8. 11. 2006
V zájmu maximální bezpečnostiEU později, ale přece synchronizuje na transatlantické vlně opatření proti leteckému terorismu. Nová omezení sortimentu a objemu zboží, se kterým se smí nadále létat, určitě podpoří růst některých průmyslových odvětví: čím méně máte dovoleno vozit s sebou, o to víc si musíte znova koupit. Důkladné letištní odbavovací procedury však otevírají otázku, zda bude cesta vzduchem nadále nejrychlejším způsobem přepravy. |
Primární je ale samozřejmě bezpečnost! Jistě brzo dojde i na analogické kontroly na nádražích, dosud jen chabě snímaných kamerami (v Británii vůbec ne chabě, pozn. red.) , takže relativní náskok neekologickému létání ještě nějakou dobu zůstane. Ale na jak dlouho? Faktorů v hře je víc, dost podstatná a nevyzpytatelná je např. cena pohonných hmot. Pokud nám ale jde v prvé řadě o bezpečnost, je nasnadě se zeptat jinak: proč v éře pokročilých technologií (a terorizmu) vůbec cestovat? Transportovat materiál, hardware, těla - je pomalé, zpozdilé -- a nebezpečné. (Bombu lze vyrobit z čehokoli!) V technologicky vyspělém světě se přece přenášejí jen data a informace - a to nepřekonatelnou rychlostí světla. Náš současník, a člověk budoucnosti tím spíš, má přece možnost vyřídit prakticky cokoli odkudkoli. (Pokud si myslíte že ne, je to právě proto, že trpíte nedostatkem informací.) Jediné, na čem záleží, je fungující síť, kvalitní připojení a periferie adekvátní potřebám uživatele. Primitivní terorismus, jehož esenciální povaha a směřování se omezuje na fyzické útoky proti materiálním cílům, nemá šanci v sofistikovaném světě informační společnosti. DNA, jež definuje každého jedince není nic jiného než informace. Sice unikátní, ale dokonale čitelná, přenosná a opakovatelná legitimace. Terorista se do virtuální agory - ráje nedostane. Celoživotně monitorován bude nevyhnutelně odhalen svojí DNA, která nese veškeré jeho dispozice, maxima a limity, jeho osobní historii i budoucnost. Vnější zjev a projev teroristy (fenotyp) je jen věrným stínem jeho osudu zapsaného v genech. Každý jeden z nás bude u terminálu sítě přečten a jeho činy i záměry zváženy. Terorista i jeho oběť (pokud přijmeme tuto základní sociální dichotomii) budou v příští humánní realitě zbaveni hrozby zmrzačení i smrti. Až bude na molekulární úrovni vyřešen problém ontogeneze, a proces sebeorganizace a zrání tkání a orgánů tedy technologicky libovolně opakovatelný, bude každý, byť z jediné buňky a na základě permanentně a všude pořizovaných záznamů beze zbytku rekonstruovatelný. Nebo archivován. Nezanikne snad definitivně nejen hrozba terorizmu, ale násilí vůbec? Taková budoucnost je neodolatelná. (Nejen o tom jsem napsal novelu Pleonasmus, vydal Divus, Praha, 2000). |