Česká veřejnost, média a světové dění

27. 10. 2006 / Daniel Veselý

O konkrétních pohnutkách, které vedly strýčka Sama do celé řady konfliktů - ať již mluvíme o vyhlazení 18 milionů domorodých obyvatel, nebo o vietnamské hekatombě, není třeba diskutovat, protože zapadají do stejné šablony jako kterýkoliv konflikt v lidské historii, jež se vine jako krvavý nekonečný had, počínaje Ramsesem II. a konče iráckou katastrofou.

Jde o naprosto přirozené chování Impéria, které v zájmu "dobra", tedy mocné a úzké elity chráněné po zuby ozbrojenými žoldáky, prosazuje zájmy, vyplývající z egoistického chtíče navzdory nezměřitelnému marasmu obrovské masy bezprizorných.

Americký státní plánovač George Kennan v druhé polovině 20. století prohlásil, že USA kontrolují polovinu celosvětového bohatství a jejich morálním imperativem je se této jedinečné šance chopit a využít ji nehledě na potlačování lidských práv v malých zemích.

Tento týden jsme si připomněli padesáté výročí tragických událostí maďarského protikomunistického povstání. Veškeré konzervativní a liberální české listy těmto smutným událostem věnovaly nemalý prostor, jak si bezesporu každá tragédie takovýchto rozměrů zaslouží - ať již coby odstrašující memento lidských dějin, nebo volební body zkompromitovaných politických seskupení.

Na televizním okruhu Čt 24 se 25. října vysílal odborný seminář o maďarské tragédii, kterého se zúčastnil i prezident Klaus. Bylo zde jedním řečníkem zmíněno, že maďarští "kontrarevolucionáři" byli posíleni vírou, že jim jejich západní přátelé přijdou na pomoc, stejně tak, jako byli posíleni i čeští "antisocialističtí živlové" v srpnu 1968.

Zdá se mi přinejmenším nemístné označit naše západní přátele jako vytouženou spásu, přemýšlím-li o jejich vlastních obětech, o vytrubované "svobodě", která jim přinesla nesnesitelné utrpení.

Jiného, co do počtu obětí stejně tragického příběhu, si světová ani naše demokratická média v podstatě nevšimla, ačkoli šlo výlučně o válečný zločin prvního ranku. Bush I. oslavil pád berlínské zdi v prosinci roku 1989 invazí do Panamy, aby zajal, potažmo zlikvidoval svého bývalého přítelíčka, narkobarona Manuela Noriegu, který svého času figuroval na výplatní pásce CIA. Tato událost byla Radou bezpečnosti OSN odsouzena hned dvěma rezolucemi, protože se bývalý americký prezident dopustil řady válečných zločinů, například ostřelování sanitek a fyzické likvidace bezbranných civilistů. Tyto rezoluce pachatel vzápětí vetoval.

Přitom zde běží o jednu z mnoha amerických invazí, ne natolik úděsnou ve srovnání s jinými, daleko ničivějšími, jak se snadno ověřitelné informační zdroje zmiňují. Tváří v tvář nezvratným faktům můžeme tvrdit, že poválečná zahraniční politika Sovětského svazu byla ve svém důsledku méně drastická než politika, kterou v zahraničí prezentovaly Spojené státy. SSSR se, až na dvě děsivé výjimky, omezoval k menším vojenským agresím ve sféře svého panství: v Německu, Polsku a Československu. Kreml podporoval teroristické organizace a státy, ale i odbojové organizace, které byly ve velké míře, i přes jistou krutost, v defenzívě, a čelily daleko silnějšímu protivníku, zatímco USA hned po 2. světové válce potlačovaly komunistickou zhoubu v Řecku ve prospěch fašistické tyranie v občanské válce, při níž během tří let zahynulo víc než sto tisíc lidí. V přibližně stejné době USA pomáhaly instalovat a vydržovat represivní režim militaristické oligarchie v Jižní Koreji, jehož existenci "obhajoval" jen o něco menší počet obětí.

V padesátých letech minulého století po dvou úspěšných generálkách v Íránu a Guatemale, kde byla nastolena dlouhotrvající tyranie Páhlavího tajné policie SAVAK a eskader smrti, zahájily USA nekonečnou šňůru intervencí. Bílý dům prováděl intervence především na svém zadním dvorku - v Latinské Americe, ale i jinde po světě, kupříkladu v jihovýchodní Asii a na Blízkém východě.  

Souhlasím s panem Slačálkem, že ve společnosti, která kriminalizuje odlišná, byť z našeho pohledu negativní politická stanoviska, a jež by mohla tedy penalizovat i Platóna i další významné myslitele -- namátkou: Saint-Simona, Proudhona, Blanquiho, J.P. Sartra a řadu dalších, jakožto i samotné výroky, jež reflektují dějiny -- Vlastnictví je krádež, Každý antikomunista je pes, apod. -- je něco shnilého.

Česká média v drtivé míře ve své servilitě vůči moci působí, jako by uvízla v osidlech jakési podnikatelsko-disidentské lobby, a svým zpravodajstvím o současných palčivých světových problémech jen dokazují svou naprostou sterilitu. O některých významných světových událostech, kupříkladu o izraelsko-palestinském konfliktu či sandinistickém odboji proti tzv. Contras (žoldácká armáda financovaná Spojenými státy) v Nikaragui, přinášela totalitní média v osmdesátých letech minulého století vyváženější zpravodajství, než je tomu dnes.

Česká veřejnost je do značné míry modifikována mnohými vlivy, trvalou stopu na ní nechalo neblahé dědictví předešlého režimu. Je smutné, že tolik let po Listopadu zde neexistuje významná názorová platforma, jež by byla alternativou k jednostrannému, disidenty pokřivenému pohledu na levicové smýšlení.

Pakliže média hovoří o znárodňování ve Venezuele nebo v Bolívii, tak se české veřejnosti naježí chlupy vztekem, aniž by brala v potaz naprosto odlišný politický vývoj zemí Latinské Ameriky. Prezident Venezuely Hugo Chavez je v televizi zobrazen v přátelském objetí s Fidelem Castrem nebo se zbraní v ruce, ačkoli jeho nedávný, celkem zajímavý projev v OSN je zcela ignorován. Příkladů je mnoho.

Je snad zapotřebí čekat, až dospěje a zmoudří celá generace, která by nebyla zatížena břemenem totalitního dědictví, nebo jsou vyhlídky optimistické?

 

 

 

Vytisknout