Dovolte, abych se na počátku věnoval dvěma základním kategoriím a jejich vztahu. Jedná se o individuálně lidskou a sociální entitu. Člověk je výsledkem evolučního vývoje, přírodně historického procesu. Sociální entita je produktem lidí a produktem evoluce v druhém řádu. Člověk a společnost jsou tak provázány, že jedno podmiňuje a tvoří druhé, přitom se však jedná o entity zcela odlišné.

Na hrotu evolučního vývoje na Zemi je v současnosti rozvoj lidského rozumu, kvality mysli a vědomí. To jsou kategorie, které jsou mimo realitu sociální entity. Člověk prožívá lásku, metafyzickou úzkost, touhu po poznání a uspokojení z poznání, usiluje o spiritualitu. Sociální entita sama o sobě toto nemůže cítit, nemůže prožívat, nanejvýš zprostředkovaně prostřednictvím svých členů. To je však již realita druhého řádu, podobně jako sociální entita sama. Člověk-jedinec je nositelem a součástí proudu života vynořujícího se z  nekonečných hlubin času a vesmíru a směřujícího do nekonečna jsoucna. Nemyslím tím nekonečno času či prostoru, ale nekonečno sebeproměňujícího se jsoucna. Tato cesta člověka by nebyla možná, aniž by člověk byl součástí sociální entity, sociální skutečnosti. Šance člověka na existenci a další vývoj by bez společnosti byly podobné jako šance družice, bez rakety překonat zemskou přitažlivost. Biologická určenost člověka ho jako gravitace táhne k biologické živočišné říši, zatímco společnost mu umožňuje odpoutávat se od dosavadní biologické danosti a putovat dále na evoluční ose.

Vztah člověka a společnosti, lidské a sociální entity patří k tomu nejpozoruhodnějšímu na naší Planetě, protože v současné fázi rozhoduje o planetární evoluci. Vztah lidského individua a společnosti je tak těsný, že lze hovořit o dvojjedinné podstatě člověka. Člověk je jako individualita nositelem proudu tvůrčího života a vědomí a současně je součástí sociálního pole, zprostředkujícího obsahovou bohatost sociální entity. Individuální člověk není pouze médiem pro dynamizaci vitálního principu a jeho projekcí do časoprostoru, ale je přímo životem, jeho posledním článkem.

Dosavadní vývoj lidské civilizace lze také reflektovat jako historii vztahu mezi jedincem a společností. Chtěl bych v tomto smyslu navázat na tezi, kterou jsem vyslovil na loňské konferenci v Bratislavě, kde jsem řekl, že úroveň společnosti je dána kvalitou mysli, rozumu a vědomí individuálního člověka a společenskými podmínkami pro jejich rozvoj a kvalitní existenci.

Sak,P. Souvislosti mezi změnami společnosti, systému hodnot a rodiny. In: Sborník z mezinárodní konference "Rodina na prelome tisícročia", Bratislava 16.-17.5.2005. Nitra. 2006. ISBN: 80-8050-914-X.

V živočišné říši existují druhy, u nichž rodiče svá mláďata nijak nepřipravují pro život. Postupně na vývojové ose stoupá časový podíl života, po kterou se jedinec jako mládě na život připravuje. Nejdéle tato příprava probíhá u člověka. Délka přípravy na život s vývojem lidské civilizace dokonce výrazně stoupá. K výraznému skoku došlo zvláště za několik posledních generací, což bylo umožněno také nárůstem střední délky života. V současnosti se již příprava na život ve vyspělých společnostech blíží třiceti rokům, to je věk, který byl v minulosti střední délkou života.

V tomto prodlouženém období odložené dospělosti je členům nastupující generace předáváno naakumulované poznání lidstva, jsou připravováni na profesionální život a jejich sociabilita je rozvíjena v kontextu stále se rozšiřující sociální entity. Jejich socializace a sociální zrání se s rozvojem lidské civilizace vztahuje ke stále širším celkům, k celkům odlišně definovaným.

