29. 9. 2006
Proces se Saddámem HusajnemJe-li tohle spravedlnost, pak já jsem banánPoslední výmluva pro ty z nás, kteří byli tak důvěřiví, že podporovali válku v Iráku, se nám rozkládá před očima píše v deníku Daily Telegraph konzervativní poslanec, známý britský samorost a novinář Boris Johnson: Brzo nám dokázali, že nemáme pravdu, když jsme předpokládali že má Pentagon vážné plány na poválečnou znovuvýstavbu Iráku: Američané neměli šajna. Nyní se podílejí na občanské válce, jejíž divošství se stále zintenzivňuje. My optimisté jsme se domnívali, že jsme přece jenom těm Arabákům něco přinesli, když už jsme vyvolali válku, která dosud stála životy 58 000 lidí, většinou nevinných civilistů. Domnívali jsme se, že jsme vytvořili na problematickém Blízkém východě jednu dokonalou západní instituci. Když už nic jiného, vytahovali jsme se, postavili jsme toho zločince Saddáma Husajna před soud, co? |
Jak uboze a prázdně zní toto vychloubání nyní. Proces se Saddámem je urážkou spravedlnosti. Měl by být odročen, anebo přenesen do jiné země. Poslední soudce právě suspendoval jednání, protože nedokázal zvládnout stále sebevědomější tirády bývalého tyrana. Rádi tvrdíme, že jde o otevřený proces, avšak jeho jednání bývá často tak trapné, že jsou mikrofony vypnuty. Když je Iráčanům dovoleno sledovat, co se u soudu děje, jsou svědky odporné směsice západního soudnictví a tradičního iráckého podvodného soudu -- a odehrává se to na pozadí vraždění a chaosu. Důsledkem je právní chaos. První soudce se jmenoval Barawiz Mahomed Mahmoud al-Merani a byl hned na začátku procesu, v březnu 2005, zavražděn. Dalším třesoucím se juristou byl Rizgar Armin, ale za jeho předsednictví se proces podobal třídě nezvládnutelných šestnáctiletých teenagerů, které se snaží zvládnout neschopný učitel suplent. Vzdal se veškerého úsilí letos v lednu, že prý je nemocen. Iráčtí soudní činitelé pak oznámili, že se předsedou soudu stane jeho nástupce, Sayeed al-Hammashi. Všichni souhlasili, až někdo upozornil Američany, že al-Hammashi byl členem Saddámovy vládnoucí strany Ba'ath, a tak byla jeho nominace stažena. Pak našli kurdského soudce Abdela Rahmana -- ten rezignoval, že se stal terčem nesnesitelného politického nátlaku. Pátým soudcem byl vynikající Abdullah al-Amiri, který vytrval až do letošního září, většinou tím, že byl na Saddáma hodný. 19. září se při svědectví jedné kurdské staré paní, která vypovídala o tom, jak šla za Saddámem prosit ho za životy svých rodinných příslušníků, stalo toto: Soudce v jednu chvíli do výpovědi zasáhl slovy: "Vy nejste diktátor. Nikdy jste nebyl diktátor. Diktátora vytvářejí lidé kolem dané osoby. To jste nebyl jen vy. Děje se to všude." V této chvíli viditelně dojatý Saddám sklonil hlavu a poděkoval předsedajícímu soudci za podporu. Dovedete si představit, jak na to čuměli američtí pozorovatelé v tupé nevíře -- dovedete si představit, kdo asi v Downing Street vzteky žvýkal záclony. Podle bizarní irácké ústavy soudce propustili politikové a teď se snaží nový soudce, číslo šest, udržovat pořádek ve třídě. Sedm osob spojených s tímto procesem bylo už usmrceno, včetně tří Saddámových právníků. Jeho hlavní obhájce Khami al-Obaidi byl unesen, mučen a zavražděn muži, kteří tvrdili, že jsou z iráckého ministerstva vnitra. Slyšeli jste, že by snad britský ministr zahraničí proti tomu protestoval, ptá se autor. Mimochodem, kdo je teď britským ministrem zahraničí? Britská vláda čeká netrpělivě, kdy už Saddáma Iráčané zabijí -- to je samo o sobě docela hnusným postojem, protože jinak předstíráme, že jsme ze zásady proti trestu smrti. Samozřejmě, Saddám měl být postaven před soud, ale nemá smysl dělat to v zemi, kde zuří občanská válka, v níž je Saddám, bohužel, stále ještě vedoucím představitelem. Norimberské procesy možná trestaly podle práva vítězů, jak argumentuje Sadakat Kadri ve své soudní analýze norimberských procesů The Trial. Avšak norimberské procesy se alespoň konaly v době, kdy byla druhá světová válka vítězně ukončena a drtivá většina lidí zastávala názor, že bylo správné tuto válku vést. Proces se Saddámem probíhá v době, kdy válka, jejímž cílem bylo ho svrhnout, je stále větším počtem lidí považována za katastrofu, a to nejen americkými výzvědnými službami. Saddám je souzen v době, kdy stále ještě velký počet jemu loajálních mužů bojuje a zabíjí. Soudí ho soudci, kteří se ho buď bojí, anebo mu tiše říkají, že "není diktátor". Slovy Ciceronovými, slova mlčí, když jsou z pochvy vytaženy meče. Koalice by měla přestat předstírat, že Iráčané dokáží tento proces zvládnout sami. Saddám by měl být odvezen z Bagdádu, kde jeho přítomnost jen zhoršuje probíhající konflikt, a měl by být souzen v Haagu. Samozřejmě, to by znamenalo znásilnit Iráčany, ale na tom není nic nového. Jediné, co vidí na svých televizních obrazovkách, je variace na monstrprocesy, které znali ze Saddámovy éry, s tím jediným rozdílem, že soudci dostávají do držky. Jak kdosi řekl, je-li tohle spravedlnost, pak já jsem banán. Kompletní článek v angličtině ZDE |