V § 5 občanského zákoníku je zakotvena možnost obrátit se s žádostí o poskytnutí ochrany na příslušný orgán státní správy v případě, že došlo ke zřejmému zásahu do pokojného stavu. Dle ust. § 11 nařízení vlády č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb. , kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, o návrhu na předběžný zákaz zřejmého zásahu do pokojného stavu a o uložení povinnosti obnovit předešlý stav, rozhodují pověřené obecní úřady. Výčet těchto úřadů obsahuje příloha č. 1 zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. Tato řízení tedy neprovádí všechny obecní úřady, ale toliko pověřené obecní úřady, u kterých lze již předpokládat určitou odbornou zdatnost a schopnost řešit i složité případy. Na druhou stranu se tímto částečně snižuje předpoklad místní znalosti problému, neboť pokud správní orgán řeší věc v 15 km vzdálené obci, nemusí to být vždy ideální.

Správní orgány při poskytování ochrany dle § 5 občanského zákoníku postupují dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Aplikace jednotlivých ustanovení správního řádu ve svém důsledku vylučuje rychlé poskytnutí této ochrany, neboť v daných řízeních není obvykle možné rozhodnout od stolu, je nutné ve věci nařídit místní šetření. O této skutečnosti je nutné účastníky řízení vyrozumět nejméně s pětidenním předstihem. Ve spojení s úpravou doručování písemností, kdy se písemnost považuje za doručenou 10 dnem od uložení (pokud si adresát nevyzvedne písemnost dříve) je možnost vydat rozhodnutí rychle účinně sabotována nezbytným hájením práv účastníků řízení, toto však nelze klást za vinu správním úřadům, nýbrž zákonodárci, který k provedení § 5 OZ nestanovil jednodušší procesní postupy. Před vydáním rozhodnutí je nutné všechny účastníky řízení vyrozumět o jejich právu vyjádřit se k jeho podkladům, a teprve poté je možné vydat ve věci rozhodnutí. V těchto věcech prakticky vždy následuje odvolání neúspěšné strany. S novým správním řádem, který omezil možnost odvolacího orgánu měnit výroky rozhodnutí, případně provádět další dokazování, tak nastala situace, kdy krajský úřad prvostupňové rozhodnutí většinou buďto potvrdí, nebo zruší a věc vrátí k novému projednání, čímž se řízení dále prodlužuje.

Pokud shrnu ideální průběh správního řízení, počítejte se mnou: oznámení zahájení správního řízení + nařízení ohledání = rezerva alespoň 20 dnů před vlastním ohledáním, (fikce doručení se počítá od uložení písemnosti, ne vždy se poště podaří být rychlá, je proto nutné s tím počítat), podklady jsou shromážděny na místě, všichni účastníci nedorazili, je nutné je o tomto vyrozumět a dát jim lhůtu k uplatnění jejich práv, tedy dalších minimálně uběhlých 15 dnů, vydání rozhodnutí, možnost podat odvolání do 15 dnů od oznámení rozhodnutí, správní orgán o podaném rozhodnutí vyrozumí ostatní účastníky řízení a během 30 dnů věc předá se svým stanoviskem odvolacímu orgánu, který by měl rozhodnout do 30 dnů. Jak vidíte, občan se rychlé ochrany nemá šanci domoci, a toto byl nástin, kdy se jinak v podstatě daří, správní orgány konají jak mají, nejsou nečinné, Česká pošta pracuje jak má, daří se doručovat, nedošlo k úmrtí účastníka atd.

Žádám případné znalce správního řádu, aby výše uvedené nepovažovali za podnět k polemikám, v jaké nejkratší lhůtě lze vydat rozhodnutí, mnou uvedené lhůty považujte za příklady pro laiky. S nabytím účinnosti nového správního řádu se navíc mezi odbornou veřejností vedou polemiky, zda se na řízení dle § 5 OZ vztahuje ustanovení § 141 správního řádu, které upravuje sporné řízení, či nikoliv.

Já osobně, i mí kolegové, se domníváme, že ano. Z toho vyplývá i případná povinnost neúspěšného účastníka hradit náklady protistrany (často zastoupené advokátem), což zajisté způsobí nárůst počtu odvolání. Navíc na pověřených obecních úřadech zpravidla nepůsobí právníci, nejčastěji je projednávání těchto kauz svěřeno úředníkům, kteří vykonávají přestupkovou, případně stavební agendu, jež jsou k daným případům často nejblíže, ne vždy však jsou s to § 5 aplikovat správně, což způsobuje časté rušení těchto rozhodnutí odvolacím orgánem.