Od lidské pospolitosti s převahou vazeb "tváří v tvář" v preindustriální společnosti se rozšiřuje rozsah sociální entity, ke které je jedince socializován, mění se charakter vztahů v této entitě jejich diferenciací a rostoucí komplexitou celého systému. V současnosti se stává referenční sociální entitou planetární celek lidské civilizace se složitou sítí vztahů multikulturních, mezináboženských, mezispolečenských, které tvoří nadstavbu nad souhrnem vztahů uvnitř komunity, regionu a společnosti. Sociální zrání jako individuální proces, jež je individuální součástí planetárního vývoje probíhá navíc za civilizačně nové evoluční situace, kdy vedle přirozeného světa, jako důsledek lidské činnosti, za pomoci nových informačních a komunikačních technologií, vzniká virtuální realita kyberprostoru.

Jedinec tedy musí sociálně zrát ve vazbě na planetární celek lidské civilizace a do určité míry prostřednictvím virtuální reality v kyberprostoru. Vedle dovedností komunikace v přirozeném prostoru si musí osvojit kompetence komunikace v kyberprostoru s odlišným časoprostorem. Komunikace v planetárním rozsahu a s informacemi sdílenými napříč společnostmi, kontinenty, kulturami a rasami je již dnes v kyberprostoru běžnou záležitostí. Virtuálně je vývoj v předstihu před vývojem v přirozeném světě. Příprava na působení v takto rozsáhlém světě vysoké komplexity je náročná a zabírá zhruba stejný čas jako byla po dlouhou dobu vývoje člověka střední délka jeho života. V současnosti se člověk připravuje na život zhruba stejnou dobu jako v minulosti trval celý jeho život.

Reflexe a analýza socializace dětí a mládeže, průběhu a výsledků sociálního zrání musí obsahovat tyto nové skutečnosti. Také negativní jevy projevující se u mladé generace, včetně kriminality jsou resultátem proměňují se společnosti a tak by měly být také reflektovány.

Na procesu socializace se podílí několik základních článků:

1. Společenský systém, který se reprodukuje a pro svou reprodukci připravuje socializací nastupující generaci.

2. Obsahy, které společenský systém předává nastupující generaci.

3. Mechanizmy a instituty, pomocí nichž jsou obsahy předávány.

4. Mladá generace přejímací obsahy společenského systému.

Negativní jevy u dětí a mládeže jsou převážně vnímány jako důsledek chybného převzetí společenských obsahů, hodnot a norem dětmi a mládeží, tedy jako chyba v procesu socializace, v širším významu chyba ve  funkcionálním působení společnosti a v užším významu v intencionálním působení na mladou generaci. Jako individuální chyba socializovaného a socializujícího se jedince. Ve skutečnosti stav sociability a existence negativních jevů u mladé generace je výsledkem působení všech prvků fungujících v procesu socializace. K pochopení rezultátu socializace je proto nutné analyzovat stav a vývoj základních prvků socializačního procesu.

Společenský systém a přenos sociálně duchovních obsahů

Sociální entita obsahuje normativy jednání a duchovní obsah. Specifika v  těchto dimenzích utvářejí sociální identitu přenášenou na jedince dané společnosti. Souhrn jednání jedinců, jejich myšlení, cítění a prožívání v kontextu sociální entity a jejich idejí vitalizuje a reprodukuje danou sociální entitu.

Proto lidstvo od počátku svého vývoje vytváří nad svou každodenností duchovní nadstavbu v podobě mýtů, pověstí, náboženství, světonázoru, umění, která je zobecněnou zkušeností, představou o světě a vizí pro budoucnost. Tato nadstavba je tmelem, který ze souboru izolovaných jedinců vytváří kmen, národ, společnost - sociální entitu. Sociálně duchovní nadstavba určuje také členům sociální entity chování v různých sociálních rolích a sociálních pozicích. Existence sociálních fenoménů spojujících sociální entitu a jedince a mechanizmy jejich přenosu umožnila výrazné snížení fyzicky agresivního chování mezi jedinci, s případným převedením agrese do nefyzické roviny, ale i snížení celkové agresivity mezi jedinci a v komunitě. Čím těsnější a funkčnější je vztah mezi jedinci a sociální identitou, tím menší je nutnost společenského vynucování sociálního chování jedinců a společenské represe, včetně izolování jedinců (vypuzení z  kmene, izolace ve vězení). Snížení úhrnu společenské agresivity znamená energetickou úsporu komunity, společnosti.

