Český konzervativní ráj

"Vtip" je v tom, že v České republice je naprosto drtivá většina profesionálních novinářů pravicového zaměření. To ilustruje článek "Ohledání volebních ztrát: Komu fandi novináři" z Hospodářských novin 8. 6 2006, kde píše Miloš Čermák:

"Internetový server Mediář oslovil čtyři dni před volbami padesát novinářů. Ve vybraném vzorku byli členové vedení a klíčoví redaktoři z redakcí celostátních deníků, týdeníků, televizí a rozhlasových stanic. Dotazník vyplnila asi polovina z nich. A více než čtyřicet procent uvedlo, že svůj hlas dají ODS. Na další místech s přibližně čtvrtinovou podporou skončili zelení a lidovci. Ani jeden (!) novinář nenapsal, že bude volit ČSSD."

Novináři nejsou žádnou výjimkou. Minulý týden si mi jeden, podle mého názoru poměrně typický, příslušník české inteligence mé generace stěžoval, že ODS má příliš levicový program. Je li - v České republice, alespoň podle kritérií parlamentních voleb do Sněmovny, poměr levicových a pravicových voličů zhruba 100:100, kolik z oněch "nezávislých ekonomických expertů" v oblecích za desetitisíce, přizvaných do veřejnoprávních publicistických pořadů z bank a skupin jako Patria Finance, jejichž recepty zní unisono "škrtat, zeštíhlovat, deregulovat, privatizovat", zastává názory blízké voličům ČSSD nebo KSČM?

Paul Johnson je v Británii považován většinou za konzervativní úlet, mezi lidmi z mnou zmiňované sociální vrstvy v České republice je jeho interpretace historie standardem.

Proto je logické, že kritika, "která v ČR příliš nezazní", je levicová kritika. Silně a někdy i ultrapravicové názory mají dost mainstreamového prostoru.

Co se nevejde do Reflexu a Týdne, zazní v Občanském institutu, v Liberálním institutu, naplní vysokoškolské noviny Agora, Babylón či Portál, které distribuované zadarmo zaplavují české univerzity.

Například Roman Joch, ředitel váženého Občanského institutu hlásá názory, jež lze považovat za propagaci konzervativní tyranie.

"Pokud by tedy západní civilizaci hrozil zánik v důsledku politické a intelektuální impotence levice, konzervativci by byli zbaveni závazku dodržovat dosavadní demokratický politický konsensus. Za těchto okolností by gentlemani neměli jinou možnost, než odmítnout demokracii, opět převzít vládu do svých rukou a pokusit se v praxi slovem i skutkem obhájit svobodu a existenci západní civilizace. Jinými slovy, nastolit pravicový autoritativní režim."

Zdroj ZDE

Pozitivní diskriminace

Tak i standardní liberálně levostředová kritika a la Guardian připadá lidem, zvyklý přemýšlet pouze v hard core konzervativních a neoliberálních diskursech, jako příliš radikální a "bulvární".

Nejen levice, ale často prostě zpochybňování systému, ve kterém žijeme, od ekologických varování po kritiku války v Iráku, je v ČR - často záměrně, aby byla a priori zdiskreditováno - řazeno do škatulky stalinismu.

Není pak divu, že se málo lidí pozastaví nad tím, když jsou minoritní Britské listy, které prostě nenapravitelně "čouhají" z české mediální reality neoliberálního konsensu, nazývány "bolševickými", což v České republice znamená nadávku pro Husákův režim. Je to paradoxní, protože jsou to právě Britské listy, kdo dnes dává prostor disidentským a kritickým názorům.

Jan Čulík Britské listy brání, když poznamenává, že ODS svá tisková prohlášení i přes jeho výzvy neposílá. Skutečně, proč by měla ODS potřebu posílat na nějaké pochybné Britské listy svá tisková prohlášení, když je velká část médií v ČR jedním velkým tiskovým prohlášením ODS?

Napadá mě jen jeden důvod, proč by to lidé, kteří mají zájem na tom, aby se o některých věcech mlčelo, měli dělat. Pokud by Britské listy narostly, co se týče čtenářů a důležitosti, například nespokojenost se sociální situací by narostla do takových rozměrů jako třeba v Maďarsku a Britské listy by se staly významným mediálním ventilem takové nespokojenosti, byl by jeden z "měkkých" způsobů otupení ostří kritiky. Je to taktika, kterou provozovali poslanci ODS při první interpelacích Topolánkovy vlády. Zaplavit omezený prostor šumem, pseudokritikou či "kritikou kritiky" - chválou vládnoucích.