Pokud se jedná o vlastní možnost použití § 5 OZ, považuji současné znění tohoto ustanovení za v podstatě dostatečné. V tomto řízení správní orgány nezkoumají otázky práva, posuzují pouze existenci určitého faktického pokojného stavu. V řízení o poskytnutí ochrany pokojného stavu se tedy zkoumá:

1) existence pokojného stavu

2) zda byl tento stav zásahem narušen

3) zda je tento zásah zřejmý

4) hledisko časové

Pokojný stav by bylo možné ve stručnosti definovat jako stav, kdy někdo nerušeně fakticky má možnost chovat se určitým způsobem, a to bez ohledu na právní titul tohoto chování.

Zásahem se v § 5 občanského zákoníku rozumí změna pokojného stavu spočívající v tom, že někdo je ve "svém" pokojném stavu rušen nebo je ho vůbec zbaven, tzn. že je svémocně omezován či jinak rušen ve své dosavadní "pokojné" možnosti chování, nebo je této možnosti zbaven, a to tak, že skutečnost, která to způsobila, lze někomu přičíst (V. Knapp, Quieta non movere, Právní praxe 5/1993).

Zásadní otázkou pro poskytnutí ochrany dle § 5 občanského zákoníku je dále posouzení, zda zásah do pokojného stavu je zásahem zřejmým. Laicky řečeno, zásah by měl být patrný na první pohled (závora přes cestu apod.), ke zjištění zásahu do pokojného stavu by nemělo být nutné provádět složité dokazování, čímž by byl smysl § 5 jako rychlé ochrany popřen.

Ochranu dle § 5 občanského zákoníku lze poskytnout do té doby, dokud se stav, který vznikl zásahem do stavu pokojného, sám nestal stavem pokojným, proto by měli případní žadatelé reagovat rychle. (např. majitel pozemku sloužícího jako příjezd k objektům zřídí závoru, kterou zamyká, se 2 roky zařídili jinak, a poté se obrátí s návrhem na příslušný úřad, v tomto případě by musel obecní úřad konstatovat, že poslední pokojný stav je ten, kdy na pozemku je závora).

De lege ferenda by stálo za úvahu zákonodárce, zda by pro tato řízení nebylo vhodné upravit jednoduchá procesní pravidla, která by více odpovídala smyslu § 5 OZ, čímž by se více přiblížil např. interdiktu užívanému za starého Říma. Platnost tohoto rozhodnutí by mohla být časově omezena např. na 6 -- 12 měsíců, během kterých by potom účastníci mohli své spory přednést před soudem, který by rozhodl s konečnou platností. Rovněž považuji za vhodné upravit konkrétní lhůtu, ve které se občané mohou s žádostí o ochranu na příslušný orgán obrátit, jelikož současný stav, kdy tato lhůta upravena není, leckdy způsobuje obtíže.

Ze zkušenosti úředníka aplikujícího § 5 OZ mohu konstatovat, že četnost žádostí o poskytnutí této ochrany narůstá, toto částečně přikládám i skutečnosti, že byla nově stanovena záloha/poplatek za vydání předběžného opatření soudu na 50.000,- Kč, a § 5 OZ se tak stal pro běžného občana v podstatě poslední relativně dostupnou možností. Bohužel ze strany občanů dochází často k nepochopení tohoto institutu, kdy jejich petit je často naprosto nesmyslný, při ústních jednáních se snaží svá práva dokládat nejrůznějšími právními listinami, případně nedokáží pochopit, že jejich nečinností jim již uplynula přiměřená lhůta pro poskytnutí ochrany. Zamítavé rozhodnutí tak považují za neschopnost obecního úřadu (rozuměj starosty), který jim odmítl v jasné věci pomoci. Mezi nejčastější případy (dle mého odhadu až 80 %), které se v rámci § 5 projednávají, však nepatří spory mezi nájemníky a majiteli domu, nýbrž spory ve věcech přístupových komunikací k objektům, kdy typicky majitel pozemku, který není v katastru jako komunikace evidován, možnost průchodu nebo průjezdu omezí. Pravomoci silničního správního úřadu jsou v případě komunikací účelových dle zákona č. 13/1997 Sb., problematické a občanům nezbývá, než se vydat cestou § 5 OZ, kde však z jejich strany musí být reakce bezodkladná, aby bylo zabráněno ustavení pokojného stavu nového.

Pokud výše uvedené shrnu, institut ochrany pokojného stavu ve smyslu § 5 OZ má v české realitě smysl, je často používán, pokud je občany dobře pochopen, jsou schopni se s jeho pomocí schopni domoci ochrany ve lhůtách, jež jsou nepoměrně kratší, než pokud se vydají cestou soudní (to neznamená, že ochrana je opravdu rychlá), nicméně s ohledem na nastíněné problémy stojí za úvahu zákonodárci, zda nezjednodušit procedurální ustanovení, aby se žadatalé mohli ochrany domoci v reálném čase, kdy problém nastává a ne až např. po 6 měsících.