Uvedený vztah mezi jedincem a sociální entitou není konstantou, ale vyvíjí se a proměňuje. Mění se význam základních segmentů sociální identity od jejich utváření přes kulminaci významu a vyhasínání. Dále může být sociální identita tvořena pluralitou funkčně analogických segmentů, jejichž působení na jedince se tím oslabuje anebo dokonce mohou působit konkurenčně a potlačovat svůj vliv.

Příkladem působení konkrétního segmentu sociální identity a jeho vývoje může být křesťanství. Na počátku byla jeho ideologie, světonázor a normy jednání v rozporu s židovskou i římskou společností a oslabovala jejich funkčnost. V průběhu několika století došlo k harmonizaci římské společnosti s křesťanstvím, které se naopak stalo základem identity evropské sociální entity. Z křesťanství vyplývající světonázor, hodnoty, vzorce a normy chování, sociální mechanizmy integrovaly jedince do společnosti a propojovaly evropský sociální prostor.

Imanentní vývoj identity uvnitř systému byl dán proměnami křesťanských církví, vyplývajícími z jejich propojení s mocí a převzetím mocenských funkcí ve společnosti, což vedlo ke vzdalování se původnímu duchovnímu poselství Krista. Rozpor mezi původním duchovním poselstvím a mocenskou podobou církve byl zdrojem napětí, konfliktů, polemik, evropských náboženských válek, reformace atd.

Existovaly však i další zdroje pohybu uvnitř sociální entity s dominancí křesťanství. Pozice křesťanství v evropské sociální entitě byla příliš silná a příliš rigidní, proto se vývoj v dalších společenských oblastech dostával do rozporu s církevní podobou křesťanství. Jednalo se o vývoj umění, vědy postavené na karteziánském paradigmatu a v neposlední řadě o vývoj člověka. Vždyť na počátku křesťanství působilo v otrokářské společnost a po většinu existence křesťanství žili lidé v nevolnictví. Liberalizmus se konstituoval do značné míry v reakci na křesťanské církve a v konfrontaci s nimi. Současného člověka oproti člověku po většinu existence křesťanství charakterizuje individualizmus, racionalizmus, odpovědnost za sebe a v posledních desetiletích také zvýšený hédonismus, konzumerizmus a pragmatizmus.

Důsledkem rigidity církve bylo, že vývoj subsystémů společnosti oslaboval pozici a vliv církve a inicioval nástup nových hodnotových systémů, světonázorů, normativních sociálních systémů. Tento společenský proces znamenal sekularizaci společnosti a konstruování vztahu jedince a společnosti na novém základě. Proces se vyhranil po roce 1948, kdy vedle křesťanského sociálně duchovního systému nejen působily sekulární sociálně duchovní systémy, ale dokonce státní propaganda byla vedena v duchu ateizmu a proti křesťanskému systému.

Po listopadovém převratu, sice ne tak totálně a centralizovaně, je opět vedena propaganda, tentokrát proti socialistickému sociálně duchovnímu systému. Zpochybněna byla legitimita nejen celého předchozího politického systému, ale veškerých jeho součástí a obsahu. Zpochybněny tak byly nejen prvky, které nově vyplynuly ze socialistické ideologie, ale i prvky, které jsou součástí civilizačního dědictví a procházejí dějinami v různých kulturách, náboženstvích, společnostech.

Např. na Policejní akademii ČR jsem se v diskusi na semináři studentů magisterského studia setkal s názorem, že pokles sociálních hodnot u mladé generace je pozitivní vyrovnání se s komunistickou minulostí. Altruizmus a hodnota "být užitečný druhým lidem" je podle nich produkt totalitní ideologie.