V takovém případě by byla liberálním aktem pozitivní diskriminace. Otiskování těch názorů, jež v ČR nezazní, protože je mediální realita silně zkreslená, aby se nepoměr alespoň trošku vyrovnal. To znamená, že mohou nastat situace, kde bude liberálním aktem, že Britské listy otisknou tiskové zprávy ČSSD a neotisknou tiskové zprávy ODS.

Ano, je to pouze pozitivní diskriminace. Plným demokratickým požadavkem je, aby veškeré společenské instituce, včetně médií, skutečně zprostředkovávaly názory a požadavky lidí v plném spektru.

Pozn. JČ: Mám k tomu jen jedinou připomínku.To, co se považuje v českých médiích za "pravicové" či konzervativní, by povětšinou bylo v západní Evropě s hnusem odmítnuto jako fašismus či komunismus. A taky to už odmítáno je, viz nedávnou analýzu Anthonyho Giddense.

Pozn. ŠOK: Problém názvosloví "pravicové" či "konzervativní", jak ho vidí Martin Šaffek i Jan Čulík, je ve skutečnosti složitější. Politický prostor je totiž mnohorozměrný. Osa pravice - levice jej rozděluje v ekonomice veřejných financí a statků. Osa konzervativní - liberální jej dělí ve vztahu k minulosti - historii, tradici. Osa globální - lokální určuje vztahy k okolí - chuť vymezovat se a stavět hranice mezi světy, kulty, třídy či náboženství.

Ve všech segmentech tohoto prostoru mohou být politická uskupení, ale ne ve všech segmentech jsou. Existují liberální židé či křesťané, ale i ultrakonzervativní. Jedni i druzí mohou být ve vztahu k daním pravicoví i levicoví. A mohou mít vztah k půdě a jejímu oplocení , nebo nemusejí. Podle toho volí. KDU-ČSL je konzervativní. Obsluhuje pravý i levý střed. Je výrazně lokální - a to i když křesťanství je ve své podstatě globální. Přesto dává ritualizované tradici větší význam. Kromě ultranacionalistů, neonacistů a roajalistů je to vlastně jediná konzervativní politická síla. Opakem v středopravé či středolevé orientaci je Unie Svobody - výrazně liberální a globalistická. Náboženství volného trhu. Komunisté jsou v Česku výrazně konzervativní. To je šok ze ztráty východního bloku. Hranice národního státu budou bránit ještě ve chvíli, kdy už nebudou existovat. Chodové minulosti. Liberální a přitom radikální levice neexistuje. Ty pokusy o ni jsou skutečně sociáldemokratizací komunistické myšlenky. To sociální demokracie i socialisté jsou rozštěpeni ve všech osách. Obsluhují sociální konzervativce - odboráře i globální idealisty - ekology stejně jako liberální pravý střed se sociální solidaritou či liberální levici s jejím globalistickým technologickým optimismem. Hranice nejsou důležité - sociální demokracie pod vlivem globální struktury SI převzala proletářský internacionalismus jako řídící ideu. Občanští demokraté oscilují mezi liberalismem a konzervativismem ekonomickým a konzervativismem sociálním. V otázkách globálních výrazně akcentují hranice i duchovní tradice národního státu až na hranici fašismu.

V Česku nejde pouze o otázky ekonomické - kolik daní se přerozdělí potřebným. I když o peníze jde v první řadě. V Česku jde ale především o spor židovsko-křesťanské tradice vertikálního řádu církve a souladu moci světské s mocí duchovní. V protikladu s anarchizujícím se proletariátem (či chcete li, vzhledem k jeho neuvědomělostií a nekultivovanosti spíše lumpenproletariátem) a bezradnou střední třídou, podléhající sentimentům a iluzím. Konflikt je mezi kazateli a ovcemi. Stádo se chce pást a ne poslouchat moudra o Bohu. Ten, kdo to pochopí, zároveň zvítězí i prohraje. V tom je totiž skryto riziko populismu.

Stanislav Holubec: Nic nezajímá nikoho - Ideologie v současné české společnosti ZDE