Tím ovšem naše podobnost končí a tato recenze bude mým pokusem Sternovi vysvětlit, že jeho intelektuální lásky (Freud, Jung, symboly, jazyk, mýty, média, reklama) představují z hlediska v současnosti překotně probíhajících procesů v zásadě ztrátu času a na jeho místě bych se obrátil ke strukturám a procesům, které možná nezní tak svůdně v krajině postmoderních diskursů, doba si jich však podle mého názoru žádá více než kdy jindy. Jsou to pro mě staré dobré pojmy sociální struktura, třída, nerovnost, vykořisťování, kapitalizmus atd. atd. I přestože chápu Sternův profesionální zájem o média, i tam mají podle mého názoru spíše slovo (neo)marxisté, nežli psychologizující postmodernisté. Tam kde Stern utíká do světa mýtů, já doporučuji příklon k nové racionalitě.

Proč redukovat druhou světovou válku na boj jakéhosi bratrstva temnot (podle knihy Jitro kouzelníků), když je daleko blíž banální pravdě ji charakterizovat jako konflikt mezi několika určitými typy státních a ekonomických soustav? Proč nahrazovat pojem kapitalizmus ježibabou z perníkové chaloupky? Proč se při pojmenovávání problémů dneška odívat do škrabošky postmodernizmu? Možná že marxistické analytické kategorie působí banálněji, jsou ale pravdě blíže než mnohé esoterické blábolení.

Základním omylem Sternovým je, že přeceňuje roli médií v životě dnešního člověka. Jinak se může jevit situace pražskému studentu mediálních studií a jinak běžnému občanu, zvyklého zprávy buď vůbec ignorovat, nebo je vpouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Stern mi v tomto připomíná Baudrillarda, který prohlásil, že není na světě nic kromě textu, což tak může vypadat z pracovny amerického profesora obložené tisíci knihami, ale jistě se tak nejeví 15 procent světové negramotné populace.

Sternovo myšlení pro mě představuje nemarxistickou levici. Je levicové v tom smyslu, že provokuje mocné, že se zastává slabých a bez předsudků hledí na minulost. Ale marxistické není: Podle Sterna je 95% našich rozhodnutí tvořeno pudy (str. 9). Pokud by to byla pravda, asi těžko by měly smysl snahy o změnu společnosti, o humanizaci člověka. Nevyhnutelně pak musí dojít k myšlence, že svět nespasí rozum (str. 46). V této tradici pokračují i další Sternovy intelektuální ikony.

Například pro McLuhana se má lidstvo zbavit vizuální kultury a vrátit se zpět ke kulturám akustickým (tj. od četby k médiím). Sternovy eseje se řadí k postmodernímu útoku na pravdu, na normativní kategorie, na myšlenku pokroku. Tento masivní útok je veden v zájmu pozdního kapitalizmu a proti levici, neboť kde nejsou velká vyprávění, tam zbývá jedině konzum. Je to především levice, komu jde ukrást velké vyprávění, neboť ti kdo nyní drží moc žádné velké vyprávění nepotřebují, neboť jim postačí jenom mediální manipulace. Kde nejde o pravdu a spravedlnost, tam Česko hledá superstár.

Stern disponuje bystrým mozkem, který mu umožňuje učinit řadu velmi dobrých postřehů. Právě pasáže, kde se více držel své chytré hlavy a méně klasiků psychoanalýzy, považuji za nejzdařilejší. Skvělé jsou jeho hrátky s Foglarem, polistopadovými mýty, nebo normalizační každodenností. Svou knihou představuje ale pokus odít levici do postmoderního hávu. Nemyslím, že je tato cesta perspektivní. Česká levice potřebuje méně psychologů, Freudů a Jungů a více ekonomů, sociologů, Wallersteinů, Wrightů a Žižeků. Není náhodou, že Sternovi oblíbenci jsou běžně vydáváni v překladech, zatímco ti druzí jsou v malém českém rybníce ignorováni. První nepředstavují dle mého soudu fundamentální útok na panující pořádky, druzí ano. První si mohou číst měšťáci mezi jednotlivými díly reality show, druzí se nikdy podobnou módou stát nemohou. Proti systému, ke kterému prý není alternativ, jsou ale o to větší municí.