Novým sociálně duchovním systémem určujícím vztah jedince a společnosti se v devadesátých letech stala zjednodušená podoba liberalizmus. Politici a podnikatelé, kteří se k liberalizmu hlásili a deklarovali své chování jako liberální a představovali tak perzonifikaci liberální ideologie však často současně překračovali právní normu. Liberál - podnikatel, který byl vyhlášen podnikatelem roku, byl v následujícím roce již ve vězení. V současnosti neexistuje významnější český politik, jehož morální legitimita a mravní integrita by nebyly zpochybněny. Výzkum hodnotových orientací (SAK, 2000) ukázal značnou podobnost hodnotové orientace mladistvých delikventů ve věznicích pro mladistvé s hodnotovou orientací podnikatelů. Rozdíl je spíše v sociálních dovednostech než v hodnotách.

V různých vrstvách české společnosti a s  různou intenzitou působí především tři sociálně duchovní systémy: křesťanský, socialistický a liberální, které se částečně prolínají, částečně působí vedle sebe a částečně působí proti sobě. A aby situace byla ještě složitější, tyto systémy a jednání jejich protagonistů nejsou vnitřně konzistentní a systémy se také navzájem ovlivňují. Např. papež Jan Pavel II. odmítl bombardování Jugoslávie a tvrdě ho kritizoval, zatímco představitelé české katolické církve se zařadili mezi obhájce "humanitárního bombardování".

Ve společnosti tak působí minimálně tři hodnotové systémy, tři pojetí normality, které vzájemně oslabují vliv na děti a mládež. Navíc vrcholoví představitelé překračují rámec všech tří sociálně duchovních systémů a pokračují tak ve zpochybňování normality a rozostřování hranice mezi normalitou na jedné straně a deviací na straně druhé.

Důsledkem stavu společenského systému a obsahů předávaných mladé generaci je dlouhodobé propadání významu všech konkrétních sociálně duchovních systémů a sociálně duchovního systému jako takového pro mládež. V empirickém výzkumu byla položena otázka zjišťující postoje k jednotlivým sociálně duchovním systémům.

Reprezentativní sociologický výzkum realizovaný v rámci grantu MPSV ČR "Vliv computerizace na edukační procesy a na člověka v informační společnosti" byl proveden technikou standardizovaného rozhovoru na souboru 1818 respondentů.

Rozložení odpovědí na otázku: "Považujete se za stoupence-přívržence následujících náboženských, duchovních a společenských směrů?" ukazuje graf.

Graf ukazuje jak malý podíl mládeže má jednoznačně pozitivní postoj (rozhodně ano) k uvedeným sociálně duchovním systémům, ale nejen k nim, vlastně k jakémukoli sociálně duchovnímu systému. Pozice všech sociálně duchovních systémů u mladé generace se neustále zhoršují, jak ukazují výsledky opakovaných výzkumů.

Stejnou metodikou byly zkoumány postoje na reprezentativním souboru v letech 1993, 2000 a 2005.Viz sak,P.Saková, K. Mládež na křižovatce. Praha-2004.

Tempo devalorizace sociálně duchovních systémů je odlišné a vede k paradoxním důsledkům. Nejhorší postoj ke katolické církvi má mládež, která je ve společnosti nositelem další sekularizace. Současně se však postoj ke katolické církvi v celku mladé generace zhoršuje pomaleji než postoje k sekulárním sociálně duchovním systémům, jejichž význam pro mládež klesl pod význam katolicizmu, takže katolicizmus je pro celek mladé generace nejvýznamnějším sociálně duchovním systémem. Uvedený fenomén je důsledkem rozrůzněnosti mladé generace, která obsahuje kolem deseti procent mladých lidí hlásících se jednoznačně ke katolicizmu. Tedy křesťanství je nejvlivnějším sociálně duchovním systémem mladé generace, která je subjektem další sekularizace české společnosti

Zpochybnění sociálně duchovních systémů znamená současně zpochybnění normality vyplývající z těchto systémů, ale také zpochybnění hranice mezi normalitou jako obecnou kategorií a deviací. Proto taková tolerance u mládeže a vnímaní starších generací mládeží jako netolerantních. Jedna z hranic uvnitř české populace je určena touto "tolerancí". Na jedné straně liberálové a mladá generace, na druhé straně zbytek populace.

