Ano, naše vojska svrhla odpornou tyranii a to lidé v Iráku zpočátku přivítali s nadšením. Pro některé Iráčany - zejména Kurdy a šiity - se určité věci v jejich životě zlepšily. Záporů je daleko víc.

Jak píše Patrick Cockburn, autor nové knihy nazvané The Occupation, rozsah našeho selhání za více než 40 měsíců okupace je neuvěřitelný. Začíná to naprosto základními službami. Výkonnost elektráren, vodáren, kanalizace a ropného sektoru stále ještě nižší než před invazí. Irácké hospodářství je v mnoha ohledech v horším stavu, než bylo dříve. Lidé se sice už nebojí Saddámovy tajné policie a jeho mučitelů, bojí se ale gangů, bojůvek, zločinců a fanatiků.

Vyměnit tyranii za anarchii, to znamená jen přesunout se z jednoho kruhu pekla do jiného. Jak se nedávno vyjádřil jeden Iráčan: za Saddáma jsme měli stát, špatný stát, ale nemít žádný stát je ještě horší. Země je už uprostřed občanské války.

A to je jen situace v Iráku. Ve světě obecně je situace ještě horší. Intervence, která měla učinit svět bezpečnější pro demokracii, způsobila, že se svět stal pro demokracie daleko nebezpečnější. Vlastní analýza Spojených států (National Intelligence Estimate) potvrdila, že Irák se stal pro teroristy "oslavovanou kauzou". Invaze dramaticky ochromila schopnost USA prosazovat své zájmy. Například Severní Korea si z USA dělá otevřeně legraci.

Ano, a pak jsou tu náklady. Nositel Nobelovy ceny ekonom Joseph Stiglitz odhaduje, že celkové náklady války v Iráku, včetně makroekonomických nákladů, překročí 2 biliony dolarů.

Není příliš brzo argumentovat, že americko-britská invaze a okupace Iráku se stala největší strategickou chybou naší doby.

Hodnocení i dramatických událostí se může po letech změnit, v důsledku jejich dlouhodobých důsledků - ale i naší vlastní politiky. Pokud se jsou demokracie schopny poučit z vlastních chyb, i porážka se může stát mezníkem na cestě k vítězství.

Po roce 1956 se západní demokracie poučily ze svých chyb, přestaly se pokoušet svrhnout komunismus ve východní Evropě,

O padesát let později, po dramatické porážce v Iráku, dokážeme se znovu poučit ze svých chyb? Máme sebedůvěru natolik, abychom diplomaticky angažovali všechny státy v regionu, včetně Íránu a Sýrie? Jsme schopni spolupracovat s arabskými a íránskými disidenty a intelektuály? Anebo Spojené státy z regionu prostě jen utečou a za příštího prezidenta přijmou novou, nešťastnou politiku izolacionismu a takzvaného "realismu"?

Podrobnosti v angličtině ZDE