Nechtěl jsem jim bránit ve svobodném rozvíjení osobnosti, tak jsem se raději díval z okna na pokročilý poločas rozpadu české krajiny a měst, připomínající pohřebiště.

Než jsme vyjeli, tak jsem z okna vagonu krmil havrany zevlující po peronu rohlíkem. Byli ostražití. Konečně se jeden z nich odhodlal a rychle sebral kus rohlíku do zobáku. Okamžitě se s ním rozletěl pryč. Ostatní havrani, zbabělí na to, ukrást kus rohlíku sami, se v letu vrhli za ním. Příznačná vlastnost hrobařů se nezapřela.

Vlak byl plný venkovanů. Zatímco Pražáci, kteří žijí z českého venkova celý pracovní týden, prchají na víkend na venkov, venkované jezdí o víkendu do Prahy nakupovat. Pražáci mají asi menší platy a tak je kvůli tomu v Praze levněji než na venkově. Praha má takto z buranů díky jejich víkendovým nákupům dvojnásobný příjem. Přesto jsou tam chudáci. Kdo by neznal starý pražský pozdrav: "My bychom rádi, ale nejsou peníze!" Dodejme, že ty, které se tam podivně ztratily, jako ten kus rohlíku na peronu.

Konečně jsme dojeli s obvyklým zpožděním do Prahy. Hned při prvním průchodu hlavním nádražím zjistíte, že se zřejmě jedná o výjimečně ojedinělou státem chráněnou archeologickou památku. Nejen, že zde můžete spatřit vykopávky z doby tzv. totalitní, ale patrně i z mladší doby kamenné. Soudě podle vzhledu hlavního nádraží, pan Wilson, jemuž vděčí nádraží za název, musel být velmi hnusný, škaredý, špinavý a páchnoucí člověk. Všudypřítomný zápach moči, cigaretového kouře a bůhví čeho, zůstává po opuštění nádraží ještě dlouho součástí vašeho osobního odéru.

Teprve, když si uvědomíte, jak je obyvatelům Prahy ukradený hlavní železniční uzel střední Evropy a zoufalé lidské fosilie, které se tam bídně potulují, zjistíte, jak mnohonásobně více je jim asi ukradený celý zbytek českého venkova. Matka příroda, dala zelenou přemnožení havranů (myslím těch ornitologických). Jestli jedeme do konečné stanice, tak budou mít dost potravy.

Za celý den jsme absolvovali prohlídku ještě mnohých jiných zřícenin a pamětihodnosti. Ale s hlavním nádražím si žádná z nich nezadala. Viděli jsme s dětmi dokonce i Václava na koni. Byl zahleděn v dál. Asi raději nechtěl vidět, co si dal národ sobě, co se děje tam dole kolem pod kopyty jeho koně.

Před odjezdem zpět, jsme čekali s dětmi v hale nádraží na přistavení naší vlakové soupravy. Zatímco jsem stál s nedopitým kelímkem piva v ruce, někdo mi do něj hodil nějaké drobáky. Patrně díky mému ošuntělému a lítostivému zjevu nepoznal, že nepatřím ke špalíru všudypřítomného a podivného nádražního panoptika žebrajících individuí. Drobných v pivu jsem si pro pochopitelné slzy v očích ihned všimnul. Až při dopíjení piva. Zaskočilo mi, tak jsem rychle běžel na nedaleké WC.

Návštěva nádražního WC je vskutku nezapomenutelný turistický zážitek, který domorodci již vůbec nevnímají. Málem mi zaskočilo podruhé. U vchodu mi nějaké zevlující strašidlo prodalo za 5,- Kč kus natrhaného toaletního papíru. Domníval jsem se, že provozovatelé WC si patrně o návštěvnících WC myslí, že jsou dementi, neschopni si v kabince utrhnout papír samostatně. Že tomu tak nebylo a že jejich řešení je naopak velmi prozíravé, jsem zjistil až v kabince. Zde totiž toaletní papír scházel. Mimo kompletního toaletního prkýnka jsem zde v chvatu marně hledal háček na odložení věcí. Měl jsem tedy plné ruce věcí a předem natrhaný papír se mi tudíž hodil. Nejvíce mne na WC nadchnul jeden umolousaný hadr vydávaný za ručník, který visel na automatu prodávajícím kondomy. Zřejmě to byla nějaký aktuální art performance, která měla náš vymírající národ odradit od používání antikoncepce.

Zatímco jsem smutně a zádumčivě seděl v hale a koukal do podlahy, tak děti jak u vytržení kulily oči na příšerné kulisy. Po chvíli jsem zjistil, že to, co jsem všude po nádraží považoval za původní historicky malovanou dlažbu, je pouze zašlá a zažraná špína.

Konečně náš vlak přistavili. Cestou na nástupiště, jsem si uvědomil, že v davu kolidujícím po Praze, po Václaváku, kolem nádraží i na nádraží, marně celý den hledám nějakého normálního člověka. Při nastupování do vlaku se mi málem podlomila kolena, jak jsem se lekl. Uvědomil jsem si totiž, že ten pitoreskní, zakouřený, popelavý, nafoukaný, sebevědomý, ponížený, špinavý, navoněný, močí páchnoucí a těžce se vlekoucí a belhající kompars Prahy, je totiž NORMÁLNÍ! Že normální nejsem já!

Jako jediní normální lidé mi v Praze připadali jen holubi, kteří se všude možně proplétají turistům suverénně mezi nohama a vyzobávají zbytky, které jim ještě nestačili ukrást bezdomovci.

Cestou zpět ve vlaku, se paní učitelka dětí zeptala: "Tak, co se vám děti v Praze nejvíce líbilo?"

"Hlavní nádraží!" Zařvaly všechny děti jedním hlasem.

Děti zvyklé z televize na krvavé horrory, něco tak úžasného nečekaly. Byl totiž zrovna halloween. Výlet do Prahy spolu se všemi turistickými průvodci vřele doporučuji. Děti byly z výletu do Prahy úplně nadšené. Vůbec nezlobily a omámené nestačili ani zírat na to, co se kolem nich děje. Zatímco v jiných velkoměstech mají v zábavních parcích pro atrakci jenom jeden nebo dva domy hrůzy, my máme dokonce celé město hrůzy -- a navíc to hlavní. Ale, jak říkám, nejsem normální, tak na moje slova nedejte.