V předchozí části jsem analyzoval vliv jednotlivých sociálně duchovních systémů na socializaci a sociální zrání mládeže. Do tabulky jsem však také zařadil vliv multikulturalizmu, který je fenoménem jiného řádu. Sám není sociálně duchovním systémem, ale přináší hodnoty a normy k interakci a komunikaci mezi jednotlivými sociálně duchovními systémy a k jejich postavení ve společnosti.

Multikulturalizmus je do určité míry ve společnosti prezentován jako ideologie, představuje jakousi modernější variantu dřívějšího internacionalizmu. Normativní charakter multikulturalizmu potlačuje analytický přístup k multikulturalizmu v teoretické i empirické rovině a vnímání multikulturalizmu jako strukturované sociální skutečnosti, dynamicky působící na společenské systémy v jejichž rámci existuje. Změny navozené multikulturalizmem mohou být hodnoceny jak pozitivně tak negativně.

Důsledkem jsou rozpory ve společenské praxi, i v reflexi a hodnocení reality. Multikulturalizmus je sice součástí proklamované euro-atlantické identity, ale jednání euroatlantických subjektů je jiné. Česká "mainstreamová" média vedou dlouhodobou tvrdou protiislámskou a protiarabskou kampaň, překonávající svou rétorikou snad i dřívější třídní boj a třídní nenávist. USA ve jménu pokleslého sektářského křesťanství vede v Iráku nevyhlášenou válku s islámem a s arabskou kulturou. Ve Francii zakazují islámským dívkám nosit oblečení podle jejich přání, v USA oživují nám dobře známou zeď mezi státy.

Multikulturalizmus znamená pluralitu hodnotových systémů, ale i norem chování. Pluralita snižuje závažnost hodnoty, normy pro celek společnosti a v tomto smyslu společnost segmentuje. S pluralitou klesá význam interiorizovaných sociálních systémů a sociální kontroly a nastupují jiné nástroje, které působí jednotně napříč segmentovanou multikulturní společností. Jedná se o donucovací, kontrolní a represivní prostředky postavené ne na morální a sociální normě, ale na vynucování právní normy. Příkladem je multikulturní americká společnost s velmi silným postavením policie a s  2,2 milióny Američanů ve věznicích. Problémy vyplývající z multikulturality společnosti se začínají výrazněji projevovat i v evropských společnostech např. ve Francii, v Německu, Rakousku a reakcí na tyto problémy je růst pravicových stran. V naší společnost zatím existuje pouze jeden výraznější segment jiné kultury spojené s romským etnikem. Postavení tohoto etnika v české společnosti se neustále zhoršuje a málokterý Čech většinové společnosti by asi řekl, že tato kultura, toto etnikum je pro českou společnost obohacením.

Socializace mladé generace v multikulturní společnosti je složitější. Interiorizace sociálně duchovních systémů je povětšinou mělčí a mladá generace obsahuje skupiny s odlišnou intenzitou a hloubkou socializace jednotlivých sociálně duchovních systémů. Multikulturní mladá generace je tak více rozrůzněna a více heterogenní. Multikulturní společnost se více opírá o vynucování právní normy a o represivní aparát a jeho působení na populaci.

Kyberkultura je dalším fenoménem zcela nově a specificky vstupujícím do procesu socializace. Kyberkultura je zakotvena mimo rámec tradičně vymezované multikulturality a mimo rámec národních kultur. Kyberkultura se objevuje od šedesátých let 20. století a od té doby prochází vývojem. Ani v současnosti není pojem kyberkultura ustálen a u různých autorů se objevují jeho odlišné významy. V tomto referátu je kyberkultura chápana jako kultura, jejíž vznik a existence jsou vázány na nové informační a komunikační technologie. Charakterizuje ji:

