Kdyby nebylo těch tahanic kolem příští smysluplné vlády v České republice, tak my, její občané, bychom asi vnímali především jen ty svoje osobní problémy. Nelze vyloučit, že by to byly zrovna uvažované dárky na letošní Vánoce. Anebo díky tomu, že o dva týdny dříve nám do našich končin přikvačila náhle zima, by to mohl být problém dostatečného množství paliva pod střechou nebo peněz navíc za propálený plyn.

Zrovna v posledním čísle časopisu Newsweek (datovaném 6. 11. 2006) bylo věnováno celých 14 stran problematice Iráku. Jeho pravidelný komentátor Fareed Zakaria v nadpisu své výjimečně obšírné analýzy tohoto světového problému uvedl dvojí. Že je třeba přehodnotit "Irák" a že tu existuje "cesta vpřed". Na obálce je jakoby s týmž autorským podpisem zcela odlišný text. "Amerika ztrácí, ale všechno není ztraceno. Cesta z Iráku." Text doprovází fotografie pusté irácké krajiny s prašnou a kamenitou cestou, po níž jdou čtyři ozbrojení příslušníci americké námořní pěchoty jako "patrola".

Ta irácká válka se nejdřív seběhla tak triumfálně rychle, že než konflikt přešel plně do vědomí lidí, hlavní město Iráku Baghdád bylo v moci Američanů. Sice se dále diskutovalo o tom, do jaké míry bylo to válečné střetnutí oprávněné, ale případná kritika vojenského zásahu proti režimu Saddáma Husajna jaksi ztrácela své ostří s ohledem na průběh operací. Až neblahé důsledky provázející dočasné bezvládí po vítězství nad problematickým iráckým režimem začalo přidávat vrásky všem, kteří měli něco s tím konfliktem společného. To, že se nenašly žádné zbraně hromadného ničení, vypadá z dnešní perspektivy jen jako menší šrám na obrazu celé, teď už vleklé a málem bezvýchodné operace.

Během prvního roku po vojenském vítězství amerických a dalších spojeneckých sil došlo "jen" ke 109 teroristickým bombovým útokům, z toho skoro polovina se udála přímo v Baghdádu. Další rok bylo takových nepřátelských akcí --- hubících nejen okupační vojáky, ale ve větší míře také civilní obyvatelstvo --- skoro šestkrát tolik (613). Za další rok se v této hrůzné statistice ocitlo již přes tisíc bombových útoků (celkem 1 037), tedy zhruba tři denně, a zase skoro polovina přímo v hlavním městě. Nu a letos za pouhého půl roku (tedy od března do září) těchto teroristických bombových akcí bylo tolik, jako za předchozích 12 měsíců (1 002).

Pokud teď nebudeme obdobně vypočítávat oběti na životech a na majetku, sám fakt každodenního prolévání krve je otřesný a varovný. Jen americké poplatníky stál už irácký konflikt za ty necelé čtyři roky 318 miliard dolarů. Uklidnění situace v zemi není nikterak v dohledu. Vzájemné etnické, náboženské a kmenové rozdíly vedou k opakovaným ozbrojeným srážkám vůči místním odlišujícím se menšinám. Za Husajna vládli v zemi menšinoví sunnité. Rozmanité frakce většinových šíitů se stále snaží využívat stávající situace k upevnění vlastních pozic.

Relativně nejklidnější je kurdský sever. A mezi tím vším jsou okatě viditelní především Američané ve vojenských uniformách a se zbraní v ruce; a s rizikem, že možná už si některého z nich bere na mušku nepřátelsky smýšlející ostřelovač. Přitom tohle všechno probíhá takhle v zemi, která má nesmírné zásoby ropy. --- Sice máme z antického Říma výstižný výrok o tom, že "mezi zbraněmi jsou Múzy potichu"; jenže v Iráku je to horší také vysokým stupněm nezaměstnanosti a nedostatkem pracovních příležitostí. Málem každý druhý Iráčan je bez práce!

Ve Spojených státech se blíží volby stanovené do poločasu dalších prezidentských voleb. Prezident Bush má pochopitelně problémy s tím, jak pro republikány snížit stále sílící nepříznivý dojem z irácké situace v USA. Po 11. září 2001 (po teroristickém útoku letadel na objekty v N. Yorku a na Pentagon) Bushovu politiku podporovalo plných 90 % Američanů. Na podzim roku 2006 tato podpora obnáší pouze 37 %. Demokraté mobilizují své síly, aby změnili poměr sil vůči republikánům v obou komorách. Podle výzkumu citovaného v časopisu "Time" jen 38 % Američanů stále považuje invazi do Iráku za dobrý nápad, zatímco 61 % je si jisto tím, že ten válečný projekt uvízl ve slepé uličce.

Zakariova analýza iráckého problému byla načasována pro americké voliče včas. Zakaria v úvodu své stati připomněl problémy s ukončením korejské války na počátku padesátých let. Tehdy ta válka skončila rozpačitým kompromisem (podpisem dohody 27. 7. 1953). Nebudeme tu připomínat snad ještě krvavější vietnamský konflikt. --- Ve vlastní analýze irácké problematiky citovaný autor připomíná, že Irák je fakticky ve stavu občanské války. Ví, že nelze Irák opustit vojensky okamžitě. Kupodivu navrhuje snížení počtu amerických vojenských sil a jejich soustředění jen na tři hlavní oblasti. Počítá s tím, že sami Iráčané si musí mezi sebou ujasnit vzájemné vztahy a udělat si mezi sebou pořádek. Znamená to urychleně omezit vliv ozbrojených frakčních milic ve státě dřív, než se stát rozpadne. Je ovšem také nezbytné jednat se sousedy Iráku k celkovému uklidnění situace. I když tohle všechno nejsou úkoly snadné. Jenže Amerika si prý nemá klást úkoly maximalistické, ale jen ty klíčové ("to secure certain core interests")...

Nám všem tu ovšem zůstává jako "rest", zda vůbec byl "Irák" ta žádoucí cesta. Totiž ta výchozí válečná a nesmírně úspěšná a překvapivě rychlá "cesta" na Baghdád a do tehdejšího Saddámova Iráku v březnu roku 2003. Zahájit válku nemusí být těžké. Ukončit ji vítězně bez komplikací už problém bývá pro obě strany, a velký. Nejtěžší pak je postupně "zakonzervovat" pro všechny možné účastníky konfliktu relativně přijatelný a stabilizující mír. Ta krajní obtíž tu je i tehdy, je-li na jedné straně stávající světový hegemon, a na straně druhé bohatá země s četnými tradicemi, které viditelně zůstaly ještě poplatné středověku. Nelze beztrestně vycouvat a nechat Irák na pospas vzájemnému násilí znepřátelených frakcí. Vždyť v tom Iráku jsou taky lidi! (1. 11. 2006)