• vyšší míra aktivity každého jedince;
• interaktivita a potenciální komunikativnost každého s každým;
• obsahy sociálně duchovních systémů nejsou primárně obsaženy, dostávají se do kyberkultury druhotně, nepřímo, necíleně, zprostředkovaně;
• charakter kyberkultury není národní ani mezinárodní je globální či planetární;
• v počáteční fázi začleňování jedince do kyberprostoru mají většinou významné až dominantní význam počítačové hry;
• v kyberkultuře dochází ke kvalitativnímu posunu od přirozených spontánních lidských citů a emocí k virtuálnímu produktu emocí. Dochází k technizaci lidského jednání a prožívání. (Zabití člověka je pouze technický problém a dovednost, která není spojena s city);
• národní kulturní identita je překrývána příslušností k technologické generaci sdílející identitu v kyberprostoru. Pro současnou generaci mládeže bývá používáno označení generace sítě ("net generation").
• kyberkultura má tendenci k  oproštění od socializačních, edukativních, sociálních obsahů. Svět a život se stává počítačovou hrou;
• život v kyberprostoru mimo přirozený svět vytváří afinitu ke změněným stavům vědomí pomocí drog. Existuje i vymezování kyberkultury jako "sdílené halucinace".
• kyberprostor má vlastní časoprostor odlišný od časoprostoru přirozeného světa. Časoprostor přirozeného světa je ovlivňován časoprostorem virtuální reality. Životní a sociální pole v rámci přirozeného světa je modifikováno virtuální realitou, dochází k jejich digitalizaci.
• normalita přirozeného světa je v kyberprostoru zpochybňována. Destrukce přirozené normality v kyberprostoru "vrhá stín" do přirozeného světa.

Mechanizmy a instituty, pomocí nichž jsou předávány obsahy

V průběhu působení sociálně duchovních systémů na jednání lidí a působení prostřednictvím nástrojů vynucujících dodržování právní normy je výrazný rozdíl. Zatímco v prvém případě probíhá v socializaci přenos sociálně duchovních obsahů od dětství a výsledkem úspěšné socializace je neporušení sociální a právní normy, aparát vynucující jednání v rámci právní normy a následná represe je již reakcí na porušení normy.

Proto čím je socializace mladé generace méně úspěšná, tím je potřeba rozsáhlejšího represivního aparátu. To znamená více policie s větší pravomocí, rozsáhlejší justice, více věznic s větší kapacitou.

Čím jsou hranice mezi normalitou a deviací méně jasné, méně ostré, tím je menší pravděpodobnost úspěšné socializace, tím menší podíl mladé generace interiorizuje sociálně duchovní systém.

Mladá generace přejímající obsahy společenského systému

Jak probíhá socializace mladé generace, jaká je společenská kontinuita v tomto procesu? Nakolik tento proces je nositelem společenské změny? Jaká normalita je socializací reprodukována? Nakolik jsou jevy charakterizované jako negativní, důsledkem chybné socializace a produktem, jehož subjektem je samotná mladá generace? Ilustrací k odpovědím na tuto otázku jsou následující grafy, jejichž data byla získána v již uvedeném výzkumu na reprezentativním výběrovém souboru o velikosti 1818 respondentů.

Na rozložení kouření a pití alkoholu v generacích vidíme, že mladá generace se socializuje úspěšně a přebírá vzorce chování předchozích generací velmi snaživě a dosahuje výsledků předchozích generací dokonce v poněkud mladším věku. Při interpretaci dat obsažených v grafu by čtenář mohl poukázat na kouření a pití alkoholu nejstarší věkové skupiny. Nižší konzumace u této skupiny je však dána jejich zdravotním stavem, špatnou ekonomickou situací a životním stylem, který obsahuje výrazně méně situací, spojených s kouřením a konzumací alkoholu.

Nad rámec standardní situace se vyvíjí kouření a konzumace alkoholu žen. Jejich emancipace v posledních dvou generacích je spojena s dramatickým nárůstem kouření a pití alkoholu. Bohužel, emancipace části žen je spojena s přebíráním toho nejhoršího z chování mužů. Pokračování tohoto trendu by znamenalo zmaření nadějí, které pro lidstvo emancipace žen představuje.

Z modelu socializace jaký představuje přebíraní kouření a pití alkoholu mladou generací se vymyká konzumace drog. Tento fenomén je "přínosem" současné mladé generace ve zcela nových podmínkách devadesátých let, které byly nastartování a šíření drog příznivé. Samozřejmě, že v počátcích byly děti a mládež objekty a oběťmi. Nositeli a subjekty byly příslušníci starších generací a určité složky společnosti. Na šíření drog v české společnosti můžeme pozorovat dva fenomény, proměnu normy, kdy z původně deviantního fenoménu se stává součást normality. Pro velkou část populace je kouření marihuany již normální. Druhým fenoménem je způsob a dynamika šíření nového "prvku společností".

Podobným fenoménem jako nástup drog, ale se zcela jiným významem pro mladou generaci a pro společnost, je komputerizace společnosti, kde je mladá generace také nositelem tohoto procesu. V obou těchto případech je "otočen" generační směr socializace a starší generace se resocializují k mládeži.

Jaké jsou závěry z předchozích analýz? Socializace mladé generace probíhá efektivně a mládež přebírá normalitu společnosti. Šikana, zvyšující se brutalita páchaných trestných činů, domácí násilí, nárůst konzumace alkoholu a kouření, snižující se kulturnost jednání a mezilidských vztahů mladé generace, růst agresivity, to vše jsou výsledky "úspěšné socializace", protože taková je současná česká společnost.

Tuto podobu společnosti předávají mladé generaci především pokleslá média (a jiná víceméně nejsou), politika a ekonomika. Současnou společnost vyprofilovala grandiózní změna vlastnických vztahů, která nemá historickou obdobu a to ani ne po "Bílé hoře". Vlastníka měnil majetek v hodnotě biliónů korun. Pojmenování této vlastnické změny má široké spektrum: privatizace, restituce, rozkrádání, tunelování. Z literatury je známá historie mimořádných šperků, která je plná vražd a mimořádných událostí. Setkání člověka s nebývalým bohatstvím, možnost stát se vlastníkem velkého majetku dokáže ovlivnit myšlení člověka, jeho jednání a následně i strukturu osobnosti. Změna vlastnictví národního bohatství takto transformovalo celé skupiny české populace a proměnilo i českou společnost. Generace politiků i generace mládeže jsou generacemi převodu národního bohatství do soukromých rukou. Při převodu se ztratilo podle odhadů kolem tří biliónů korun, odhady neoprávněných restitucí se pohybují mezi 30 - 70 %. Do české společnosti byla položena věčná výzva procházející lidskou historií, jejíž význam zhodnotil J. W. Goethe slovy: "Co je platno člověku, kdyby získal celý svět a na duši své újmy utrpěl". (Goethe, J.W., 1965). Majetková transformace české společnosti byla výzvou při níž řada lidí duši ztratila. Hranice mezi politikou, ekonomikou a organizovaným zločinem se ztratila. Bezpečnostní složky, soudnictví, státní zastupitelství, tedy orgány činné v trestním řízení již dávno ztratily důvěru české společnosti. Obvinění a odsouzení jedince v určitých vrstvách společnosti přestalo být primárně důsledkem trestného činu, ale stává se výrazem pozice jedince ve stínových mocensko ekonomických strukturách a významu jedince a jeho činu pro to, čemu se již říká válka policajtů či přesněji bezpečnostních složek, propojených s médii. Kdo dnes v této situaci dokáže určit, zda se jedná ještě o politika či již o gangstera.

Pojmenování toho, co v české společnosti probíhá, bylo řadu let v české společnosti tabu. Teprve žofínský projev Václava Havla a pojmenování aktuálního stavu společnosti Milošem Zemanem "spálenou zemí" prolomilo toto tabu.

Chceme-li tedy hledat příčiny kriminality mládeže a dalších negativních jevů u mládeže, hledejme příčiny ve stavu společnosti a eliminujme vliv ve společnosti a na společnost lidí, kteří "ztratili duši".

Použitá literatura:

• Goethe, J.W. Faust. Praha. 1965.
• Sak, P. Proměny české mládeže. Praha: Petrklíč. 2000.
• Sak, P. , Saková,K. Mládež na křižovatce. Praha. 2004.